V pondělí 21.6. jsem přespala na Kurzovní chatě. V 8 ráno po výborné snídani jsem pokračovala po modré značce do Karlovy Studánky. Věděla jsem, že půjdu hodně z kopce, pro jistotu jsem si nasadila ortézu. Tudy jsem šla naposledy před 10 lety. 

Začalo pršet. Váhala jsem, mám se vrátit, dojít na Ovčárnu a sjet dolů? Ale co prší jen trochu a mám nepromokavé kalhoty a bundu. Navlíkla jsem se a pokračovala dál dolů. Po cestě jsem překonávala překážky v podobě spadlých stromů přes trasu. Jednou jsem se fakt bála. Strom vyčníval až do údolí Bílé Opavy. Což znamenalo pomaličku přes něj přelézt a nemyslet na to, že je pode mnou sráz.

Přestalo pršet a než jsem došla k silnici, byla jsem mokrá jak myš. Zpocená. V protisměru jsem potkávala výletníky, většinou nalehko. Asi se šli jen podívat na vodopády na žluté značce. Ty si nechám na jindy.

Nesešla jsem do Karlovy Studánky, když vysvitlo slunce. Po silnici jsem stoupala k Rolandově kameni, dalšímu vrcholu do Jesenického horala. Byla jsem u něj před 5 lety. 

Mám jít nahoru na výhledy? Když už jsem tady! Vrchol jsem si odklikla dole a lezla po skále nahoru na vyhlídku. Bez zabezpečení bych nešla. Ale všude je zábradlí a nahoru se šplhá dobře. Dolů je to horší. Zvládla jsem to. Výhledy na okolní Jeseníky jsou, tak trochu brání vysoké stromy. Je vidět Praděd.

Paráda. Mám to ještě 1 a půl kilometru do Karlovy Studánky, když nechci jít po silnici. Ovšem zrada! Cesta, která se mi na mapě ukázala jako nejkratší, zmizela a navigace neposlouchala. Věděla jsem, kudy jít, jenže se mi nechtělo ze sráze dolů ani přeskakovat zarostlý terén. Našla jsem pěšinku, pak další a další, a cik cak jsem scházela dolů. Až jsem byla v Karlově Studánce. Autobus mi jel za půl hodiny, což stačilo na osvěžení před cestou domů.