12.3. To jsem nečekala, co mi tento den přinese!

Můj kamarád Milan mě k vrcholům na okraji Prahy přiblížil autem. Napřed jsme jeli do Velké Chuchle, kde se nachází Homolka. Šla jsem po silnici a podle navigace se blížím k cíli. Odbočila jsem na malou louku. Vrchol je ode mě vzdálený 90 metrů, ale na skálu nevylezu. Musím najít přístup odjinud. Vrátila jsem se, říkám Milanovi, že tudy to nejde, a šla po silnici na druhou stranu. Zeptala jsem se jednoho pána u domu, kudy na Homolku. On: "Jděte dál po silnici a vlevo odbočuje cesta.

Cesta byla, avšak poněkud zarostlá. Vím, že mám držet směr, kde jsem nelezla na skálu. Po chvíli cesta končila a prodírala jsem se roštím a větvemi, přeskakovala klády a nevěděla, co dřív. Hlavně se dívat pod sebe. Je sucho, tak co mi chybí. Zamotávala jsem se do dalších a dalších větví. Vrchol jsem našla, odklikla, nic neviděla. Jak se dostanu zpátky? Nepamatuji si, kudy přesně jsem se brodila. Zkrátka musím jít vpravo a dolů. Celkem se mi dařilo držet směr. Kde ale vylezu? Dostala jsem se na nějakou zídku a skočila bych někomu do zahrady. Naštěstí tam pracovali dva páni. Zeptala jsem se, můžu-li přes zahradu, že jsem zabloudila. Mohla jsem. Určitě se divili, odkud jsem se u nich vynořila. 

Popojeli jsme do Radotína. Přede mnou je červená značka, která mě dovede k vrcholu Na Parkáně. To byla nádherná cesta! A výhledy! Sice po šutrech do kopce, pak po loukách k vrcholu. Zpátky stejně. Byl čas kochat se výhledy na radotínské lomy, Pražskou pastvinu, Přírodní park Zmrzlík. Sem se někdy musím vrátit a projít si celou červenou značku.

Nad Radotínem je také Klapice. Sjeli jsme o hodně níž, kam až mohlo auto zajet. A dál po svých. Napřed po asfaltce podél potoka. Kolem mě srázy na obě strany. Když se Klapice začala vzdalovat, přeskočila jsem potok a stoupala po nějaké jakž takž pěšině přímo zprudka nahoru. To byl krpál! Naštěstí ne zarostlý. Měla jsem dost, když jsem se vyplazila na vrchol.

Jak dolů? Shora najednou pěšina vidět nebyla. To nesejdu. Po několika marných pokusech jsem se rozhodla slézt raději po čtyřech. Nápad dobrý, realizace špatná. Uklouzla jsem na listí a jela po zadní části. To by ani nevadilo. Bohužel levá noha zůstala vzadu a v koleně to luplo. To už jsem z největší výšky sjela a mohla sejít. Šlo to špatně, ale šlo. Jako naschvál jsem mobil nechala v autě. Oddychla jsem si, když jsem se dostala na asfaltku a pomalu se dobelhala k autu.

Po dvou týdnech se zdálo, že je koleno v pořádku. Začala jsem chodit s trekovými holemi a problém jsem měla při chůzi z kopce. 

Jenže za měsíc, když se mohlo už cestovat,  jsem odjela do Jeseníků, a tam zjistila, že delší túry nezvládnu. Nezbývá mi, než se šetřit a čekat a doufat, že zase budu žlutit další vrcholy.