Když jsem u piva dostal nabídku od kamaráda na trek po Fuerteventuře, tak jsem neváhal. Na začátek února jsem neměl nic naplánované a navíc jsem na Kanárech nikdy nebyl. Jaký je plán treku? Po příletu na ostrov přeprava autobusem do nejsevernějšího městečka ostrova Corralejo a pak už hezky po svých po značené dálkové trase GR131 směrem na jih. Spaní ve stanech nebo jen tak pod širákem - pláže, turistické přístřešky. Velké zásoby jídla nebudou třeba, cestou se bude procházet vesničkami, kde půjde doplnit zásoby a občas budou i hospůdky. Ale to už bude na každém, co si vezme sebou nebo co spíše unese. S vodou může být problém, potoky zde nejsou a tak občas budou vhodné i 3 litry v batohu. Nakonec se opět autobusem přesuneme na sever. Poslední noc před odletem máme objednané ubytování v apartmánech nedaleko letiště. Na zpáteční cestu letadlem bude určitě dobré zkulturnit naše unavená a smrdutá těla...

Teď už je myslím jasné, že hlavním cílem výletu bude užít si krásné přírody, být s příjemnými lidmi, zvládnout nepohodlí takového způsobu turistiky a určitě si i fyzicky máknout. Pro mě (a jenom pro mě, jak jsem zjistil) zde přibudou ještě další dvě činnosti (někdo řekne úchylky) a to sbírání kešek a vrcholků. Obojí je svým způsobem zdržující. Hledání kešky, čili krabičky schované třeba pod kamenem někdy zabere dost času a výsledek je nejistý. Uložit kopec, přes který vede trasa je otázkou chvilky. Ale co když trasa vede přes sedlo a kopeček je trošku bokem? Jít na něj nebo nejít? Kamarádi určitě za tu dobu zmizí někde v dáli... No, uvidíme, jaká bude skutečnost.

Můžeme vyrazit!

Po příletu nás čekají akorát přesuny autobusem, procházka městečkem Corralejo a "ubytování" na pláži. Ráno vyrážíme a brzy se před námi objevují první sopečné kopce. Dvěma nejkrásnějším se sice trasa vyhýbá, ale chodník zde je a část výpravy jde přes kopce. Prvním je Calderón Hondo (273 m) s krásným kruhovým kráterem. Kvůli vrcholku obcházím kráter samozřejmě po té horší straně, tedy vlastně hraně. Se čtrnáctikilovým báglem byl výstup docela záhul, ale první kopeček na Fuerteventuře je můj! 

Pokračujeme přes další sopečný kopec Montaña Colorada (242 m) a pak do městečka Lajares, kde si dáme zasloužené pivo. V kopcích za městečkem nás bude čekat další nocleh, tentokrát v přístřešku. Po trase GR131 jsou umístěny kamenné přístřešky s posezením, kde se toleruje přespání v přírodě. To je jinak zakázané. Kdo chce spát ve stanu, postaví si ho někde poblíž, komu se stan nechce stavět a postačí mu spacák, tak zaleze do přístřešku.

Další den scházíme až k moři, v městečku El Cotillo dáváme, jak jinak, pivko, dokupujeme pečivo, či jiné poživatiny a jdeme několik km podél divokého pobřeží. Trasu GR131 jsem dočasně opustili, protože některým krásným místům se vyhýbá. Pláže jsou nádherné, skoro opuštěné, jen občas jsou zde k vidění surfaři.

Je čas opustit rozeklané útesy a opět se vydat do vnitrozemí. Čeká nás cesta kolem vyschlého řečiště a hledání místa na nocleh. Ale to není vše. Jen nalehko si jdeme prohlídnout erozí vytvořený kaňon Barranco Encantado, pro mě určitě jeden z top zážitků na ostrově.

Tentokrát jsme spali v mělkém údolíčku, které bylo absolutně bez větru. Jinak je ostrov hodně větrný, pokud člověk vyleze na kopec či hřeben, tak fouká neustále. Brzy jsme se opět připojili na GR131. Ani dnes jsem nesebral žádný kopeček. Byly nadohled, ale stoupat někde 100 až 200 výškových, pak s vyplazeným jazykem dolů a dohánět zbytek výpravy, to fakt nešlo...

Následující den docházíme po nekonečném stoupání do sedla, kterým prochází současně také hlavní silnice. Proto je zde hodně lidí. Dá se zde odpočinout, posedět a vyfotit se u Mirador Guize y Ayose, památníku dvou králů, kteří vládli na ostrově v dávných dobách.

Tentokrát si už neodpustím kopeček a tak zatímco ostatní odpočívají, "vyběhnu" si na nedaleký Morro de la Cruz (678 m). Stálo to za to a kamarádi mi neutekli. Scházíme do kdysi hlavního města Betancuria a dopřáváme si konečně trochu pozdní, ale pořádný oběd. Já jsem zvolil kalamáry a byla to dobrá volba. Opouštíme Betancurii a brzy jsme u dalšího přístřešku, kde budeme dnes spát. Zítra vyrazíme na jih, ale směrem na sever je jeden kopeček asi kilometr daleko. Po tak dobrém obědě nemusím chystat večeři a tak vyrážím. Morro de Tegetuno (648 m) je brzy můj a já stihnu dojít do tábora ještě před setměním. Spokojeně usínám.

Dnes budou žně. No, jenom pro mne, cesta povede po hřebeni a kopečků zde bude dost. Brzy po startu přecházíme přes nenápadný Morro del Cortijo (637 m). Vítr na hřebeni je dnes šílený. Celá skupina brzy zahýbá do údolí, kde nebude tak foukat. Ostatně tam vede i GR131. Já pokračuju po hřebeni neznačenou, ale zřetelnou stezkou. Nejdřívě mě čeká Morro Janana (672 m), kopec přímo posetý vysílači.

Pak následoval pozvolný sestup a tři kopečky Morro de Tabagoste (625 m), Morro Rincón del Atajo (598 m) a nakonec Morro Malvasío (586 m). U krátké zacházky k tomuto kopečku jsem s radostí využil 50m toleranci k uložení vrcholu! Tím jsem dnešní sběr zakončil s krásným číslem pět. V údolí už mě kamarádi čekali u pivka či kafe. Vítr na vysušuje a tak jsem si dal samozřejmě taky. Brzy následuje další hospoda, kde zanecháváme batohy a jdeme nalehko k Arco de las Peñitas, jedinečnému skalnímu oknu. Místo je hodně známé a tak se není co divit, že k němu skálami šplhá spousta lidí. I my jsme se k nim přidali a nelitovali jsme.

Vracíme se zpět a já v hospůdce doplňuju cukry ve formě palačinky se zmrzlinou. Energie bude potřeba, čeká nás ještě dlouhá cesta přes sedlo do městečka Pajára a pak kvůli noclehu ještě kousek za něj. Bylo to fakt dlouhé, v Pajáře jsme ještě nakoupili a k přístřešku došli už potmě. Nevadí, přípravu noclehu už mám nacvičenou a budu spát pod širákem, ale nejdříve ještě musím uvařit za svitu čelovky polívku.

Ráno balíme tábor a budeme pokračovat po hřebeni dál na jih. Je opět neskutečně větrno, ostatně jeden z výkladů názvu ostrova znamená "silný vítr". Já si myslím, že to je ten jediný správný výklad!

Jít po hřebeni, to znamená nejen nekončící vítr, ale pro mě také sbírání kopečků. První z nich je nenápadný Morrete de Tío Gómez (361 m), pak následuje Montañetas de las Tabaibas (449 m). Nejkrásnějším je ovšem až další v pořadí, Pasos (482 m). Velké balvany dělají nejvyšší vrchol tohoto hřebene mnohem krásnější a my tyto kameny využíváme jako závětří k odpočinku a svačince.

Teď už budeme pomalu sestupovat směrem k vesnici Cardón. Stezka vede ještě přes jeden kopeček, Morro de Moralito (411 m). Zde se dokonce nacházejí dřevěné lavičky. Neskutečně nás přitahují a my prostě neodoláme, odpočíváme a svačíme. Dnes čtyři kopečky, paráda jsem spokojený. Cardón jen projdeme, náš cíl je hlavní silnice, která spojuje sever a jih ostrova. Zde počkáme na autobus na jih. Trasa GR131 dále totiž prochází poměrně nezajímavou, placatou částí, tu přejedeme busem až do Solana Matoral. Tam přespíme na pláži. Solana je už typické přímořské letovisko - promenáda, kavárny, restaurace, hotely... Restaurace nás zajímá, to ano, příležitost dobře se najíst je třeba využít. Hotely už ne, my si usteleme někde na pláži. A tak se i stalo.

Noc proběhla klidně, ale ráno, než jsme se stihli sbalit, projíždělo kolem červené auto, asi nějaká pořádková služba. Paní z auta nám rezolutně oznámila, že máme vypadnout... Však jo, vždyť už jdeme. A půjdeme hodně vysoko! Úplně nejvýše, kam až se dá na Fuerteventuře dostat, na vrchol Zarza, měřící 807m. Část členů naší výpravy, kteří se chtějí koupat a odpočívat zůstanou zde a budou hlídat batohy. Zájemci o vrchol tak mohou jít nalehko. Z nuly až úplně nejvýše, už se těším... Opouštíme Solanu, stezka traverzuje kopeček Talahijas (243 m), ale já to samozřejmě beru přes vrchol. Otevírají se mi pěkné výhledy na nedaleký golfový areál uzavřený mezi horami.

Výstup se hodně táhnul, občas nám dělaly společnost kozy pobíhají mezi kameny a pasoucí se, vlatně ani nevím na čem. Stoupání pod vrcholem je větší a stezka se zde zaklikatí několika serpentinami. Konečně, Pico de la Zarza (814 m) je naše! Okamžitě jsme poznali, že jsme na vrcholu, začalo totiž pořádně foukat. Oblečeme větrovky a zůstaneme asi půl hodiny, kocháme se, svačíme, fotíme a pozorujeme havrany, kteří využívají síly větru a jen tak pro radost si plachtí nad našimi hlavami. Severní úbočí Zarzy tvoří prudké a neschůdné srázy. Otevírají se nám pohledy na nekonečné pláže severního pobřeží a vesničku Cofete, kam půjdeme zítra. Je tady poměrně živo, hodně lidí si chce vystoupat na nejvyšší horu.

Je čas jít dolů. Kousek pod vrcholem, jakoby mávnutím kouzelného proutku, přestalo foukat. Na pláži už nás netrpělivě čekal zbytek výpravy. To by chtělo koupel za odměnu! A tak ještě s několika kamarády si jdeme do moře vychutnat krásně osvěžujích a slaných 20 °C, které mi ukázal teploměr. Fukční sprcha potěšila, nebudeme jako slanečci. Dáváme pivo a opouštíme Solanu, dnes už na pláži spát nemůžeme. Jdeme po hlavní silnici, je skoro tma a nevíme, kam se vrtnout. Zachránila nás jedna široká boční stezka nebo spíše staré řečiště, kde bylo rovné a dost široké místo na spaní. Vaření polívky proběhlo sice potmě, ale spánek bez větru mezi skalami byl skvělý a byl to jeden z nejlepších noclehů na treku.

Ráno vařím čaj a dělám k snídani poslední vločky. Už zbývá jen pár dní... Dnes nás čeká cesta přes sedlo do vesničky Cofete a na stejnojmennou pláž. Na rozdíl od včerejšího výstupu na Zarzu má sedlo jen 350m, ale zase jdeme natěžko a tak se výstup táhne. V sedle fouká a tak brzy klesáme serpentinami ke Cofete.

Vesničku tvoří vlastně jen několik domků, ani obchod zde není. Pro nás je ale důležitější, že je zde hospoda! Hospoda, to znamená pivo a navíc se zde vaří. Já si dávám rybu, která byla přes celý talíř. Paráda!

Hned za hospodou je takový malý krtinec, jmenuje se La Montaneta (65 m) a já si ho jdu samozřejmě uložit. Je to poslední vrchol do Horobraní. Usazujeme se na pláži a jdeme se koupat. Nekonečná, opuštěná pláž, jen my a vlny, za námi štíty hor, jednou z nich je Zarza, kde jsme byli včera.

Steleme si na pláži jen tak pod širákem, tady určitě žádná pořádková služba nebude. V noci sice jen malinko sprchlo, ale ráno je všechno ulepené od písku. Je prostě všude a nejde se ho zbavit. Lepí se na prsty jakoby by byly namazené lepidlem. Rychle balíme a odcházíme. Já si ještě vyšlápnu na La Montanetu a tak budu mít u tohoto krtince s vrtulí nahoře dvě návštěvy!

Hory jsou sice zahalené v mlze, ale než vyjdeme do sedla, bude oblačnost pryč. Vracíme se stejnou cestou do Morro Jable, to je blíž než Solana. Dáváme pivo, někteří jídlo a pak jdeme na autobus. Ten nám jede až do Costa Antigua nedaleko letiště. Tady strávíme poslední noc v apartmánech a konečně se pořádně umyjeme. Další den už jen cesta taxíkem na letiště a domů.

Co dodat? Spousta krásných zážitků s příjemnými lidmi, vypitého piva, noclehů ve stanu nebo jen tak pod širákem, putování velice suchou a větrnou krajinou, zjištění, že to "ještě dám" s plným báglem na zádech. Našlapáno asi 180km. A také hodně nalezených kešek a krásných 16 vrcholků do Horobraní, ten poslední dokonce dvakrát. Nebýt Horobraní, tak určitě některé vrcholky vynechám. Ale za ten slastný pocit, když se kopeček v apce zažlutí, to stálo! Na všech jsem měl letos prvovýstup, na některých jsem byl jako úplně první horobraník. To potěší! Jsem rád, že jsem žádný kopeček nezapomněl uložit, což se mi občas stává. Někdy je tak nevýrazný, žo ho přejdu anebo pokud nás jde víc, tak se třeba zakecám.

Tak ať  je vám tento článek inspirací na nějaký krásný výlet!