Naše historie přechodů Jizerských tisícovek

S naší bandou už jsme v různých sestavách tento výlet šli poměrně dostkrát. Trasa se vždycky trochu změní, aby byla příjemnější než minule. Občas to zhatí počasí, občas kotníky. Vždycky to je ale silný a nezapomenutelný zážitek.

Jizerské tisícovky jsem chtěl už přejít dávno. Bylo to ještě v dobách, kdy jsem dělal Geocaching a neskutečně mě lákala keška Jizerské tisícovky (GC144TK)! Každá tisícovka má na vrchu kešku s vlastním kódem. Po sesbírání všech kousků je pak možné ulovit finální mysterku. Poprvé jsme to šli ještě před Horobraním a vlastně jsme zdaleka nenašli všechny kešky. Nikdy se mi tak tuhle kešku nepodařilo získat.

Tak nějak jsem sám díky Horobraní zjistil, že mám radši plynulejší chození než hledání pokladů, které často ani nejsou na místě a nebo dost zdržují. Klikneš, pokocháš se a jdeš :-)

1. den - Z Liberce přes Jizerku na Jelení stráň

A teď hurá na výlet! V Liberci jsme si v pátek dali oběd a vyrazili jsme vlakem do Kořenova v sestavě já, Jarda, Terka, Michal a Janča. Čekal nás celý víkend chození s přespáváním venku, takže jsme šli s batohy na těžko. Hlavní heslo výletu bylo, že si to furt budeme dělat hezký, že se nikam nebudeme hnát, a že si to prostě naplno užijeme. Dopředu prozradím, že se nám to povedlo :-)

To nejhorší na začátek – Zámky a Bukovec

Jizerky jsou krásná věc. A jejich tisícovky to jen podtrhují. Jak to tak ale bývá v každé rodině, vždycky je tam nějaká černá ovce. Jestli se to dá říct o některé z Jizerských tisícovek, tak určitě o Zámcích. Cesta z nádraží začíná příjemně. Jde se hezky po žluté a ani to vlastně nijak extra nestoupá. Minimálně se to tak zdá, protože jsme plni sil.

Asi po 3 km ale začíná sranda. Kopec se začne zvedat a musíme z té krásné cesty sejít. Les postupně houstne, je nutné podlézat, přelézat, odhrnovat větve a kdo ví, co ještě. Tohle celé je zhruba 600 metrů dlouhá cesta. Na vrcholu je pak několik skalek a je to vždy boj o to, na které že je vlastně vrchol. GPS v tom lese může občas pěkně lítat. Naštěstí to tam ale už trochu známe a po chvíli slavíme naši první tisícovku.

Další je Bukovec, ke kterému se musíme dostat přes parkoviště na Jizerce. Sestup ze Zámků také není dvakrát příjemný a do toho nám začne pršet. Se super náladou to ale jde všechno líp. Brzy se dostaneme pod Bukovec a začneme na něj stoupat. Je to krásný kopec, který z každého úhlu vypadá úplně jinak. Z žádného ale není vidět to, jak to stoupání na vrchol bude bolet :-D

Všichni jsme se nahoru vydrápali, sotva jsme popadli dech a déšť se proměnil v průtrž mračen. Během pár minut jsme byli komplet mokří, tak jsme rychle začali sestupovat zpátky na Jizerku. No, spíš to místy připomínalo plavání. Z cesty se během chvíle stala regulérní řeka :-D

První večeře na Jizerce

Asi si umíte představit, že nám po tomhle všem vyhládlo. Někdo po cestě navíc začal mluvit o tom, že dlouho neměl smažák a všech pět nás na něj dostalo neskutečnou chuť. Zalezli jsme proto do Panského domu a nezklamali nás. Smažák byl pro každého, jen neměli krokety, na které jsme se všichni těšili. Radost jsme si vykompenzovali několika zrzavými moky :-) Ještě to ale pro první den nebylo všechno. Potřebovali jsme najít nějaké fajn místo na spaní. A ještě nám taky zbývala jedna tisícovka.

Hvězdná obloha na Jelení stráni

Doplnili jsme energii a vyrazili jsme zpátky do přírody. Konkrétně po červené až na Jelení stráň. Po cestě se nám postupně setmělo, tak jsme vytáhli čelovky, abychom nikde nesklouzli do bláta. To se nikomu naštěstí nepovedlo a brzy jsme se dostali do cíle našeho prvního dne. Dorazili jsme na Jelení stráň, kde jsme si odklikli poslední vrchol toho dne.

A začali jsme mít hlad.

Rozdělili jsme role. Někdo šel pro dříví, někdo začal vařit a někdo se začal starat o rozdělání ohně. Našli jsme skvělý převis, pod který jsme se vešli úplně všichni a který měl hned před "vraty" parádní ohniště. Vytáhli jsme ty nejlepší zásoby a pořádně jsme si ten večer užili. Spojili jsme to s pozorováním hvězd a Jizerky v husté mlze. Jen ten měsíc nám možná svítil až moc.

Souhrn prvního dne

Zámky (1002 m), Bukovec (1005 m), Jelení stráň (1018 m) - 3 vrcholy, 5 hodin, 13 km, 563 m převýšení

2. den - Pořádná štreka a páv na Holubníku

Probudili jsme se do slunečného rána. Udělali jsme čaj, nějakou snídani a šli jsme se ještě kochat nahoru na skálu. Taková snídaně na slunci s výhledem nemá chybu. A Jelení stráň k tomu maximálně vybízí :-)


Skoro výběh na Jizeru

Po tom, co se sbalila i ženská část výpravy jsme konečně vyrazili. První kus cesty se na Jizerku se opakoval. Tam jsme vzali pár zrzků na cestu a vyrazili jsme Promenádní cestou k Černému vrchu. Nešli jsme úplně napřímo, ale úmyslně jsme ho trochu přešli, abychom se na vrchol dostali trochu lepší cestou. Výstup to byl dost rychlý a jednoduchý, tak jsme rychle pokračovali dál.

Jako další vrchol před námi stála Jizera. Na tu jsme šli přes Smědavu, kde jsme se rozdělili s Michalem a Jančou, kteří museli zpátky do Liberce. Chtěli jsme jít rovnou dál, ale potkali jsme se tam s Horobraníky Kubinem a Anet, tak jsme si s nimi sedli aspoň na jedno rychlé pivo :-)

Ale pak hned nahoru. Po červené až na rozcestí pod Jizerou. Uf, to byl kopec, ale ještě jsme nebyli zdaleka u konce. Shodili jsme tam ty naše krosny a vyrazili jsme s Terkou a s Jardou k vrcholu Jizery. S Terkou jsme nasadili pekelné tempo a během chvíle jsme stáli na vrcholu druhé nejvyšší hory Jizerských hor. Počkali jsme tam na Jardu, vydýchali se, pokochali se a dali se na seběh zpět k batohům.


Borůvky, borůvky a zase borůvky

Z Jizery jsme se vydali na Knejpu, kde už na nás čekali Standa se Zuzkou. My byli samozřejmě žízniví a hladoví, tak jsme si dali různé kombinace klobás, chlebů a hlavně zrzavých moků. Byla před námi poslední odbočka z nějaké přímější cesty. Konkrétně šlo o zhruba 3 km vzdálený Milíř, z kterého jsme se museli vracet úplně stejnou cestu.

Byli jsme tedy rázem zase v pěti a po občerstvení jsme vyrazili. Útěchou cesty na Milíř nám byli dva další netisícové vrcholy, pro které jsme nemuseli buď daleko a nebo vůbec z cesty. První nás čekalo Čihadlo (967 m), ke kterému jsme se museli lehce prodírat. Nebylo to ale nic hrozného. Nechali jsme zde zase batohy a pokračovali jsme po příjemné cestě dál. Rovnou na cestě jsme si o kilometr dál mohli zakliknout Uhlířský vrch (966 m).

Kousek za ním jsme museli z cesty slézt, abychom se dostali k Milíře. Tam už jsme šli pouze po velmi drobné cestičce, která vedle doslovným borůvkovým polem. V životě jsem na jednom místě neviděl tolik borůvek! Snědli jsme jich tam tolik a pořád se zastavovali, že jsme tím nabrali klidně 20 minut :-D Ale naprosto to stálo za to. Jsem z toho fialovej ještě teď.


Vidím dobře? Je to páv?

A z Milíře nás čekala už jen ta nejhezčí část celého výletu. A také nejpřímější. Vrátili jsme se zpět pro batohy a vyrazili jsme na Sněžné věžičky. Ty jsme více či méně proběhli a šli rovnou na Černou horu, kde jsme měli naplánovanou drobnou občerstvovací zastávku. Něco málo z batohu, samozřejmě poctivě zajedeno borůvkami, které byly i tady v nadmíře.

Cesta z Černé z hory byla celkem dobrodružná. Vede tu dřevěný chodník, ale k našemu překvapení se zrovna opravoval. Je tam z jasného důvodu. Celá cesta je takový mokřad, který měl navíc z minulého dne pěkně nabito. Moc se v tom chodit nedalo. Kdo by taky chtěl mokré boty, zase. No ale po chodníku to také moc nešlo. Hlavní plaňky chyběly úplně a ty krajní nosné ještě nebyly zajištěné a byly pěkně vratké. Museli jsme jít opatrně po nich. Naštěstí nikdo ale neuklouzl a postupně jsme se všichni skutáleli z kopce dolů.

Další na řadě byl Holubník. Nejen podle hodnocení na Horobraní je to jeden z nejhezčích a nejoblíbenějších Jizerských vrcholů. Pomalu nám nahoře začalo zapadat slunce a bylo to naprosto super!

Slezli jsme ze skály a vydali jsme se na Ptačí kupy. Proti nám šli dva lidi, tak jsem se zastavil, abych je nechal projít. Jeden z nich se u mě ale zastavil, vytáhl foťák a začal fotit strom. Trochu s podivem se tam podívám a nemůžu věřit svým očím. Cože, to je páv? Modrý páv na Holubníku? Posuďte sami.

Rychle sice utekl, ale Zuzka ho stihla vyfotit. Takže tady je důkaz, že nekecáme :-) Nikdo přesně neví, kde se tam vzal. Jsou jen teorie, o kterých si můžete přečíst třeba v tomto článku. Byli jsme toho tak paf, že jsme se na Ptačích kupách ocitli co nevidět, odklikli jsme vrchol a sešli jsme na silnici pod vrcholem.

Už toho máme dost, ale jsme skoro tam

Čekal nás poslední vrchol dnešního dne, na kterém bylo plánované přespání. Chybělo nám zhruba posledních 5 km. Nohy už nás nesli jen tak tak a už jsme se viděli, jak si dáváme nejdřív první a pak hned druhou večeři. Na odbočce k Pavlově cestě se od nás Standa se Zuzkou odpojili. Přijeli jen na odpolední výlet a pokračovali směrem na Smědavu, kde měli zaparkované auto.

My tři už měli skoro tmu, ale hlavně hlad a unavené nohy. Než jsme došli k vrcholu Poledních kamenů, tak jsme po cestě nabrali vodu z Bílého potůčku, abychom si mohli uvařit. Jarda už tam jednou přespával, tak jsme šli hezky na jistotu. U vrcholu je skvělý převis akorát pro tři lidi. Před ním je navíc skvělé místo na malé ohniště. Jarda rozdělal oheň (na jednu sirku, jak jinak) a my začali vařit a připravili spaní. Stejně jako první noc jsme začali čínskou polívkou, která neměla chybu. Druhá večeře byla gulášek s těstovinami a vepřovým masem. Po večeři jsme se rychle mrkli na výhled z vrcholu skály a šli si zaslouženě lehnout.


Souhrn druhého dne

Černý vrch (1026 m), Jizera (1122 m), Čihadlo (967 m), Uhlířský vrch (966 m), Milíř (1003 m), Sněžné věžičky (1055 m), Černá hora (1085 m), Holubník (1071 m), Ptačí kupy (1013 m), Polední kameny (1007 m) - 10 vrcholů, 12 hodin, 39 km, 1038 m převýšení

3. den - Smrk, Smrek a hurá domů

Všichni tři jsme usli, že ani nevíme jak. Terka skoro usla ještě v sedě u ohně. Spalo se nám parádně a zopakovali jsme si ranní rituál z minulého dne. Snídaně, balení, výhled ze skály, čekání na Terku :-D


Už nám chybí jen dvě tisícovky!

Z Poledních kamenů jsme krásně viděli jak Smědavskou horu, tak Smrk. Poslední dvě tisícovky do sbírky. První jmenovaná byla i pohledem na dosah. Smrk se ale zdál nekonečně daleko. Síly jsme sice nabrali, ale nohy už bolely od rána. Opět jsme doplnili vodu z potůčku a vydali se průsekem na vrchol Smědavské hory. Během chvilky jsme se mohli kochat dalšími skvělými výhledy. A kupodivu, všude zas byly borůvky.

Cesta dolů byla trochu horší, protože celá hora je pěkně podmáčená. Pro nohy nic moc, ale je fajn vidět, že je v Jizerkách tolik vody. Pokračovali jsme až na Pavlovu cestu, odkud jsme se dostali zpět na červenou trasu pod Jizerou. Tam se Jarda osmělil a dal si rychlou koupel ve zdejším potůčku. Já jsem se víc jak po kotníky neodvážil :-D

Šlo se nám skvěle, protože jsme věděli, že nás zase čeká Smědava :-) Smědava = pivo + polévka. A to jsme taky udělali. Poslední občerstvovačka před výstupem na nejvyšší horu Jizerek. A jak to bodlo. Trochu nám sice ztuhly nohy, ale šli jsme do finále. Trochu jsme se báli předpovědi, protože se na nás řítil mrak. Nakonec jen ale poprchávalo. Celé se to vypršelo někde na druhé straně Jizerek.

Koho napadlo to pojmenovat Nebeský žebřík?

Smrk. Tisícovka, která nám celý výlet vždycky pěkně protáhne. Je to takový samotář a je to k němu ze Smědavy ještě kus cesty. Až na vrchol je to zhruba 7 km. Co vám budu povídat, už jsme se viděli na vrcholu. Cesta je celou dobu po asfaltu až do té doby než narazíte na Nebeský žebřík.

Člověk by si řekl, že je to něco hezkého. Něco na co se můžete těšit. A pak tam přijdete a vidíte ty kameny poskládané na strmé "cestě". V kombinace s mokrem a těžkým batohem na zádech to je paráda. Poslední kilometr na vrchol, převýšení zhruba 200 metrů. Už jsme skoro tam, už to máme skoro za sebou!

Za nějakých dvacet minut můžeme slavit. Rozhledna na vrcholu, my jsme to zvládli! Všechny Jizerské tisícovky na jeden zátah máme za sebou. Byla to fuška, ale byl to super pocit, který bych přál každému :-)

Z Nového Města pod Smrkem nám ve čtvrt na pět odpoledne jel vlak. Měli jsme celkem dost času a nemohli jsme si odpustit náš první polský kopeček. Konkrétní Smrek (1123 m), který je od českého vrchu asi 500 metrů daleko, těsně za polskou hranicí. Úplně na vrchol jsme nešli, protože je dost zarostlý, ale dá se logovat z cesty na hranici.

A teď už jen posledních 7 km do Nového Města, kam jsme se chystali na vítězoslavný oběd. Sešli jsme to v lehkém kvapíku a čím blíž jsme byli městu, tím víc nás bolely nohy. Kdybychom byli v Jizerkách a měli před sebou ještě 10 km, tak bychom to zvládli. Ale to, jak jsme se viděli v hospodě s teplým jídlem a pivem nás vlastně vyždímalo úplně do konce :-)

Těsně před městem jsme si zalogovali poslední vrchol naší výpravy - U Spálené hospody. Odtamtud už nám zbýval poslední kilometr do hospody na oběd. Pamatujete ještě na ty krokety, kterých se nám nedostalo první den? U Dělňáka nás nezklamali. Zvládli jsme to a dali jsme si zaslouženou odměnu!


Souhrn třetího dne

Smědavská hora (1084 m), Smrk (1124 m), Smrek (1123 m), U Spálené hospody (533 m) - 4 vrcholy, 6.5 hodin, 21 km, 430 m převýšení

Tak zase příště!

Moc jsme si to všichni užili. Mockrát díky Jardovi za vymyšlení skvělé trasy a zbytku parťáků za parádní společnost! Už se těším na další podobný výlet. Doufám, že to zase zopakujeme :-) Na příští rok předběžně plánujeme přechod celého Ještědsko-Kozákovského hřbetu, tak třeba tam.

Maximálně tento výlet všem doporučujeme. Kdybyste potřebovali s něčím poradit, tak se na nás klidně obraťte. Buď třeba přes můj profil a nebo přes Jardu :-)

Horám zdar a Jizerkám obzvlášť

Patrik