S kamarádem jsem měl zálusk na hřebenovku Ještědsko-Kozákovského hřbetu. Od začátku jsme vymýšleli jak to trošku okořenit. Můj návrh byl vrazit od jejího startu a dojít až domů. kamarád měl zcela opačný nápad a nakonec jsme naplánovali trasu z našich domovských souřadnic (Lázně Bělohrad) do Hrádku nad Nisou na 6 dní. Nakonec z toho bylo cca 140 Km, cca 4000m převýšení, 75 výstupů, 11 kešek, nekonečno zážitků a zhruba tak 2hL potu 😀


  1. den (neděle 23.6.2024)

Ráno klasicky oba nestíháme balit a nechce se z postele a tak vyrážíme až někdy před obědem. Jdeme po nám známých místech a já mám celý den za 0 bodů. Po cestě ještě vylepšíme cíl trasy a náš cíl je alespoň na kousek Německo. Oběd vychází krásně na hospůdku na Přibyslavi cca v půl cesty. Jsme moc příjemně překvapeni a 150 Kč dostáváme brutální nálož výborného jídla se kterou nám musel pomoci Robb. 😀 na oběd za náma přijel kamarádův brácha a snad půlku jeho rodiny potkáváme různě po cestě a všem nadšeně hlásíme, že jdeme do Německa. Teď už nám bylo jasné, že to prostě musíme dát. Spaní máme v plánu na Kumburku a tak v Nové Pace usoudíme, že máme hromadu času a tak si v poklidu nakoupíme a skočíme na pivko. Následné stoupání na Kumburk proto není úplně jednoduché, tím spíš že jsme pod vrcholem každý vzal do ruky trocha dříví. Večer hoří ohýnek, pečou se buřty a teče víno a pivo. Naprostá pohoda! 🙂 vzhledem k dobré předpovědi se rozhodneme spát přímo na vrcholové vyhlídkové plošině. Výborný nápad a mírný vítr přes noc to nezkazil. 

  1. den (pondělí 24.7.2024)

Ráno na Kumburku si děláme obzvláště hezké. Vytahuji vajíčka, cibuli, slaninu, jeden špekáček co zbyl a kořenku a jde se dělat snídaně šampionů. Během toho dorazí na vrchol nějaký moc milí vietnamec a začíná si vše natáčet na na mobil na stativu. Je dost možné, že moje kulinářské dovednosti byli hodnoceny v některé z večerek. 😀 Cesta dál probíhá suprově, ale má jeden háček, a to zavřené hospody. 😣 Což byl problém hlavně pro náš oběd. Hned co jsme prošli kolem čtvrté zavřené hospody, stále tvrdím kamarádovi, že kiosek o kus dál určitě bude mít otevřeno. 😀 nějaká paní, která marně vyčkávala u hospody, tomu asi také věřila, a rozhodl se nás následovat. U kiosku s obrovským štěstím zastihneme slečnu uvnitř stánku. Říká že má sice zavřeno, ale ráda nás obslouží. Tak si dáváme alespoň pivo a příjemně pokecáme s paní, která nás zatím došla. Oběd nakonec byl na nedaleké smetanově vyhlídce a skládal se z rybích pomazánek, které byly 1,5 dne na slunku v krosně, prošlých tortil a pár plátků chleba. No naštěstí to nemělo žádné negativní následky a ve finále to byl fajn oběd. Ještě jsem vytáhl zákusek v podobě totálně rozdrcených polomáčených sušenek. Cestou dál se rozhodneme vynechat dva vrcholy u hlavní silnice, protože vidina rozpáleného asfaltu a silného provozu je fakt strašná. Cestu volíme po neznačených cestičkách k vyhlídkovému místu zvanému “V Rusku”. Velice zajímavá samota a udržovaná krásná vyhlídka, kde se dozvíme o místním samotáři “rusovi” panu Brožovi, ale i o neskutečné odvaze celé nedaleké vesnice Veselá a hlavně místního profesora, který zde za války schovával parašutisty a nechybělo mnoho a vesnice mohla mít stejný osud jako Lidice. Asfaltu se stejně nevyhneme a během stoupání na zelený háj se nám vrací hláška dělníků u pana Brože “je to všude daleko jak do Ruska”. Pod Kozákovem doufáme v otevřený samotoč v Hospůdce u Kodrů. Starý pan Kodr zemřel cca před třemi lety, ale rodina nechává hospodu otevřenou nonstop jako samotoč. Natočíme si pivo a sedneme na zahrádku a kocháme se vyhledy, ale to ani netušíme jaká groteska nás čeká. 😁 Po chvilce přilétne papoušek a huláká na nás “ ahoooj ahoooj “ hned si ale všimnu, že s ním přišel také pes. Radeji vyklízím s Robbem pozice, aby nebyl malér. Papoušek když to vidí začne hulákat na psa “Kam jdeš! pojď sem! K noze!” a letí zpět a pes ho perfetkně poslouchá a jde za ním. 😂 Místo původního plánu spát na Drábovně pod Kozákovem se rozhodneme spát přímo na vrcholu a je to skvělý nápad. Západ slunka je boží, večeře z konzerv už tolik ne. 😀

  1. den (Úterý 25.6.2024)

Co jsme cítili už večer se ráno jen potvrdilo. vyrazit bez opalovacího krému byl kardinální nesmysl. Hned co dojdeme do Koberov tak to v místním koloniálu napravíme. Po cestě přez Hamštejnský hřeben si všimneme upoutávek na jakýsi samotoč. Ukládáme adresu a následně se stavujeme a zanedbanou snídani zachrání místní výborný nakládaný hermelín. Paní zde má výčep a lednici s dobrotami přímo u sebe doma. Úžasné a víc takových míst! Cesta po modré krásně ubíhá a co nevidět jsme na prosíčkách a pokračujeme k suchým skalám. Zde chce kamarád slézt dolů po žebřících, což já samozřejmě s Robbem nedám a tak se rozdělíme s tím že se sejdeme na malé skále u Boučků na oběd. Po cestě po pěšince u Suchých skal se mnou Robb skubne tak, že me podjedou nohy po hrabance a já abych nešel dozadu nejspíše na skálu se snažím to vyrovnat, ale následně šlápnu do prázna a padám na spadlí strom. Nejdříve jsem se v šoku bál zlomeniny a konce trasy, ale nakonec to bylo pouze pár škrábanců a modřin. V šoku byl i robb a chvilku trvalo, než se dal opět do pohybu. U boučků si dáváme skvělý oběd a následně ještě pod pantheonem zmrzku a hlavně já si vůbec neumím představit co nás čeká. Stoupání z malé skály na Frýdštejn bylo nejhorší za celou trasu. Strašný! Vybavuju si jak jsem utopený ve vlastním potu musel sednou na spadlý strom a někdo kdo šel dolů se tím velmi dobře bavil. 😀 Ve Frýdštejně navštívíme místní samotoč Myšmaš a ten nemá chybu! jedná se o nějakou bývalou fabriku předělanou na hospůdku a nejspíš by zde šlo i přespat. Opět skvělé a moc díky majitelům! Následné stoupání na Mandlovou horu a Kopaninu již není tak strašné. Napadá nás šílen myšlenka. Místo aby jsme spali pod Javorníkem v Raubířských skalách, ještě dnes na něj vystoupáme (cca 300 výškových metrů). Věděli jsme, že to bude šichta, ale lepší stoupat večer než za ostrého slunka a navíc další den jsme měli mít nejdelší a tak každý ušetřený kilometr a výškový metr se hodí. Hecujeme se tedy a kdyyž jsme pod kopcem a já koukám na čas a otvíračku obřího sudu na Javorníku, předem hlásím “už to vidim vole vyškrábem se nahoru 10 min po otevíračce!”. No sud měl do 22:00 a já loguju vrchol ve 22:10 😂 naštěstí kamarád byl o 5 minut rychlejší a i když už mu pán neda točené pivo tak alespoň petku výborného turnovského piva. Poté se přesuneme k přístřešku u nedaleké kapličky a kocháme se vyhledem na osvícený liberec a Ještěd, ke kterému půjdeme další den. V tu chvíli zjišťuji další problém! Moje powerbanka je KO a mobil hlásí 6%! Lehce nabiju od kamaráda a jde se do letového režimu skoro po zbytek našeho putování.


  1. den (Středa 26.6.2024)

Další den ráno opět mícháme vejce a následně se jen potvrzují má slova, že cesta na Ještěd je víceméně v pohodě, jen u Rašovky nás opět skolí neskutečné vedro. Blížíme se k lesíku a vidíme zde pobíhat velkého psa na volno. Poprosím tedy kamaráda ať jde napřed a upozorní majitele, že máme s sebou psa který se rozhodně nekamarádí, zda by si ho mohli alespoň na chvilku připnout a já počkám schovaný na louce. Trošku jsem čekal levou a tak se vydám dál lesem mimo cestu a rozhodnutí bylo správné. Paní kamaráda sice vyslechla ale se slovy že jejich se také nekamarádí ho podržela za obojek asi 10 vteřin a na louce si opět běhal. Poté příjemný oběd na pláních pod ještědem a hurá na závěrečné stoupání, které si ještě lehce vylepším. Tím jak jsem se snažil šetřit baterii na telefonu tak moc nekoukam na cestu a vrcholy. Na černém vrchu koukám, že jsem zapomněl škrtnout černý kopec. 😡 Nezbývá než se vrátit. Po Ještědu již máme představu velice jednoduché cesty. V křižanském sedle říká kamarád “ty vole nežene se něco?“ odpovídám že asi jo a hned na to na mě spadne pár kapek. Hned říkám, že jdeme raději pod přístřešek, který jsme zrovna minuli. Výborná volba, protože přišel šílený návalový déšť, který jsme přečkali relativně v suchu. jaké to štěstí! Následoval vrchol Lom, který bych nejraději vytěsnil. Následně v sedle u kaple sv. Kryštofa na mě přichází první krize. Začínám se klepat a musím si sednout. Ihned hledám co mám sladkého v batohu a nalézám pouze malé balení nutelly a zajím to hermelínem. Sílu mě jistě dodal i sv. Kryštof patron všech poutníků. Krize zažehnána a jde se dál na spaní už to není daleko. Na sedle trávník již nějaký poutník spí a tak chvilku posedíme v tichosti venku a následně se ubytujeme.


  1. den (čtvrtek 27.6.2024)

Už od rána se těšíme na odměnu v podobě obedu v Jitravském dvorci. Ještě nás ale čeká dokončení hřebenovky. Cestou na velký vápenný a hlavně z něj, z každého křoví vyletí tisíce mušek. Hrozné! Na roimundu je vyklepávám z vlasů a de slov kamaráda se jich tam usadilo víc jak 100. jitravský dvorec zklamal snad jen Robba a to dostal doslova mishelinský servis. 😀 Paní servírka mu přinesla isku na podnose s bílým ubrusem a následně mu přímo před ním vodu nalila ze džbánu. Robb to absolutně neocenil a jen si pochrochtl a převalil na druhý bok. 😂 My jsme srnčí a jelení hřbet ocenili převelice. Následně jsme se osmělili a lehce se osprchovali u zavlažovače trávníku a hurá na další stoupání. I přez ohromné horko to celkem jde až, když odpočíváme na vrcholu Hřebeny, tak si všímáme měnící se oblohy a blížící se bouře. Rychle přidáváme do kroku a vynecháváme tři kopce, dva dáme ráno a třetí hold nebude. Kolem Vraních skal jen proběhneme, což se ukázalo jako velká škoda, protože bouře nás naštěstí těsně minula, ale jsme rádi že jsme suchý ( teda alespoň co se deště týče ) na bivaku.


  1. den (pátek 28.6.2024)

Ráno už se zvedáme hůře než předešlé dny a vidina konce je blizko. Ráno skočíme pro dva vynechané černé vrchy a pak již hurá na planovanou trasu. U vrcholu podkova se opět rozdělíme, kdy já vím co to je za potvoru a tak zkouším najít pěšinku jak si to ulehčit a to se nakonec daří. Na popově skále potkáme poutníka a já podle batohu odhalím, že během našeho průběhu kolem vraních skal se kochal nahoře a tak chvilku příjemně pokecáme. Pak nás již čeká německo a já věděl že obří peklo. Z kohoutího vrchu sestoupáme po neznačených, které po čase zmizí, dolů aby jsme rozpálenou pasekou bez kapky vody šli do brutálního krpálu. Bylo to šílené a v jednu chvíli viděl robb, že už nemůžu a ze všech sil se mě snažil pomoci. To už bylo i na jeho zdraví a tak jsem se musel hecnout a dát to. Nahoře oslavne foto a hurá dal. Jsme všichni totálně dehydratovaní a tak místo na další kopec míříme přímo k německé studánce. K ní dojdu s vypětím všech sil a vypiju zde cca 2,5l skoro na ex. Trošku se mi motala hlava a tak musím chvilku odpočinout ale ne moc protože se opět blíží bouře. Ta nás opravdu velmi těsně mine a silný déšť opět přečkáme v suchu přístřešku u hraničního cikánského koutu. Následná cesta do hrádku byla peklo. Celou dobu asfalt, ze ktereho po dešti sálalo neuvěřitelné horko. Poté už fajn oběd v hrádku a hurá domů. Upřímně lituji sousedy, že musí čichat mé boty. 😁