Tenhle výlet začal jako mnoho jiných. Terka zvedla telefon a oznámila mi, že už jí začíná hrabat a potřebuje si vyčistit hlavu. Jako správná sestra ji v tom nemůžu nechat, navíc mi začalo hrabat taky. Dohoda zněla jasně: na víkend do přírody, posbíráme pár kopečků a nějaké kešky, večer dáme oheň, a protože počasí je nejisté, vyzkoušíme naše nové tarpy. Zářný plán měl dva malé háčky v podobě neteře (16 měsíců) a synovce (sedm let). Terinka se ještě kojí a nadšeného Matyho s sebou poslední rok vláčíme po všech čertech, nechat ho doma by se z jeho pohledu rovnalo neodpustitelné zradě. 

    První červnové sobotní pozdní dopoledne tedy bylo svědkem toho, jak si v předbouřkovém dusnu z vlakového nádraží v Lomnici nad Popelkou do kopce směrem na Hrádka dva velké batohy střídavě vyměňují terénní kočár a vedle nich poskakuje ještě jeden menší batůžek. Na Babylon jsme dolezli zrovna kolem poledního. Na Terinku zapůsobil pokyn "uložit" a usnula doslova pět metrů pod vrcholem. Alespoň jsme měli čas prozkoumat ohniště s luxusním sezením, najít kešku, vykramařit batohy a uvařit oběd pro nás tři. 

    Právě jsme se ségrou nadhodily téma poobědové kávy, když nám nad hlavami zlověstně zahřmělo. Rozhodla jsem se raději doběhnout pro body na protější kopec Hrádky, kam by se s kočárem stejně nedalo. Odtud jsem viděla blížící se černotu, ale vypadalo to, že nejhorší se nám vyhne.


    Vrchol jsem ukládala s prvními kapkami a když jsem se vrátila zpět za zbytkem výpravy, ségra zatím přes batohy na dřevěné podestě přehodila plachtu, přes kočárek pláštěnku, přes Matyho pončo a vykulená Terinka u ní na ruce pod deštníkem baštila batolecí stravu. Já už měla tričko stejně mokré, tak jsem uvařila tu kávu a trpělivě jsme čekali, až přestane pršet. Deštník neposkytoval příliš spolehlivou ochranu, ségře málem upadaly ruce, Terinka se kroutila, chtěla "ťapi ťapi", a dobrák Maty se ptal dvakrát do minuty, kdy půjdeme dál. Měla jsem strach, aby ségře nerupla cévka :-). Situaci bylo třeba řešit. Svlékla jsem si mokré tričko, převzala Terinku a zalezla s ní pod plachtu k batohům jen tak v práskačce. Maty oněměl. Ségra měla konečně možnost hodit na sebe pončo a když provlékala hlavu do kapuce, Terinka to komentovala jako "bu bu bu" a všichni jsme se rozesmáli.

    Největší starost pak představovala opět se vracející bouřka, která tentokrát přidala i ledové krupky. Teď šlo o všechno. V duchu jsem si probírala, komu zavoláme, aby pro nás dojel, pokud budeme mít všechno promočené. My dvě dospělé nejsme z cukru, ale děti musíme uchovat v suchu. Po hodině a půl jsme se dočkali, konečně přestalo! Věci se podařilo uchránit, sláva, můžeme pokračovat.



    Naše další kroky vedly přes malebnou vesničku Hrádka na zříceninu Kozlova. Podle mapy bylo jasné, že nedojedeme s kočárem až na vrchol, což v těchto případech řešíme střídačkou.Terén byl slušně krkolomný a po dešti klouzavý, takže když jsem se zapsala na Kozlově do vrcholové knihy a přešlapovala nad srázem, kde měla být keška, ujely mi nohy a já přistála těsně vedle ní :-). Ke kočáru jsem se vracela špinavá jako prase. Až později jsem si uvědomila, že jsem na tomto kopečku chtěla umístit kamínek. Tak jinde, no...

    Odpoledne se začalo překulovat do druhé půlky. Z Morcinova jsme měly v plánu překonat Cidlinský hřeben po žluté. Ještě předtím jsme si ale se ségrou odlovily polní vrchol Ředice. Tenhle byl překvapivě příjemný, vyjetou kolejí mezi pšenicí přímo k triangulační tyči a nečekaný výhled jako odměna. Až doma jsem si potom všimla, že to byl nejvyšší vrchol celého putování.


    Žlutá značka se zanořila do lesa a my s ní. Matyho začaly bolet nožičky a navíc by si dal prý buřta. Výborně. Přidáme do kroku, ale prudké klesání lesním terénem nás zpomaluje. A pak jsme došli k místu, které nás zcela zastavilo. 


    Hluboký rigol s blátivými klouzavými stěnami nás na chvíli uvedl do stavu zoufalství. Na slušnou cestu značenou jako cyklostezka zbývalo sto metrů. Bezradně jsme na sebe s Terkou koukaly, ale Maty to vlastně vyřešil. Pomalu se slaňoval dolů a my tedy musely také. Vzala jsem Terinku do náručí a batohem si prorážela cestu hustým lesním mlázím mimo stezku a Terka nějakým mně neznámým způsobem postrkovala kočár rigolem. Dole jsme si oddechli vespolek a zvesela vykračovali k cíli - přes osady Svatý Petr a Šidloby k Libuni, kde jsme měli přes jeden nejmenovaný projekt pro jistotu kvůli dětem předem pronajatou louku na táboření.



    Paní domácí byla senzační. Nejen že nám předem roztopila oheň, ale nebyl problém ani doplnit vzácnou vodu, která nám začala docházet. Díky tomu se Maty brzy dočkal vytouženého buřta a Terinka kaše. Pak jsem dostala děti na starost já a Terka začala stavět svůj tarp. Ve stavění příbytků všeho druhu je rozhodně lepší než já, ale i tak to chvilku trvalo. Terinka nadšeně ťapala kolem, ovšem zemská gravitace a její nejisté nožky mě přiváděly k šílenství, protože se nekontrolovatelně rozbíhala k ohni, do kopřiv, k napnutým šňůrám. Po očku jsem pozorovala, jak se nový tarp staví, abych o něco později zjistila, že mám jiný :))). Navíc v okamžiku, kdy byl ten můj sice vztyčený, ale ne ještě ideálně vypnutý do stran, začalo znovu pršet. Děti jsme šouply každé do jednoho tarpu a k tomu předvedly již nacvičenou spartakiádní sestavu s plachtou a házením báglů. 

    Nakonec jsme zapluly i my dvě. Terka uspala Terinku a já lákala Matyho, aby si vyzkoušel spacák. Než jsem pofackovala naházené věci, regulérně usnul na čuňáka. Přestalo pršet, děti spaly, začalo se stmívat. My dvě jsme si konečně mohly také v klidu opéct buřta a poklábosit o životě :-). 



    Ráno mě vzbudila Terinka ťapi ťapi kolem tarpu. I když vstávala brzo, trvalo celou věčnost, než jsme se ségrou všechno obstaraly a sbalily se na další cestu. Dnes nás nečekalo nic náročného, vlastně jsme chtěly jen přes dva vrcholy dojít na vlakovou zastávku do Jinolic. V Libuni u kostela jsem nechala kamínek.Trasa vedla většinou po asfaltu, což ve sluneční výhni nebylo nic příjemného. Není tedy divu, že jsem zřejmě pod vlivem fata morgany za Libuní četla občerstvení U Tří ledniček, místo jedniček.... Každopádně kofola a zmrzlina bodly! 

    Na vrcholy Horka a Javornická horka vedla travnatá cesta, ale konec jsme musely zase na střídačku. Ze zarostlé  Javornické horky jsem si přinesla i klíště. V Jinolicích jsme se usalašili u místního veřejného pítka, které bylo příhodně ve stínu a navíc obklopeno lavičkami. Tady jsme si uvařily oběd - Terka zkoušela dehydratovat čočku s kuřecím masem a povedlo se jí to náramně! Zase máme další variantu stravování na cestách. 

    Ze zpátečního vlakového spoje se vyklubaly dva přecpané vagónky. Svážely lidi z celého Českého ráje. Postupně se však směrem k Hradci vyprazdňovaly a časem si bylo i kam sednout. 

    Výlet jsme se ségrou zhodnotily jako přínosný. Na léto chystáme s dětmi putování po Krkonoších, a tak trošku tušíme, na co se připravit :)). Náš výkon nebyl nijak závratný, přesto jsme si chvílemi mákly a o adrenalin také nebyla  nouze.

Horám zdar!