Asi žádná z našich akcí nedoznala během plánování tolik změn, jako přechod Broumovské hřebenovky. Během pár týdnů se měnili jak účastníci, čas, horopointy nebo trasa a s ní spojená doprava. Jednou se mělo vycházet o půlnoci z Broumova, potom zase vlakem do Meziměstí a jít to od severu, dokonce jsme chtěli využít taxi k přesunu do Mieroszówa. Nakonec to stejně bylo ještě trochu jinak, ale jak už to tak bývá, život je jedna velká změna a nikdy nevíme, co bude zítra. Takže tady je povídání o naší cestě na Broumovsko, překonání osobních rekordů, splnění několika výzev a především mnoha zážitcích. 

PRVNÍ KOMPLIKACE

Kolik si myslíte, že v Broumově a okolí funguje taxikářů? Kdo tipoval 7, má bod. S jedním z nich jsme byli domluveni, že nás ve tři ráno vyzvedne v Broumově. Bohužel jeho telefon měl zřejmě poruchu a já se mu nemohl dovolat - první komplikace. Zkusil jsem těch dalších šest. Pět z nich mělo asi taky rozbitý telefon. Dovolal jsem se jedinému, ale ten prý do Polska nejezdí, že se tam nevyzná. Po chvíli jsem to zkusil znovu, ale i jeho telefon se asi rozbil. No nic, takže se pojede vlastním autem a večer si ho vyzvedneme. 

VYRÁŽÍME... 

Kolem půl 4 tedy vyrážíme z vesničky Vižňov na polskou stranu hřebenovky a náš první vrchol - Jatki. Google překladač mi řekl, že to znamená krveprolití, ale výstup zase tak strašný nebyl. S čelovkami na hlavách jsme minuli startowisko lotniowo-paralotniowe (asi startovací rampa pro paragliding) a už jsme byli na hřebeni. Tam se nám naskytl nádherný pohled na východ slunce. Parádní začátek. Ale musíme fofrovat dál - v devět hodin máme sraz s horobranickými legendami Kipkim a Siuškou na Ruprechtickém Špičáku. A nás čeká ještě pár "odskoků" z hlavní trasy. Ne všechny za to stály, ale aspoň jsme si připsali pár kopečků do Nočního horala. Na Březový vrch jsme dobíhali v čase 5:59. Jestli plánujete podobnou trasu, určitě byste neměli minout Světlinu. Jenom si dejte pozor, abyste se, stejně jako my, neztratili. Může se vám totiž stát, že se vydáte po nádherné široké cestě, která ovšem není v horomapách zaznamenaná. A naopak tu, co v nich je, jsme ani po velkém snažení nenašli. Ale vraťme se zpět na hřeben. Čeká nás nejvyšší bod celé trasy - Ruprechtický Špičák (881 m n. m.). Musím říct, jsem neváhal ani na chvíli - jasných pět hvězdiček. Přístřešek, rozhledna, kde se dá určitě i vyspat, ale hlavně dechberoucí výhled do okolí. Ještě že nám vyšlo počasí. Pokud by to bylo jako na Kelčském Javorníku, tak toho moc neuvidíme - do něj jsme málem vrazili. 

Zbytek výpravy se ale trochu zdržel, tak jsme vyrazili pomalu dál. Další sraz jsme si naplánovali na Čertově vrchu - no jo, ale oni tu jsou hned kopce toho jména. Takže honem upřesnit - ten s polským názvem Slodna. Tam už to naštěstí vyšlo. Pokračujeme tedy ve čtyřech. Cesta nám ubíhala daleko rychleji. To víte, Horobraníci si mají vždycky o čem povídat. Hádejte o čem? Po pár kilometrech nás čekala jedna menší odbočka na Raróg, který byl úplně mimo trasu. A světe div se, nebyli jsme tam sami. Kdo jiný by se drápal na podobná místa - samozřejmě Horobraníci. Dál jsme pokračovali až vrchol Czarnoch, kde nám došlo, že právě tady jsme úspěšně dokončili výzvu Broumovská hřebenovka. Czarnoch byl totiž posledním z jedenácti vybraných kopců této výzvy. To se musí oslavit a pořádně zdokumentovat. Stydím se to přiznat, ale Kipki byli daleko lépe připraveni - posuďte sami. 

POKRAČUJEME...

Další je vrchol s názvem Leszczyniec. Tady jsme si dali takovou malou chvilku poezie. Mám rád citáty a nápad s podobnými cedulemi (na fotce) se mi moc líbí. Jen škoda, že hodně z nich už není v nejlepším stavu. Za Červenou horou přišlo rozloučení. Kipki a Siuška plánovali pouze hřebenovku - přece jenom bodů a vrcholů měli za květen dost (dodatečně velká gratulace Kipkimu ke 300 000 bodům za jeden měsíc, neskutečný výkon). My měli vlastní cíl - pokořit metu 50 vrcholků za 24 hodin. S tím jsme sem vlastně přijeli. Broumovská hřebenovka je pro splnění této výzvy naprosto ideální. Sestupujeme tedy dolů z hřebene ulovit další kopečky mimo trasu. Mezi námi, kdo nemusí, tak na Cikánský kopec nelezte. Zařadili jsme ho do naší soukromé kategorie - Never more. Potom už se jenom vyhnout kravám U Lomu a zpátky na hřeben. Tady přišla největší krize celého putování. Cesta, která tam měla vést náhle zmizela a do cesty se nám postavil hustník, skrz který ani nebylo vidět, ostružiny, kopřivy a bůh ví, co tam ještě bylo. Ani nevím, kolik času nám to zabralo, ale konečně jsme stanuli na vrcholu Glowy. Ten jsme pro změnu zařadili do kategorie kopců "Jejichž jméno se nesmí vyslovit" (ještě větší zklamání než Never more). 

NEVZDÁVÁME SE...

Odtud už by to mělo být v pohodě - mělo. Už jsem viděl hodně špatně značené turistické stezky, ale Polská žlutá (jak jsme ji pro naše účely nazvali) předčila všechno, co jsem dosud zažil. Chvílemi ani náznak cesty, skrz kopřivy a ostružiní. Čas od času vybledlá značka na stromě - většinou hodně metrů od místa, kde jsme zrovna hledali. Zkrátka očistec. Ale nenecháme si tím zkazit den. Míříme na vyhaslou sopku s názvem Homole. Opravdu zajímavé místo. Nachází se zde ventarola, což je jakási puklina, kterou proudí na povrch teplejší vzduch - v zimě to musí být super.

KONEC SE BLÍŽÍ...

Na poslední dva vrcholy hřebenu už ale nejdeme. Po modré se vydáváme směr Broumov. Únava a drobná zranění se už začínají projevovat. Cestou sebereme tři "polní" kopečky a voláme si...hádejte co? Taxi, protože vlak do Meziměstí nám ujel asi o 15 minut. Spolkneme svojí hrdost a necháme se odvézt do Vižňova pro naše auto. Vždyť nám ještě chybí dva poslední kopečky do padesáti. Ale ještě než si pro ně dojedeme do Mieroszówa, musíme se někde pořádně nadlábnout, protože padáme hlady. Jenže kde vám dají v tuhle hodinu najíst. Ještě, že se před námi zjevila restaurace U Kovárny - bylo to jako v pohádce, jako na zavolanou. Ale určitě si někteří z vás dokáží představit ten pocit, kdy máte v nohou desítky kilometrů, sednete si, najíte se, napijete...a pak se máte zvednout. Jenže nám chybí ještě dva kopečky. Navíc už je po desáté, takže budou do Nočního horala. Jde se na to. 

MÁME TO ZA SEBOU...BOHUŽEL

Posledním padesátým kopečkem je nakonec Góra Kościelna. Je 22:36 a máme hotovo. Zvládli jsme to, skoro 60 km. Unavení, samý puchýř a odřenina, poškrábaní, nějaké to klíště (tedy spíš já, rekord to sice nebyl, ale 8 je taky slušný počet). Odnesla to moje pravá bota, pro kterou to byla poslední cesta. Ale jsme neskutečně šťastní. Na tenhle den jen tak nezapomeneme. Jak že se to říká? Život začíná tam, kde končí vaše komfortní zóna. Právě tam skutečně poznáme druhé. Ne v dostatku, blahobytu a pohodlí, ale v těžkých chvílích, kdy by se s námi rozdělili i o poslední doušek vody (a nebo Margotku). Děkujeme Horobraní - za všechny ty zážitky, okamžiky a nádherná místa. 

H a B