Milí horobraničtí čtenáři,
vůbec si netroufám odhadovat, zda-li se najde alespoň jeden odhodlanec, který dočte můj nejdelší příspěvek v dějinách do konce a neusne někde v půli. O prohlížení tolika fotek ani nemluvě.
Nicméně ale, v tento den to opravdu nešlo. NEŠLO. To, co mi ten den připravilo počasí za nebeské divadlo, se nedá vůbec nijak vyjádřit ani slovy přiblížit. Bylo to asi nejvíc, co jsem kdy jako laik a milovník krajinářské fotografie dokázala zachytit. Když vám povím, že ze 60% výletu jsem neměla vůbec žádné výhledy a přesto jsem dokázala (jak já říkám) vymlátit na foťáku 366 fotek (!), tak to už nepotřebuje ani žádný další komentář. Jedním slovem dechberoucí, no a já jsem zabitý případ. Dovolte mi tedy, abych se s vámi o tento zážitek podělila. A třebas bude i pro někoho inspirací, kam někdy ve volném čase a možná i jako na jednodenní výlet (stejně jako já) vyrazit.

Takže. Začínáme ve Vrátné dolině u Chaty Vrátna a lanovky Vrátna-Chleb. My (teda já, jsem sama, my je pouze přenesený výraz), pro které je lanovka sprosté slovo, se odhodlaně vykrucujeme pod turistickým rozcestníkem a máme namířeno na Chatu na Grúni a následně na vrchol Poludňový grúň. Rozcestník hlásí rovné 2 hodiny do cíle. Chodníček v lese parádně ubíhá a zrovna si říkám, že na to, jaké krpály jsem už zažila, tak toto je procházka růžovým sadem. No ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Najednou je všude tolik bahna, že by se v něm dalo koupat. Neklesám na mysli, rochním se v bahně a následně přicházím k Chatě na Grúni.

A teď už přichází ten pravý krpál. Jsem si už už říkala, že ve Fatře není nikdy nic zadarmo.
Škrábu se tedy po prudké, svahovité louce, neustále někde bojuji s bahnem a když už mám plnou pusu nebohých zvířátek a chci je vychrlit ven, tak se vždy otočím a kouknu na ty nepopsatelné krásy výhledu a tím pádem už mám opravdový pozitivní pádný důvod, proč zvířátka z pusy vypouštět. Ta krása totiž bez těch neartikulovatelných výkřiků a rozporuplných slov prostě nejde jinak vyjádřit.

Přicházím k vrcholové ceduli Poludňového grúně, kouknu na sportovní appku, whaaaau a křičím v duchu z plných plic! Ty vado! Já poprvé v životě mám ve slovenských horách propad o pouhou 1min 57 sec!!! Jejich časy se mi ještě nikdy nepodařilo překonat, určitě je měří nějací Supermani, jinak to už ani není možné.

No ale! Svačím, fotím a najednou se zvedá pořádný vítr a slibné počasí se nějak začíná měnit. Zprava se žene poměrně velká mlhová "lavina". Na můj vkus tedy poměrně rychle. Fotím jak šílená. V takovém rozsahu a na takových divokých horách jsem nikdy nic podobného neviděla ani nezažila. Mlha náhle pohlcuje celý pás hřebenovky. Ještě ale není tak silná. Vítr občas udeří silným nárazem, je poměrně velká zima.

Pokračuji v cestě směrem ke Stěnám, severnímu, a pak jižnímu vrcholu. Občas se pásy mlhy protrhnou, vidím nad nimi krásnou, azurovou oblohu. Někdy se při protrhnutí vynoří i hory. Pokaždé ale pouze z jedné strany, kde je Sokolie, Baraniarky a Kraviarske. Můj milovaný Velký Rozsutec je bohužel po celou dobu zahalen v neproniknutelné mlze. Musím přiznat, že mě to i dost mrzí, že nevidím všechno. No jo, ale hned to přebíjím myšlenkou, že si sem mohu zajet kdykoli, ale takové nebeské divadlo prožiju asi už jen párkrát, jestli vůbec.

Pokračuji dál na Hromové a tady už přichází jedna velká, neproniknutelná mlha a prudké nárazy větru. Sem tam se z 5 metrů vynoří jeden či více turistů. A nyní už občas dorazí do mozku i stísněnost a myšlenky občasného strachu. Hlavně proto, že v takových podmínkách sejít z hřebenového chodníčku není vůbec žádný problém. No jo, ale my holky bývalé pasekářky se jen tak lehce nevzdáváme. Naštěstí mi Pán Bůh nadělil do vínku i zdravý selský rozum (zaplaťpánbůh). Cestičky jsou co 20 m značeny palicemi, takže z cesty není možné sejít. Navíc mám s sebou mobil s mapou i horobranickou appkou. Přicházím na Chleb a vybavuji si v paměti ty nepopsatelné výhledy, které jsem zažila před 2 lety na túře z Šútova na Chatu pod Chlebom a lituji, že je dnes vůbec nevidím...


Pokračuji dál do Snilovského sedla a přemýšlím, zda-li má vůbec cenu dát si odbočku na Velký Kriváň. No ale tak, říkám si, alespoň si odkliknu Horobraníka a za to mi to určitě stojí. Časově, než se setmí, stíhám výborně, a tak tedy pádím nahoru na Kriváň. A kousek pod vrcholem děkuji Bohu, že mě osvítil a že jsem sem vůbec šla. Protože mlha se konečně začíná velmi pomalu rozpouštět.

Vnímám pronikající paprsky světla...no ale co to! Páni, já snad padnu! Vidím totiž na vlastní oči vidmo s gloriolou kolem!!! Bože, to je taková krása, že mi snad hlava praskne emocemi! Dosud jsem ho vždy viděla pouze na fb v turistických skupinách. Snad vám ani nemusím znovu říkat, že fotím jak šílená. Je to ale velmi rychlé a vidmo mizí. O x metrů dál ale paprsky znovu zasvítí a já ho vidím znovu! A pak po x metrech stoupání zase znovu!!! A pak možná ještě jednou, snad čtyřikrát to bylo. Foťák cvaká o 106 a mé srdíčko zažívá výbuchy slasti, pokory k horám a nepopsatelné štěstí.

Je nutno napsat si pár slov k vidmu pro ty, kdo tento jev neznají. Shodou okolností před pár týdny můj fotografický idol pan Marián Béreš tento jev také vyfotil a popsal i včetně tradující pověry. Dovolím si tedy použít jeho slova.
Vidmo je zajímavý meteorologický úkaz, se kterým se můžeme střetnout na horách za mlhy a když je slunce nízko nad obzorem. Projevuje se tak, že vidíme kolem svého stínu kruhové barevné spektrum - gloriolu. Gloriola se tvoří okolo stínu vrhaného postavou na oblak či mlhu. Vzniká zpětným pohybem světla na kapičkách mlhy. Bílé světlo se rozkládá na spektrální barvy odpovídající barvám duhy.
Mezi horolezci se dodnes traduje pověra. První spatření glorioly - hory tě vítají. Znamená štěstí v horách. Druhé - hory tě varují. Znamená nebezpečí smrti v horách. Třetí - hory tě milují. Znamená, že je překonané nebezpečí, dotyčný se zařadil mezi zkušené znalce hor a podnikání v horách bude úspěšné.

Můj neutuchající pocit štěstí pokračuje, když přicházím na vrchol Velkého Kriváně. Mlha se trhá víc a víc. Vidím sice pouze část výhledu, ale konečně už vidím i střapatý Velký Rozsutec v mlhovém oparu.

A na druhé straně tvořící se obrovské moře mlhy. Prosím nějaké kluky o zvěčnění mé maličkosti na tomto nádherném vrcholu a už pomalu sebíhám dolů do Snilovského sedla a odsud pak k Chatě Vrátna.

Jedno je naprosto jisté. Z tohoto zážitku budu žít dalších x měsíců.

Celkový čas včetně jídla a moře fotek 07:26 hod. Appka ukazuje rovných 14 km a 1402 m převýšení. (Rozporuje se s mapami.cz. Zde je uvedeno 12,9 km a 1.137 m převýšení.) Kde je pravda, nevím.