Když se koncem loňskoho roku odtajňovaly výzvy na ten letošní, a byla mezi nima i 24hodinovka, bylo jasné, že ten základní stupeň bude v pohodě a možná by šlo i těch 20. Ale 50 kopců za den jsem rovnou zavrhla s tím, že to je blbost. Na Nový rok jsem za dopoledne dala 11 kopců a výzvu splnila. Fajn. Hotovo. V únoru přišla Jana (jajik) s tím, že bychom mohli dát s Víťou (Mímo) těch 20. Fajn, to by šlo. Bohužel moribundus nám do toho hodil vidle, tak Janča o týden později zavelela, že dáme rovnou těch 50 a že to naplánuje. V tu chvíli jsem si říkala, že to je blbost, ale prosím, aspoň se zabaví. :-D Padnul i termín, ale moje děravá hlava na to zapomněla. Až když se blížil termín, kdy jsem jela z Plzně do Teplic, jsem si na tuhle věc vzpomněla a ujistila se, že to platí. Prý jasně, ale ještě to není naplánované. To byla středa večer (8.). Tak jsem teda zkusila sama něco vyplodit a sepsat osvědčené jednoduché kopce v rozumné vzdálenosti od Teplic. No moc se to nepovedlo, ale stejně posílám pro info Janě. Věřím jí, protože je to logistický génius. V pátek večer jsem připravila jídlo na cestu a nastavila budíka na 5:15.

Nastává "Den D". Ráno při pohledu z okna nevěřím svým očím a radši se několikrát dívám. Venku je sníh! a ne úplně málo. Rychle se teda ujišťuju, že fakt jedeme a před 6 sraz na parkovišti. "Tak jak to máš připravený?" "Nemám. Jen prvních 10 a pak uvidíme." No super... Začínáme v 6:19 na kopci před Bílinou a ten teda vyjdeme celý až na vrchol.

Pokocháme se výhledem a pak na první drive-in (termín použitý z geocachingu, co taky hrajeme) kopce. Následuje poslední bílinský vrcholek a přesouváme se do Mostu. První "kulaté" focení nás čeká na Hněvíně. Janička připravila pěkné cedulky, tak je přece musíme využít. :-) Zdá se, že dnes mi jsou satelity příznivě nakloněny, protože většinu kopců chytám dřív než Jana.


Postupně jsme objely a obešly všechny mostecké kopce a v 8:42 tak už máme na kontě 11 kopců. Můj vyrovnaný rekord. Následuje bojová porada, kam teda dál. Já měla jasno, že chci jet přes Uhelný vrch, abych si tam udržela mírný náskok. :-D No jo, ale kam pak dál? Nadchází brouzdání nad mapou. "Hele, tohle je drajfka. Ale je to až u Nechranic." "No a?""No nic." Tak to postupně bereme podle mého nástřelu kolem Podbořan. Na další milníkový kopeček Žebrácký vrch jdeme skoro kilometr ve studeném větru, takže po návratu k autu vytahujeme svačinu a hlavně teplý čaj.

Po pauze pokračujeme k Podbořanům, na rozhlednu do Kryr a zase zpět do Podbořan. Tam zažíváme asi nejvtipnější moment dne. Cestou na Rumplak předjíždíme nákladáček s větvemi, parkujeme a trošku rozpačitě koukáme na cestu, která je za bránou. Nu, nikdo v logách o problému nepsal, tak se protáhneme tou dírou v bráně a je to. Jsme hned zpátky. Jakmile jsme prolezly, dojel za nás na příjezdovou cestu onen předjetý nákladáček. A jéje, to bude trapas, to dostaneme sprďana. Rychle k autu a pryč. Pán z nákladáku si nás ale moc nevšímá, jde odemknout bránu a po chvíli se teda ptáme, jestli se můžeme jít podívat na kopeček a vevnitř se aspoň otočit. Prý jo, ale pak vrata zamkne. My se tedy otočily, pán s autem pomalu zajel do areálu, my si píply kopec a během 5 minut byly pryč. Ten si o nás musel myslet svoje, ale aspoň má pěknou historku do hospody nebo domů. A my taky. :-D Následuje 20. kopec, kde jsme se bály, abychom nezůstaly v bahně, ale povedlo se to bez ztráty květinky, jen jsme pak trošičku zašpinily silnici. :-) A pomalu se směrujeme k domovu.

Někdy před polovinou jsme si naplánovaly závěrečné kopce, abychom se zbytečně nezdržovaly na jiných a věděly přesný počet, kolik jich nás ještě čeká. Hodilo to asi 15, takže jich nás čekalo asi už "jen" dalších 15 a hlavně se postupně přiblížit k Litoměřicům. Do 25. kopce jsme byly relativně čistý. Kopce byly zatím po lepších či horších cestách, ale u bělušické věznice přichází strategické rozhodnutí odlovit ještě vedlejší kopec v poli. Vždyť je "jen" asi 300 metrů. Když už jsme tady... Potom, co jsme si v poli vyjasnily, na který kopec to vlastně jdeme, našly jsme kamzičí stezku nahoru, tam malá improvizace, páč jsme nechaly číslo v autě a zkoušíme jinou cestu na silnici. Přecházíme spadlý plot. "A co když bude i na druhé straně?" "Třeba tam nebude." Byl, ale naštěstí byl o kus dál opět popadaný. Holt velmi starý sad. Boty jak prase, ale to bude ještě několikrát. :-) Ale hlavně: ve 12:46 jsme v půlce! Podle toho bychom domů dorazily v 8 večer. No to nejde. Ale utěšujeme se, že ty poslední kopce budou fakt rychlý.

Naštěstí toho máme dost projeté, takže víme, jaké kopce jsou celkem nenáročné. U kopce číslo 35 přichází menší krize a začínáme říkat "už jen". :-) Postupně se taky blížíme k Litoměřicům a víme, že se chýlíme ke konci. Akorát čas je nemilosrdný a letí jako splašený. Do Ústí přijíždíme až v 16:45. Z Ústí na Komárku a Krupku a poslední kopce v Teplicích. To už trochu dojíždíme silou vůle a s vědomím, že tak blízko to přece nevzdáme. Dobře to dopadlo a v 18:50 pípáme poslední kopec u Jany za barákem a jdeme celý den oslavit večeří a zapít vínem. Přežily jsme.


Bylo to bláznivé, náročné, ale fajn. Zase jsme podnikly takovouhle šílenost jako už dlouho ne. Byly jsme celý den mimo a nemyslely na věci a povinnosti, co na nás čekají. Jen jsme se bavily a vyčistily si hlavu. A hlavně jsme si to užily. Hlášky typu "Hele vrata!" nám nějakou chvíli zůstanou.  Před měsícem jsme tomu nevěřila a ono se to povedlo. Hlavně díky Janě, která si na tom umanutě trvala a celé to odřídila. Smekám. Vůbec mi nedošlo, že to muselo být náročný. Díky tomu, že máme pokrytou velkou oblast (obě Středohoří a já Plzeňsko), měly jsme solidní základ pro výběr kopců a věděly jsme, co nás čeká. Takže ve finále 13 hodin na cestě, ujeto 347 km, zdoláno 50 kopečků a nachozeno překvapivě asi 11 kilometrů.

Díky Horobraní za vtipnou výzvu a těšíme se, co za "bláznivinu" vymyslíte na příští rok. :-)