Již několik let jezdím k našim severním sousedům. Mám v Polsku známé, navštívil jsem plno zajímavých míst na Mazurech, u Baltského moře i na severovýchodě u hranic s Litvou. Mám rád lidi, kteří tam žijí, místní kuchyni, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl v Polsku lézt po kopcích. Až Horobraní mi ukázalo možnosti, jak spojit zážitky s zdoláváním vrcholů. A proč ne i tady?
Už dlouho na mě modře svítí nejnižší hora, Wsgórze Cmentarne, se svými neuvěřitelnými 7 m nadmořské výšky!! Ještě na ní nikdo nebyl. Ono také není jenom tak na ní vystoupit. Cesta tam i zpět měří nějakých 1400km a není to rozhodně výlet na otočku na víkend. Napadlo mě, že bych mohl horu "pokořit" v rámci mé letní dovolené. To by bylo super. Řekl jsem si : "A proč ne?" a bylo to :)
Celé jaro jsem vedle práce, výletů do okolí i hor, povinností, plánoval tu cestu. Strašně jsem se těšil a samozřejmě jsem po očku sledoval co se děje na severu. Konečně nastal den D! Naložil jsem věci do auta a začátkem srpna jsem vyrazil z domova na dlouhou cestu. Nespěchal jsem, tak mi trvalo celé 2 dny, než jsem dojel do letoviska Rowy, na pobřeží Baltského moře. Hned jsem se vydal prozkoumat okolí a zaplaval jsem si v moři v rámci kondiční přípravy.
Počasí na jedničku, jako bych si ho objednal. Teplo, azuro, trochu ten vítr, ale to přeci vůbec nevadí.
Vydal jsem se do městečka nakoupit proviant a vše potřebné, co by se mi mohlo hodit.
Už se mi to blíží samotný výstup, jak já se těším! Neponechal jsem nic náhodě a už domova jsem vybavený v "plné polní". Po zkušenostech z "Na vrších 165m" u Mlékojed a Neratovic, jsem si spočítal, jaké to bude. Nosiče jsem nevzal, věřím své fyzičce a mému týmu v ČR. Vzhledem k drsným zdejším klimatickým pomínkám, jsme výstup naplánovali na 5.8.2021 - to je dnes a já tu stojím na pláži. Uvědomuji si tu zodpovědnost, kdy mi věří plno lidí tam doma, můj tým, přátelé, kamarádi. "Nebojte, já vás nezklamu!" Po levé ruce někde za obzorem leží Švédsko, po pravé ruce voňavé borovicové lesy a přede mnou dlouhá písečná pláž. Rackové létají kolem mé hlavy a vlny se tříští o útesy...je tu nádherně. Slunce se chýlí k západu a dokonce i vítr se utišil. Je nejvyšší čas vyrazit! Plný odhodlání zapichuji své trekové hole do písku a vydávám se pod "Mt Wzgórze".
---------------------------------------------------------------------------------- Když jsem dorazil do základního tábora s povolením k výstupu..strnul jsem hrůzou, kolik lidí se sešlo pod horou, co chtějí také na vrchol!! To je horší než blázinec pod Mt. Everestem! Připadl jsem na nápad, že rozhlásím falešnou zprávu o objevení stop Yettiho nedaleko odsud a pojistil jsem to zítřejší vymyšlenou akcí v Biedronce ( polský market, obdoba našeho Penny) na klobásy a jajka (vajíčka) o 70% levnější..celý tábor se s křikem rozutekl :). Vida, zabralo to...teprve později jsem zjistil, že to byl jen kemp rekreantů...no co už :) :)
Pro výstup jsem si zvolil klidnější večerní hodinu, kdy nehrozí silný horský vítr a sfouknutí do propasti. Jsem ještě řádně osolen mořskou vodou a oblečení se mi nepříjemně lepí na tělo. I tady létají rackové a připomínají mi supy v Novém Mexiku. Plný obav a bázně hledím na tyčící se se horu přímo nade mnou. Počasí zatím drží, nemůžu už otálet. Mám jenom jeden pokus, než přijde období dešťů a svah hory se stane stane zcela nepřístupným. Srdnatě nahazuji krosnu nacpanou vším možným, překračuji první skalní kar pomocí lan a skob a mířím k lesu. Mám za sebou již mořské pobřeží, betonovou džungli Rowy a první skály...ale to nejhorší mě teprve čeká.
------------------------------------------------------------------------------------Jsem v buši, plné vysoké trávy a kaktusů. S tím jsem rozhodně nepočítal a mačetu jsem si nechal doma. Musím se s tím nějak poprat...Když jsem se zcela vysílen ocitl na volném prostranství, nevěřícně koukám vzhůru. Hora jako by se nepřibližovala, ale spíše vzdalovala. No to mám dost! Mám první slabší chvilku, kdy přemýšlím, že to celé vzdám a vrátím se domů bez výstupu. Opravdu? A co lidi doma co mi věří?! Už kvůli nim to musím dát, nejen kvůli sobě...otírám pot z čela, vytahuji zapíchlý kaktus a vydávám se dál...ale ouha. Marně hledám přístupovou cestu. Prostě tu není! Doma na mapě to vypadalo mnohem jednodušeji, úplně jinak. Teď lituji, že jsem si kvůli úspoře nataženého rozpočtu, nezaplatil horského vůdce (:.Rozhoduji se pro traverz "naslepo" jižním svahem...pláň pokrytá kameny ostrými jako břitva a nadmořská výška roste...Skoby zarážím do ledových karů, kam se ještě nedostalo slunce...kruciš...málem jsem sjel dolů..ještě že jsem stihl cepín zapíchnout do ledové spáry plné písku a najít oporu pro nohu..uff, už jsem mohl být dole (:...vyšvihl jsem se do malého úkrytu před větrnou smrští a těžce oddychuju..jsem v pasti!! Zleva prudký sráz a zprava ledová stěna. Myslím na všechny zkušené horolezce, co by dělali v této takřka beznadějné situaci...pořádně jsem si loknul z bomby s kyslíkem, kterého mám naštěstí dost. Hned se cítím lépe :)
Napadla mě cesta kudy dál...zachytit lano hodem přes skalní výstupek a přeručkuju. Joooo, povedlo se. Jsem úplně vyčerpán, nemyslím na sestup co bude..teď chci jen a jen nahoru. Zapaluji plynovou bombu a aspoň chvíli se ohřívám ve skryté roklince pod převisem. Nemá cenu dál tahat s sebou veškerý materiál, do krosny balím jen to nejnutnější a tak "nalehko" se vydávám na poslední fázi výstupu. Musím mnoho výškových metrů sestoupit, až na hranici lesa (ta kolmá ledová stěna nad místem kde jsem se ohříval, nedávala žádnou naději pro výstup). ..jsem tedy znovu na hranici lesa někde na jihovýchodním úbočí, vůbec nevím kde jsem! Klopýtám přes kořeny a odháním dotěrné moskyty...pořád vzhůru, pořád nahoru. Dám to!...čas se jakoby zastavil, je to nekonečné stoupání...ale už vidím vrchol..ještě kousek! ..v 20.05h SEČ jsem nahoře. Jooo! První noha Horobraníka se dotkla vrcholu, památná historická chvíle :). Na obzoru bouří Baltské moře a já si vychutnávám sladký pocit vítězství. Dokázal jsem to !!! Pokořil jsem horu Wzgórze Cmentarne s jejími neuvěřitelnými 7 metry n. v. ! Nejnižší vrchol horobraní padl! Ještě nezbytné vrcholové foto s vlajkou a vydávám se zpět do základního tábora.
-----------------------------------------------------------------------------------------V noci tu teploty padají hluboko pod 0...tak teď ležím ve svém stanu, kousek bouří moře a nějak nemůžu spát. Jsem plný dojmů tady na březích Polska a blízké Skandinávie. Slunce tu ani nezapadá, prostě ho spolkne moře (tento celý záznam je přepisem z autorova deníku, jenž už neměl sílu psát - pozn.)
Děkuji vám všem, co jste mě sledovali, děkuji přátelům, kamarádům za podporu. Děkuji týmu Horobraní, Věrce, Patrikovi, Standovi za celý projekt horobraní. Bez vás by jsme nemohli takto lozit po kopcích a horách a ještě se u toho bavit a snáz se seznamovat, žlutit vrcholy, sbírat body. Na některá nádherná místa by nás ani nenapadlo se jít podívat! Ani mě by nikdy nenapadlo vylézt na Wzgórze Cmentarne a zvládnout tuto "šílenost" :). Jen 7metrů vysoká, přesto je to nezapomenutelné a už budu mít vždy spojené pobřeží Baltského moře s tímto výstupem.