Tenhle nápad a vlastně celá naše skupina se zrodila v covidové době - aspoň nějaké pozitivum. Přišlo mi, že všude kolem roste napětí, nervozita, vídal jsem méně úsměvů. Asi každého tato doba nějak zasáhla nebo ovlivnila. Přemýšlel jsem, jak dodat lidem alespoň trochu radosti. Začalo to obyčejnou skupinou na facebooku. Sdílení pozitivních příspěvků a článků, občas nějaké vlastní postřehy. Přidávali se další a další lidé. Jenže po čase to začalo být málo, chtělo to něco reálného, hmatatelného. Přes nějaké sbírky a dobročinné akce jsme se dostali ke společnému výletu. A tak se zrodila naše nesourodá skupinka a její první společná akce. Na začátek jsme si řekli, že uspořádáme něco menšího a nenáročného - takový byl plán. Jenže jak už to v naší bandě chodí, nic nejde podle plánu :) Nakonec z toho bylo třídenní putování Lužickými horami - z Klíče až do Liberce. A jelikož se pár z nás počítá mezi Horobraníky, cesta vedla přes všechny možné kopečky a vrcholky. Prvním z nich byl Klíč - moc fotek z něj ale nemáme, protože se všichni báli, aby jim telefon nevzal vítr. 

Cílem prvního dne byla nejvyšší hora Lužických hor - Luž. Plánovali jsme nahoře přespat, ale počasí nám nepřálo. Nevím, jestli tomu mám říkat sníh nebo kroupy. Spíš něco mezi tím. I přes naší obrovskou snahu o vybudování příbytku, jsme museli urychleně dolů, najít nějaké náhradní ubytování. Tím se stal přístřešek, nebo možná nějaké podium, které nás stálo jednu flašku slivovice - nutno podotknout, že prázdné, ale zato dekorativní :) 

Ráno bylo na tuto roční dobu celkem chladné. Teploměr ukazoval nulu. Skvělý test spacáků a vybavení. Naštěstí teplota začala stoupat a celý den bylo nádherné počasí. Možná až moc. Při výstupu na Hvozd bychom asi spíše uvítali, kdyby se slunce na chvíli schovalo. O to více nahoře chutnalo. Nakonec nevadily ani nekřesťanské ceny v eurech. Myšlenky některých členů už se ale začaly upínat k našemu dalšímu nocležišti - Loupežnickému vrchu u Petrovic. Pokud neznáte, vřele doporučuju. Parádní a osvědčená záležitost. Navíc se nedaleko nachází jedno z nejkrásnějších míst - Popova skála (ano, i ta se započítává do Horobraní). Tam jsme si zaskočili na západ slunce. A když už jsme tam byli, proč neulovit i nedaleký Kohoutí vrch. Právě to je jedna z největších předností Horobraní. Podíváte se i na místa, kam byste pravděpodobně nešli - což by, jako v tomto případě, byla neskutečná chyba. posuďte sami. 

Vyspali jsme se rozhodně příjemněji, než první večer. A čekal nás poslední den. Naivně jsme si mysleli, že nejméně náročný - omyl. Dokonce jméno jednoho kopce se v naší skupině nevyslovuje, ale já tady udělám výjimku - Velký Vápenný. Vedro, únava, sil ubývalo a do toho všeho tento vrchol. Ještě že jsme se předtím vyvalili na jitravské benzince a načerpali alespoň trochu sil. A společné foto (bohužel bez Petra) u Bílých kamenů nemohlo chybět. 

Pomalu ale jistě se blížil cíl našeho putování - Ještěd. A čím víc se blížil, tím víc ubývalo vtípků a hovoru (tedy až na Ondru). Každý šel ponořený do svých vlastních myšlenek. A jaké byly pocity nahoře? Úleva, že už jsme tady. Hrdost, že jsme to dokázali. Nadšení ze závěrečného pivka. Smutek, že už to končí. Dokonce i slzy štěstí byly. Přece jenom pro hodně lidí to byla premiéra - ale rozhodně ne derniéra. Postupně přišly další akce, výlety a puťáky, přibývali další nadšenci. Když se bude tento report líbit, můžu sesmolit další - třeba z našeho putování po Jeseníkách. To už byla o poznání větší výprava. 

A kdo by se chtěl podívat, tak Radar (žák naší 9. třídy) vytvořil parádní vzpomínkové video. - https://www.youtube.com/watch?v=VuW8SAI_UdM

Mějte se a zase někdy.

Hory volají, musím jít...