Letos jsme se pokusili jednodušší formou putovat po našich nejvyšších horách. Já, moje sestra Tereza, synovec Maty (sedm let) a neteř Terinka (17 měsíců).


Dlouho připravovaná akce. Nápad nadnesla skoro jako vždy Terka. Inspirovala mě tím také k plnění Krkonošského horala. A tak jsem si koupila nové zrcadlovky, připravila podklady, naplánovala zacházky a objednala ubytování, protože to v Krkonoších bohužel jinak nejde, a navíc jsme s sebou táhly opět drůbež. Přípravy prošly kontrolou, vyslechly jsme lamentace matičky naší drahé, proč máme tak praštěné nápady, přičemž nebylo možné jednoznačně určit viníka. Mami, rozum je ale jen možnost, ne dogma…

Doma jsme zanechaly navařené hrnce a pokyny k trvale udržitelné domácnosti a mohlo se vyrazit. 


Vyrazili jsme stylově - těsným stíháním autobusu, zato však přímého spoje do Janských Lázní. Vyplivl nás na kolonádě a zanechal na chvíli vlastnímu pohonu. Nahodily jsme krosny a vydaly se i s dětmi nahoru k lanovce. Na Černé hoře začalo vlastní putování. U vysílače jsme odklikly vrchol (1299 m) a Maty se zeptal, kdy už tam budem, čímž jsme zjistily, že se blíží poledne. Terinka v kočáru doháněla noc, a tak jsme na odpočinkovém místě mezi Černou horou a Černou boudou uvařily oběd. Terinka se vzbudila akorát, aby na ni také zbylo. 




Kolem procházely davy, takže jsme nelenili a těšili se na odbočku na cyklostezku, abychom se zbavili lidí a přiblížili se k vrcholu Zrcadla (1243 m). Není ve výzvě, ale když je poblíž trasy…. Ten, kdo ho absolvoval, ví, ostatním nebudeme kazit iluze :)))). Každopádně se nám začala ukazovat Sněžka s vrcholem v mracích. 




Napojením na modrou a posléze na červenou turistickou značku jsme vyšli na Lučiny a přiblížili se zase civilizaci. U Pražské boudy jsme neodolali a odbočili na pohodový kočárkový vrchol Slatinná stráň (1152 m), protože těch v Krkonoších není nikdy dost, a ukončili tím nejplodnější horobranický den z celého vandru :))). Naše cílová bouda se dříve jmenovala Na Krásném výhledu, ovšem pokud zde spíte jen jednu noc a jste tu poprvé, očekávejte pokoj s nápisem “Nouzový východ”. Při našem příchodu zde ani nikdo z kompetentních pro ubytování nebyl, ale ujala se nás paní z kuchyně a když zjistila, že s sebou táhneme i batole, hned zjihla a nabízela nám aspoň polívku :)). Celkově bylo fungování chaty dosti volně pojato, ale také nic nebyl problém. Za nocleh Matyho jsem paní majitelce dokonce musela vnutit aspoň stokorunu… Na to jsme později mohly jen vzpomínat :)).

První noc se Terince nepovedla. Ve čtyři ráno stál ten modrooký andílek s prstýnkovou blonďatou svatozáří u mé postele, třískal mě pantoflí do hlavy a řval “ťapi ťááááp”.... Řeknu vám, drsnej trenér!




11, 1 km


Ráno jsme raději svižně vypadli a snídani si rozložili na odpočinkovém místě u blízkého vysílače. Naše trasy byly naplánovány a přizpůsobeny hlavně dětem. Nemohly jsme očekávat, že bude Maty denně šlapat dvacítky a Terinka, právě objevující rozkoše chůze na vlastních nohou, totéž s úsměvem absolvuje bez protestů v kočárku. A tak jsme nikam nepospíchali, snídani si užili, pak se po zelené prošli pod Lesní boudu, od ní po červené na Liščí louku a tam nechaly děti pohrát na hřišti u Lyžařské boudy. Táhlým kopcem jsme dále zdolávali Liščí horu (1363 m), ale těsně pod vrcholem nás zlákalo sezení s fantastickým výhledem na Sněžku, právě se klubající  z mraků, kde jsme uvařily i oběd.




S příjemným pocitem v žaludku jsme se přehoupli přes vrchol a vychutnávali zbytek trasy ke Dvorské boudě. Tam měli hned za dveřmi hernu, ze které byla Terinka nadšená, my se ségrou už méně z pokoje až ve druhém patře, nicméně nečekaně alespoň s výhledem do kraje, byť jsme i zde strávili pouze jednu noc (mnohem klidnější :)).




8, 6 km


Třetí den byl ve znamení sestupu, naštěstí pouze výškového :)). Od Výrovky jsme vytrvale klesali Čertovými schody do Pece pod Sněžkou a počítali hřiby u cesty, ale bylo by divné chodit po Krkonoších a neulovit ani jeden vrchol. Ten den volba padla na Lesní horu (1128 m), i když bylo dle mapy i komentářů jasné, že to nebude procházka růžovým sadem, spíš borůvčím po pás….




V Peci jsme si nejprve dopřáli pozdní oběd, tentokrát v restauraci, dole zaskočili do infocentra Veselý výlet a cestou na ubytování dokoupily nějaké nezbytné potraviny. Námi zvolená chata byla vlastně stará dřevěná chalupa, dříve podniková bouda, její současní majitelé v ní i žijí, sami vaří, obsluhují, uklízejí. Bouda nemá ani webové stránky, rozhodně má však atmosféru a se sestrou jsme se shodly, že ze všech navštívených bud byla nejsrdečnější. Paní působila trochu přísně, dohlédla, abychom se přezuli, ale také se nás jako jediná ze všech ubytujících zeptala, zda máme v pořádku testy, a také nám jako jediná vystavila Kartu hosta se slevou na lanovku. Když jsme se večer uložili ke spánku, něco po mně lezlo…. Jj, pavouk. Smetla jsem ho, své arachnofobické sestře sebejistě potvrdila, že už určitě není mezi živými, a pak ještě dvě hodiny nemohla usnout :)))

11, 9 km

Ráno nám pan majitel kromě vajec usmažil i palačinky. Srdečně se s námi rozloučil a my vykročili k dolní stanici lanovky. Naši nejvyšší horu jsem dobyla z různých směrů několikrát, a jednou i nočním pochodem na východ slunce, ale tentokrát to s kočárkem nešlo jinak než vyvezením. I tak jsme musely s krosnami na zádech popadnout naložený kočárek a od horní stanice donést k Poštovně v rukách, protože ani na vrcholu samotném se jezdit nedá. A je to pochopitelně dobře, to už by tam jinak mohly vyjet i autobusy. Navštívit Sněžku (1603 m) byl totiž Matyho sen a my mu ho chtěly splnit. Příště už půjde po svých :))).




Zpátky jsme sjeli jen na Růžovou horu a přes Růžohorky pohodlně sešli k herní krajině Pecka, kde pokračoval Matyho nejlepší den celého výletu :)). My jsme si se sestrou na střídačku ještě odlovily Pěnkavčí vrch (1105 m). Spali jsme na Portáškách, opět v druhém patře s výhledem na dvorek a vozový park zaměstnanců. 


https://www.krkonose.eu/herni-krajina-pecka

10, 8 km


Pátý den jsem si pro sebe nazvala nejklidovějším. Od frmolu a lidí jsme z Portášek sestupovali Pěnkavčí cestou s výhledem na Lví důl a Šímovy chalupy na protější stráni, korunovaným Sněžkou. Nikde nikdo, příjemné počasí, zpěv ptáků…. Oáza na duši. 





U rušnějšího Spáleného mlýna jsme se napojili na Emminu cestu a ztracené metry zase hezky nastoupali na Cestník. Tady je příjemné přírodní dětské hřiště, a tak jsme vypustily děti a střídaly se u Terinky a vaření oběda. Za Lysečinskou boudou jsme pak sebraly kočárkový Albeřický vrch (946 m). Ubytování bylo zamluvené v Horních Albeřicích, ale já si u ségry vyprosila propustku, poslala ji s dětmi napřed a odpojila se, abych splnila Lysečinskou horu (1188 m) z výzvy. Výstup s krosnou byl náročnější, ale rozhodně stál za to a byl aspoň po cestičce :))). 




Terka se zatím ubytovala - tentokrát v přízemí, dokonce i s kočárkem v předsíňce. Ale, samozřejmě, s výhledem do takové křovinaté  divočiny, že v pokoji byla tma i ve dne. To nás ale netrápilo. Byly jsme rády, že aspoň nestěhujeme vše do druhého patra :))). Byl příjemný podvečer, seděly jsme venku na lavičce, vyhřívaly se na sluníčku, děti si hrály na hřišti. Mluvily jsme o tom, že to bylo fajn, že jsme to zvládly a hlavně - že nám přálo počasí. Nebylo vedro a za celý týden nám nespadla ani kapka, dokonce ani v noci nepršelo!

19, 1 km


Poslední den už zbývalo jen sejít do Horního Maršova. Kousek jsme museli jít sešikovaní za sebou po silnici, ale v Dolních Albeřicích jsme se odpojili na Mánkovu cestu, i když to znamenalo jít zase do kopce :)). Nad Maršovem na rozhraní lesa jsme ulovili Mílův kopec ( 708 m) - must have, zdravím, švagříče :))) - a pak se rozložili u lavičky nedaleko kříže lesníkům. 





Tady jsme strávili čas do odjezdu autobusu. Terinka objevila kouzlo prašné kamínkové cesty. Terce se to moc nelíbilo, že přijede domů špinavá, ale já ji hájila, že z výletu se děti musí vrátit nečesané, nemyté a zavšivené na důkaz toho, že si to užily :))).

V Hradci se sestra s dětmi šťastně nalodily do vozu, ovšem ten začal stávkovat. Cože? Přejdou skoro celé Krkonoše a zůstanou trčet na autobusáku? Nakonec se auto váhavě pomalu rozjelo a já jim držela palce, aby dojely.

U nás doma nikde nikdo, mrtvá moucha na stole a na papíru s mými pokyny (1. kde je pes, tam jsou misky 2. běda, jestli ti něco chcípne) pastelkou neuměle vyvedený nápis BYL JSEM ZDE. FANTOMAS. Chvíli jsem uvažovala, jestli nemám taky zmizet, ale pak jsem se podívala do těch psích očí :))) a sundala krosnu. Tak zase někdy příště…

9, 2 km