15.2. jsem si naplánovala výlet do Černošic. V zimě jsem v těchto krásných místech nedaleko Prahy nebyla. Vyjela jsem z Hlavního nádraží. Vlak dojel na Smíchov a na nástupišti naskočilo 30 minut zpoždění. Pak hlásili, že kvůli závadě na trati se na Beroun nejezdí. Nechtělo se mi čekat a ztrácet čas. Vymyslím jiný program. Šla jsem na autobus, který mě zavezl na konečnou do Modřan. Odtud jsem vystoupala na Cholupický vrch. Další pro mě nové pražské místo.

Parádní sníh, nikde nikdo, cesty upravené. Jen začátek a konec okruhu jsem musela po silnici. To nevadilo, provoz nebyl. Vrátila jsem se na Smíchov, abych zjistila, jestli vlaky jezdí. Jezdily. Vystoupila jsem v Černošicích. To je sněhu všude! A krásně! Na Babku se jde stále nahoru, napřed Černošicemi, pak lesem. I tady jsem byla sama. Odklikla jsem Babku a pokračovala z kopce a do kopce na Kulivou horu. V lesích je tu pohodička, nade mnou azurová obloha, vítr nefouká, co víc si přát?

Z Kulivé hory na Sulavu jsem šla v podstatě po rovině. Všechny cesty, značené a neznačené, jsou hezky upravené. Z vyhlídky pod Sulavou jsou vidět Berounka, Brdy a Černošice, v dálce Cukrák.

Scházela jsem do Černošic prudce dolů kolem zajímavé rokle. 

Když jsem si kupovala na nádraží jízdenku, pokladní říkal, že se jezdí jen po jedné koleji, osobní vlaky vynechávají a neví se, kdy který pojede. Při výletě mi zima nebyla. Na nádraží stálo pár lidí a mrzli se. Čekárna vypadala nevábně, v ní se sedět nedalo. Raději v mrazu.

Po 40 minutách čekání se ozvalo hlášení: "Radostná zpráva pro cestující na Prahu. Vlak je v Mokropsech a za chvíli tu bude."

Jeden mladík se radoval: "Konečně! Potřebuji jet do Prahy od rána."

Nějaký děda se ptal: "To tady celý den čekáte?"

"Ale né. Přišel jsem párkrát na nádraží, a když jsem viděl, že vlaky nejezdí, tak jsem se na to vys.al."

Stylové zakončení nevšedního dne a výletu.