Oblast českého Banátu v Rumunsku jsem chtěla poznat už celkem dlouho. Fascinovala mě zdejší zakonzervovaná česká menšina. Ze všech stran jsem slyšela, že jsou tu milí lidé, že jsou rádi za každou podporu. Funguje tu kyvadlová doprava z/do České republiky, pořádají se zde festivaly a Klub českých turistů obnovil značení. Co víc si přát? Bylo jasné, že tentokrát nemůžu jít se sestrou. Její děti jsou ještě malé a nemá možnost hlídání na plánovaných 10 dní. Kamarádka Hanka, která je pro každou špatnost a nesnáší zahálku, kývla hned. Nakonec se k nám přidala ještě Zuzka, bývalá spolužačka mé dcery, která prý vždycky toužila vyrazit na nějaký trek. Jdeme natěžko. Máme s sebou tarpy a stravujeme se hlavně z vlastních zásob. Už jsem něco nachodila, ale takhle těžký batoh jsem ještě neměla. Jen nahodit ho na záda vyžaduje vtipnou taneční kreaci. Z Prahy nás jede víc. Značkaři z Libereckého kraje a skupina Ču(nd)ráků nalehko, které záhy překřtíme na "rychlíky". V Brně se přidávají mladí Brontosauři. Ty však na treku už nepotkáme.
Sobota 6. 7.
K poledni jsme dorazili do Svaté Heleny. Pan busman si zaparkoval autobus před domem a ukázal nám, kde je hospoda. Vida - hned vedle školy. Je horko. Dáváme pivo točené v půllitru Staropramen. Je to však rumunský Ciuc. Rumuni neznají půllitr, mají 0,4 l; Češi ho zřejmě vyžadují, tak proto tento kompromis. Proti škole je obecní dům. Vpředu má balustrádu s dvěma českými lvy, ale vlajky vlají rumunské. Nikam se nespěchá. Máme zamluvenou dodávku do Eibenthalu. Moje rozměry jsou výhodou, sedím vedle řidiče. Za mnou se mačkají dvě řady po čtyřech a dva nejtenčí kousky jsou v kufru u batohů. Nezávidím jim. Cesta trvá celkem dlouho a výjezd po úzké silničce serpentinami nahoru je dobrodružný. V Eibenthalu navštívíme restauraci a dáme si do nosu. Já šunkofleky a Kofolu. Ptáme se na ubytko. Asi bychom rády po noci v autobuse sprchu a postel. I to nakonec bylo k dispozici.
Neděle 7. 7.
Dáváme záchodovku - Zuzka tvrdí, že to je základ každého příspěvku na sociální sítě - a vyrážíme v 6:30, prvních pět km víceméně po rovince spícími vesnicemi Eibenthal a Nové Doly. Volně tu pobíhají psi a jeden se k nám přidává. Marně ho zaháníme. Tak jsme získaly Rumína. Z bývalého antracitového dolu cesta stoupá dalších pět km do kopce lesem a přes zarůstající louky na vrch Kopřiva (Urzica 860 m), kde jsou hezké výhledy do kraje. Máme většinu dnešní cesty za sebou, dáváme oběd, pauzu, leháro. Rumín vše absolvuje s námi a evidentně to tady zná. Jdeme dál. Chvíli marně hledám kešku. Dohánějí nás “rychlíci”. Rumín přesedlává k rychlejší skupině a jde s nimi. Následuje nekonečný padák dolů k potoku. Dáváme další pauzu, není kam spěchat. Prospěje nám to. Za potokem však cesta stoupá nahoru mýtinou a my poprvé pociťujeme spalující vedro, které nás neopustí celý týden. Utěšujeme se, že batohy budou pomalu, ale jistě ubývat na váze. Lesní cestou se dostáváme k asfaltce a dochází nám, že vesnice je na kopci. Jako vlastně všechny tady. Obdivujeme původní osadníky a plazíme se nahoru. Je hnusně krásně. Před vesnicí dáváme krátkou pauzu na vzpamatování se, ale je to marné, místní vtipkují o hospodě. Bígr je vesnice důchodců - tak to sami nazývají. Žádné děti zde nejsou. Nachází nás ovšem Rumín a je s námi opět nejlepší kamarád. V hospodě hasíme žízeň, ale po dvou pivech jsme jako štětky. Musíme se smát, to je přece základní chyba - nejdřív si postav stan a pak se teprve namaž! Spíme u hřbitova, noc klidná, Rumín hlídá.
Pondělí 8. 7.
Ráno balíme a jdeme snídat ke kostelu na lavičky a ke zdroji vody, která tu je výborná. Místní startují traktory, obstarávají zvířata. Vycházíme o půl osmé, bavíme se s domorodci. Jeden zavírá Rumína, aby s námi nešel do hor. Jdeme táhlým kopcem a pak se odpojujeme po zelené širokou lesní cestou až k zatáčce, kde si dáváme oběd a siestu, jako kdybychom věděly, že následující kilometry půjdeme ostružinami, kopřivami a kapradím. Ještě proběhne romantické setkání na lesním paloučku s "rychlíky". Pak jednu chvíli trochu zakufrujeme. S úlevou nalézáme značku, slaňujeme opět dlouhým padákem dolů k potoku, přes který brodíme. Nad potokem stojí opuštěná salaš, naše dnešní útočiště. Koupeme se, pereme prádlo, filtrujeme. Jdeme spát ještě za světla. Něco tu čmuchá, asi šakal.
Úterý 9. 7.
Začínáme nehorázným krpálem. Hanka má krizi. Asi si nevzala léky. Nahoře na loukách máme krátkou pauzu. Pokračujeme dál. Najednou slyšíme lehké cinkání zvonečků a vidíme stádo chundelatých ovcí. Zároveň však na nás vyběhnou tři pastevečtí psi. Je to tady, varování se vyplnilo. Myslím, že od této chvíle už nemáme tak těžké batohy, neboť se hbitě shýbáme pro kameny. Stojíme, psi na nás cení zuby. Najednou se objeví bača a ukazuje nám, že máme jít. Nechce se nám, ale poslechneme. Následující chvíle musí pro pozorovatele vypadat vtipně. Meteme po cestě, za námi bača, psi, ovce. Salaš není daleko, ale byl to nejrychlejší kilometr na treku. Za salaší se ozve ostrý hvizd. Ze stínu na nás mávají "rychlíci". Svineceu Mare (1224 m), nejvyšší kopec českého Banátu, už mají za sebou. Radí nám jít tam i zpátky po zelené a jít bez batohů. Posloucháme, batohy zahazujeme do lesa. Prvních půl kilometru tvoří cestu šílený rigol. Hanka je po operaci kolene, vrací se k batohům a pokračující krizi řeší rozumně spánkem. My se Zuzkou pokračujeme dál. Pod Svineceou spásáme maliny. Co říct, je to krpál jak sviňa, pod samotným vrcholem zakončený kopřivami a skalkami. Lehce exponovaný terén. Mám pár modřin, ale jsem nahoře!!! V pocitu absolutního štěstí a dojetí zapomínám na kešku. Je tu signál, takže volám domů. Bulím jak želva. Nevím, co to do mě vjelo, většinou to zvládám. Vracíme se k Hance a batohům, regenerujeme, dáváme pozdní oběd. Pak zase nahazujeme batohy, ale za chvíli je shazujeme u potoka, chladíme se, filtrujeme. Zelenou barvu jsme vyměnily za modrou. Odbočujeme do mírného kopce, který se dle očekávání mění na krpál s vymletou cestou. V pozdním odpoledni dosahujeme místa s nejhezčím výhledem na treku. Dokonce vidíme hooodně v dálce vrtule, to musí být Helena, náš cíl. Stavíme tábor. Kocháme se západem slunce. Nespí se ale moc dobře. Začalo foukat.
Středa 10. 7.
Ráno vstáváme ještě za tmy. To nemám ráda a brblám. Před šestou nahazujeme batohy a u lesa spatříme auto. Dva Rumuni nahánějí krávy. Ptají se, kdo jsme a proč tam jsme a kam jdeme. Máchají rukama po kopcích a smějí se. Scházíme dolů k opuštěné salaši. Rumuni nám ukazují pramen. Jen o pár metrů pod ním už v něm čvachtají krávy. Sedíme mezi kravinci a snídáme za zvuku zvonců. Filtrujeme, čímž se zdržíme. Scházíme k soutoku potoků a vítá nás krpál nahoru. Pak už ale vycházíme na louku a čeká nás nádherná partie. Cesta se vine, otevírají se výhledy. Ukládám další vrchol (Vf. Raspunsului, 919 m). Míjíme salaše. Slunce ale začíná hodně připalovat. Hodně. Chcípeme vedrem, cesta pískem je nekonečná. Voda dochází. Ležíme přímo na cestě. Kdo by tudy jezdil…. Ale pak jede! Dva Rumuni zastavují. Domluva je těžká. Na jednání vysíláme Zuzku, je nejmladší. Nabízejí nám vodku. Smějeme se a kroutíme hlavami. Pak nám dávají dvoulitrovku vody. Děkujeme a klaníme se k zemi. Odjíždějí. Voda v nás zasyčí. Vracejí se. Zuzka vyjednává. Jsme uvařené, vyčerpané. Nasedáme, je nám všechno jedno. Vidíme se v Rovensku u hospody. To byla ale jízda! Nic jiného než offroad by to nezvládl. Stejně se dost bojím. V Rovensku Hanka zastupuje cestu prvnímu člověku. Chtěly bychom ubytování na dvě noci. Pán na kole kapituluje a slibuje, že nám sem někoho pošle. Ptáme se ještě na hospodu. Bohužel, dokud je žatva, je zavřeno. Sedáme na lavičku a čekáme. Za chvíli přijíždí paní na kole. Ubytuje nás hned na návsi. Dokonce budeme mít dnes i večeři! Jsme vděčné. Sundáme boty, otevíráme batohy a zapařené propocené prádlo bublá na povrch. Fuj, to je smrad. Paní prchá. Nedivím se. Ještě nám ale vzkazuje, že za chviličku se nám otevře krámek, abychom si koupily pivo. Svět je najednou zase v pořádku. Osprchujeme se, vypereme věci, nabijeme elektroniku a dáme chlazené pivo! Blaho! Na návsi se to zatím schází. Jsou tu "rychlíci" a jako třešnička na dortu i liberečtí značkaři! To slibuje vyprávěcí večer. Jdeme ale nejdřív na večeři. Aperitiv, polévka, pečené brambory a vepřové maso, naložená zelenina a šátečky s meruňkovým želé. Dobrota! Večer sedíme na návsi u hospody pod lípami a povídáme si. Čeká nás odpočinkový den a nic nám nechybí…
Čtvrtek 11. 7.
Snídani si domlouváme až na půl devátou. Čaj, káva, vajíčka, domácí uzeniny a sýr, zelenina, med, marmeláda, chleba. Královské posezení! Když se vracíme na náves, “rychlíci” zrovna odcházejí. Odpočinek si dají zítra v Gerníku. My si pereme druhou várku oblečení, poflakujeme se po návsi, sedíme a meleme palci na rukou, každému přišedšímu důležitě radíme či odpovídáme na otázky. Zajdeme do kostela, dáme odpolední dáchánek. Navečer se objevuje další skupina mlaďáků, kteří přijeli do Rumunska po vlastní ose, auto mají v Heleně a jdou nám v stopách. Po večeři opět sedíme pod lípami a družíme se.
Pátek 12. 7.
Snídani dáváme na sedmou a před osmou už vycházíme z Rovenska. Cesta je vyloženě kochací. Docházíme k Filipovi a na chvilku usedáme. Pivo, káva. Konečně si taky vzpomínám aspoň na jednu kešku. Jsme svědky útoku psa na přítelkyni jednoho z ubytovaných. Chlapy to moc nebere. Když po ní pes vyjede podruhé, dopijeme a jdeme. Cesta už nenabízí takové výhledy, ale blížíme se ke Gerníku. Před mlýnky je ještě jedna salaš, ale štěkající pes a volně pobíhající kobyla žďuchající nás do batohů nám bere chuť odbočovat a míříme po trase dál. U potoka se opět ochlazujeme a filtrujeme. Zuzka je nedočkavá a posledních tři a půl kilometru chce jít napřed. Podívá se ke mně do telefonu, že pořád po červené, a odchází. My ji s Hankou po chvíli následujeme. Nahoře na lukách se červená chvílemi ztrácí. Je opět spalující horko, žádný stín, kamenitá cesta. Mám krizi a sprostě nadávám. V Gerníku Zuzka v hospodě není. Nejdřív uhasím žízeň a pak ji zkouším kontaktovat. Na loukách taky ztratila červenou a došla jinudy po žluté. Nemohla najít hospodu a čekala za rohem u informačního centra. Šťastně se shledáváme. Povídáme si s paní hospodskou a ostatním osazenstvem. Hospodská nás posílá přespat k prameni pod Filipovu díru. Když máme postaveno a jsme po večeři, míří k nám nějaká dvojice. Šli do hospody a po klasické otázce (Odkud jsi?) jim “rychlíci” řekli, že tu asi mají další lidi ze stejné oblasti. Hospodská opět zareagovala a poslala je za námi. A tak jsme si hezky popovídali a zjistili, jaké všechny společné známé máme, i když se přímo neznáme. Ještě společné foto a už je skoro tma, honem spát, vstáváme brzy!
Sobota 13. 7.
Budíček opět za tmy. Dnes tolik nebrblám, čeká nás posledních 15 km a budeme v Heleně! Hodně rychle to uteklo… Procházíme Gerníkem a stoupáme na poslední hřeben. Kocháme se a dojímáme, fotíme. Pak už jdeme náhorní rovinkou a procházíme kolem mlaďáků, kteří včera došli až sem. Slibujeme si, že si budeme držet v Heleně místo v hospodě…. S přibývajícím časem stoupá teplota a je zase výheň. Dáváme pauzu s kávou. Procházejí mlaďáci. Vyjdeme z lesa a vynoří se vrtule. Helena na dohled! Ještě musíme sejít dolů a vyhoupnout se na poslední kopec. Docházejí nás “rychlíci”. Všichni se už vidíme v hospodě. My ale tolik nespěcháme. Vychutnáváme si konec cesty. Zuzce je 25 a je to její první cesta. Směje se jako měsíček na hnoji a je šťastná. Hance je 62 a je to její první cesta. Pláče a je šťastná. V cíli se obejmeme. Máme to!
Shrnutí
Prošly jsme pět ze šesti českých vesnic v rumunském Banátu. Každá je specifická. Všude na nás byli milí a vždycky nám kdokoli pomohl. Lidem se tu nežije lehce, ale mají to tu rádi. Mnoho kopců, vyhlídek a dalších turistických cílů jsme neviděly, mohly bychom tu strávit klidně další týden. Přijeďte se podívat a pobýt!
