Chřiby patří mezi má oblíbená místa, kam se v okolí Brna dá poměrně snadno a rychle dostat. O jejich oblíbenosti svědčí i fakt, že mají mezi horobraníky vlastní skupinu obdivovatelů. V posledních týdnech jsem si říkal, že se tam ještě alespoň jednou musím letos vypravit a když jsem viděl předpověď na tento nyní již uplynulý víkend, nezaváhal jsem. I když se mi všechna zákoutí Chřibů nejspíš nikdy nepodaří odhalit, zbývalo mi prozkoumat ještě severní cestu a na ní nejvyšší vrchol Chřibů Brdo.


Svou pouť jsem v pátek tradičně započal v Jestřabicích, kde mě vysadil vlak. Vystupoval jsem sám, což jsem právem považoval za dobré znamení. Za celý prochozený den jsem nikoho nepotkal, což byl přesně ten druh zážitku, na který jsem se těšil. Jestřabice jsou na první pohled obyčejnou moravskou vesnicí, ale vyzařuje z nich jakési zvláštní kouzlo. Od vlakového nádraží do samotné vesnice je to kus cesty lesem a cesta je lemovaná pouličními lampami, což na mě hned napoprvé působilo trochu nemístně. O to víc proto, že je téměř každá jiná. Krása, takové zdánlivě bezvýznamné zvláštnůstky mě vždycky pobaví. Stejně jako třeba tady pán se psem, zřejmě k odstrašení zlodějů. :-)

Dále se mi líbil takový ten klasický vesnický kostelík s přilehlým hřbitovem a potom farma, u které se vždycky na pár minut zastavím a pozoruju početnou rodinku prasátek. Snažím se nemyslet na to, že tahle vysoce inteligentní a roztomilá stvoření jednoho dne někomu skončí na talíři. O kousek dál mě za plotem překvapí cosi podobné jelenovi, ale přiznávám bez mučení, že si vůbec nejsem jistý, na co jsem se vlastně díval. Parohy měl ale pořádné. Stál za plotem a pozoroval mě. V jeho pohledu se mísil strach se zvědavostí. Na lidi je očividně zvyklý, přesto však na každé mé dva kroky poposkočil o kousek dál ode mě. Zajímavé setkání. No a za farmou už mě čekal vstup do krásné přírody nádherných lesů, ve kterých výrazně převládá buk.


Nořím se do meditace a užívám si všechnu tu nádheru okolo. Těžko to slovy popsat. Můj dnešní cíl je poměrně skromný - měl jsem v plánu dojít na hrad Cimburk, což se mi nakonec podařilo. Když jsem se tam zastavoval loni, překvapila mě parta zhruba dvaceti lidí, kteří po zavíračce hodovali v zadních prostorách hradu. Prý se tam takhle scházejí pravidelně. Tehdy jsem neodolal a musel se posadit aspoň "na jedno". Má nynější očekávání tedy byla značná. O to víc jsem byl zklamán, když jsem objevil pouhou stráž v té nejzákladnější podobě. Dva lidi. Pivo si navíc nechali pro sebe. Nicméně mě alespoň ochotně vpustili dovnitř a já si konečně pořádně prohlédl celý hrad. Je vidět, že se na jeho rekonstrukci stále pracuje, což mi přijde skvělé.


Zklamán a žízniv jsem se odebral hledat místo k nocování. Došel jsem až ke studánce U Mísy, kde sice neteklo pivo, nicméně voda je zde tradičně lahodná. Ani mě nenapadlo vytahovat filtr. Nocoval jsem o kousek dál, v přilehlém lese. Spávám v hamace a najít si vhodné dva stromy tak nebyl problém. Noc byla příjemná a já se krásně vyspal. V devět ráno jsem měl už sbaleno a vyrážel jsem dál.

Definitivně jsem se rozhodl, že budu pokračovat až do neděle a vyrazil po zelené. Protože mám rád hrady, mezi zastávky jsem zařadil zříceninu hradu Střílky. Ač jsem určitě rád, že jsem místo viděl, není už vlastně moc na co koukat. Jedinou zachovalejší hradní věž navíc okupovala parta chlapů, kteří si tam hráli s bzučícím dronem, takže jsem to obrátil a pokračoval v cestě. Od Střílek dál se velmi zintenzivnila frekvence turistů pěších i těch na kole. Začal jsem lehce pochybovat, že jsem se dal tou správnou cestou. Mé rozčarování kulminovalo na Brdu, které opanovalo několik rodin s ječícími dětmi. Zapsal jsem si vrchol do aplikace a rychle se vzdálil od té pekelné podívané. O kus dál mě čekalo zvláštní překvapení. Na cestě jsem totiž zahlédl rozesmátého pána, který seděl v lesíku několika obřích batohů svých kamarádů, kteří si prý odešli cosi prohlédnout. Už z dálky na mě pokřikoval, že konečně vidí někoho bez kola. Poprosil mě o fotku s bagáží a dali jsme se do řeči. Po krátké chvíli dorazili i jeho souputníci. Dohromady tedy tři pánové a dvě ženy. Nabídli mi, ať jdu s nimi, ale bohužel jsme neměli stejnou cestu. I tak jsem si ještě dlouho potom vyčítal, že jsem nepřijal. Byla to velmi sympatická parta a doufám, že se ještě někdy potkáme. Každopádně mi ke spánku doporučili nedalekou Adamovu rokli, kam jsem se také krátce na to vydal. Je to stará trampská osada a já byl nadšený, ač osamocen. Ve výbavě nechyběla studánka nebo třeba kadibudka, což jsem po věčném kopání děr ocenil. :-)

Po osmé ranní jsem již stál na nohách připraven na poslední etapu výletu - do Otrokovic. Ten poslední den bývá vždycky trochu nevděčný. Cesta byla příjemná a klidná, ale hlavou jsem byl už v civilizaci. Ne že by se mi do ní po tak krásném výletu chtělo, ale znáte to. Je sice neděle - volný den, který ale často ničí pomyšlení na další pracovní týden.

Dokud budu žít v Brně či okolí, do Chřibů se budu neustále vracet. Mají pro mě naprosto neopakovatelné kouzlo. Téměř tak silné, jako mé rodné Kokořínsko.