Rudná magistrála (2024)

Příprava a plánování

Rudná magistrála, jak se dá dočíst v každém průvodci či článku na tohle téma, je třetí nejdelší značenou turistickou trasou na Slovensku. Její délka dosahuje úctyhodných 240 kilometrů. Kdyby byla jen 6,8 kilometru delší, posunula by se v žebříčku ze třetího na druhé místo, protože by překonala aktuálně druhou nejdelší trasu, tedy Východokarpatskou magistrálu. Kouzlo téhle trasy ale nespočívá v její délce, ale v krajině, kterou důstojně prochází. Postupně překoná pohoří Pohronský Inovec, Štiavnické vrchy, Javorie, Ostrôžky, Poľanu, Veporské vrchy, Muránskou planinu a na svém konci navšítíví na skok Stolické vrchy. Celkem tedy osm pohoří, každé jiné. Dopsal jsem vždy pod každou kapitolu krátké shrnutí svých dojmů z každého z nich.

Připravoval jsem se tenhle trek téměř rok, protože i když se jistě dá celá trasa přeběhnout za týden a méně (znám pandimenzionální ultradémony, kteří by to dali za tři dny, ale to už je harazd s přírodními zákony), chtěl jsem si cestu užít beze stresu, že jsem už měl být někde jinde, výš a dál. Rozvrhnul jsem si tedy cestu do deseti dnů s tím, že nic nebude bránit tomu itinerář operativně měnit. Protože můj přítel a souputník Bobr, se kterým jsem se v posledních letech po horách toulal nejčastěji má od letošního roku doma už dvě malá bobřátka a dává jim svůj veškerý volný čas, hledal jsem místo něj důstojnou náhradu. Dlouho marně, na desetidenní podzimní trek si nikdo z mých přátel netroufal, nebo neměl čas. Nakonec se ale přeci jen našel vhodný partner - přítel Marek, muzikant, textař a umělecký všeuměl, se kterým je radost trávit čas (což děláme bohužel jen zřídka, obvykle na Textové dílně). Jediný drobný zádrhel byl v tom, že si nemohl udělat volno na celý trek, ale jen na 7 dnů (živí se loutkovým divadlem a nasmlouvané termíny jsou pro kumštýře svaté). Rozhodl jsem se tedy proto první část cesty podniknout sám a s Markem se setkat až šestý den (dva jsme si nechali jako rezervu).

Nejdůležitějším bodem však byla příprava, protože utrhnout se jen tak a ujít přes 200 kilometrů po kopcích je čiré bláznoství. Předně bylo třeba snížit tělesnou hmotnost a naučit nohy pravidelné chůzi, ve druhém sledu zvolit vhodné vybavení bez přebytečných věcí.

Ke snížení hmotnosti mně pomohly asi nejvíc hodinky Garmin, které jsem si pořídil na výzvu přítele Erika, dalšího z mých oblíbených horských kamarádů. Hned po instalaci aplikace jsme se začali vzájemně hecovat a sbírat odznáčky. My, sběratelské typy tomu propadáme tuze snadno. Najednou mě začalo bavit sbírat kroky, aktivity, výšku a dálku a dokonce jsem zkusil i jógu a hluboké dýchání, o plavání nemluvě. Druhak bylo hodně nápomocné Horobraní, protože to poskytlo smysluplné denní pěší cíle (ano, opět to sbírání...). Z technického vybavení jsem opět objevil kouzlo trekových holí, které v mém věku a hmotnnosti odemkly další obzory. A nakonec boty - po mnohaletém hledání jsem konečně našel ty, se kterými jsem spokojený a chodí se mi v nich skvěle, tedy Brooks Ghost 15. Sice jsou běžecké, ale má široká chodila jsou v nich jako v bavlnce.

Co se vybavení týká, dal jsem si cíl sbalit se do 10 kg i se 3 litry vody a to se mně podařilo. Neprve jsem si hrál s myšlenkou pořídit za obrovské peníze ultralehké věci, ale nakonec jsem to zvládl jen s běžnými, stačilo vyřadit nepotřebné pitomosti a snížit nároky na spací komfort. Místo stanu tarp, místo pěnové karimatky nafukovačku, místo těžké bundy kvalitní lehkou a místo svetru nic (v horku, které během treku panovalo bych ho stejně hned druhý den věnoval na charitu).

Měl jsem tedy od poloviny října 2023 do konce srpna 2024 dostatek čas na přípravu, který jsem myslím beze zbytku využil. 25. srpna večer jsem si sbalil a brzy ráno - stylově pěšky - jsem vyrazil na plzeňské hlavní vlakové nádraží.

Klasický začátek každého putování je cesta k výchozímu bodu treku. Pokud se jedná o Slovensko, dá se podniknout autem, autobusem nebo vlakem. V tomto případě, kdy byla v plánu trasa dlouhá přes 200 km a začátek i konec byly na úplně jiných místech, byl automobil nepoužitelný a v autobuse se více než hodinu či dvě nedá moc vydržet – volba tedy standardně padla na vlak.

Až na hranice se Slovenskem probíhala cesta na vysoké úrovni. První třída v Metropolitanu má své kouzlo – poloprázdný vagón, klimatizace, pohodlná sedačka, spousta místa a jídelní vůz hned vedle. Jakmile jsme však přijeli na hranice se Slovenskem, tedy do Břeclavi, ukázalo se, že společná rekonstrukce přeshraničního úseku trati Břeclav – Kúty je hotová jen z poloviny, a to z té české. Od nás na hranice vede nová dvoukolejná trať postavená na rychlost 160 km/h, přičemž most přes řeku Moravu pro jednu kolej je už nový a hotový. Oproti tomu druhý most, ve správě Slovenskej železničnej spoločnosti, chybí, stejně jako koleje na slovenském území. Rekonstrukce trati stále ještě probíhá (nic se tam nedělo, pravděpodobně technologická pauza – samovolné usazování zeminy). Bylo tedy třeba použít náhradní trasu přes Hodonín.

Tam nás ještě lokomotiva Zátopek odtáhla ČD vysokou rychlostí, ale pak už celý vlak předali slovenské vlakové četě a začaly se dít věci. Přestala pracovat klimatizace, která se až do Nových Zámků jen občasně a zhruba na minutu náhodně asi pětkrát zapnula. To však nebylo to nejzajímavější. Hranice jsme překročili po jakési nouzové spojovací vlečce rychlostí asi 30 km/h hustým lesem. Na slovenské straně jsme se napojili na trať z Holíče do Kútů a stejnou rychlostí, tedy stále asi 30 km/h, se zvolna sunuli postapokalyptickou vyprahlou krajinou, kde byla jen pole se suchou trávou, sem tam keř a jedna opuštěná betonová zastávka. 

Protože trať byla jednokolejná, u té zastávky jsme čekali na křižování s protijedoucím expresem. Zašel jsem do jídelního vozu, abych mohl z luxusu západní civilizace u caffe latte pozorovat zanedbanou východní krajinu.

V Kútech se rozbil informační systém, takže když jsme Kúty opouštěli, byli jsme informováni, že právě vjíždíme do stanice Bratislava hlavná železničná stanica. Tam jsem se nakonec asi za hodinu a půl střídavého zastavování a rozjíždění skutečně dostal. Do našeho vagónu přistoupili dva policisté, z jejichž rozhovoru jsem vyrozuměl, že za Novými Zámky byla na trati nalezena bomba. Naštěstí až za městem, takže jsme se s asi hodinovým zpožděním do Nových Zámků nakonec doslova dokodrcali.

Bylo štěstí, že lokálka do Zlatých Moravců měla odjíždět až hodinu a půl po plánovaném příjezdu, takže jsem ji stihl i s půlhodinovým čekáním. Venku slunce vyšponovalo svůj výkon na extrémní hodnoty a bylo takové horko, že se na nástupišti téměř nedalo vydržet. Nebylo to však nic proti klimatu uvnitř lokálky – klimatizace žádná, okénka šla otevírat jen na malou škvíru nahoře a nastartovaný motor snad ještě i topil. Odhaduji, že uvnitř bylo 50 stupňů a více.

Vyjeli jsme překvapivě na čas, což byla zjevně past, aby cestující už nemohli utéct. V Šuranech lokálka zastavila a hodinu jsme z našeho saunového pekla sledovali, jak do stanice přijíždějí jiné, klimatizované vlaky, a zase na čas odjíždějí. Jen my ne. Vystoupit si nikdo netroufal, protože nebylo jasné, kdy se zase rozjedeme. Nakonec jsme se samozřejmě rozjeli a zastavovali v každé malé zastávce.

Zajímavý výčet stanic: Šurany zastávka, Úľany nad Žitavou, Malá Maňa, Maňa zastávka, Maňa, Kmeťovo, Michal nad Žitavou, Martinová, Lúčnica nad Žitavou, Dyčka, Vráble, Nová Ves nad Žitavou, Slepčany, Tesárske Mlyňany a konečně Zlaté Moravce.

Z vlaku jsem se vypotácel o dobrých 7 kilogramů vody lehčí a vypil vše, co bylo dostupné.

A trek mohl začít. Bylo 18:00. Na dosažení vrcholku Inovce jsem měl čtyři hodiny, než se setmí. Prošel jsem městem, které bylo jako saunový svět. Naštěstí tu bylo dost stromů a zeleně, takže se dalo tancovat mezi stíny. Z Moravců do obce Žitavany vedla značka po silnici s poměrně silným provozem, ale hlavně na slunci. Míra dehydratace se začala zvyšovat.

V hospodě na návsi jsem si dal pivo, doplnil vodu a opustil civilizaci. Vstoupil jsem do pohoří Pohronský Inovec.

Motorová jednoka ŽSS na nádraží ve Zlatých Moravcích

Do dubových lesů jsem vstoupil obezřetným loupežnickým krokem za rozcestím Žitavany - Vršky. Kousek od něj si nějaký sociálně vyloučený milionář postavil luxusní haciendu, u ní dva bazény a heliport a celé to obehnal mohutnou zdí, čímž se jeho skromný příspěvek rázem stal místní krajinnou dominantou. Hned po prvním kroku v lese se přihnalo zběsilé hejno hmyzu a snažilo se mně vlézt do očí, pusy, uší a vlastně všude, kam to šlo, bodalo, bzučelo a bylo nekonečně frustrující. Propadl jsem těžké depresi a současně asi i největší krizi během celé své výpravy - má první myšlenka v reakci na tohle zákeřné přepadení byla okamžitě se vrátit domů, pustit si Netflix a na celou přírodu a hory speciálně se vykašlat. Zkusil jsem se celý postříkat repelentem Predátor, tím nejsilnějším, co se dá na trhu sehnat, ale jeho účinek se limitně blížil nule ve smyslu neexistence, skoro jsem měl chvíli i dojem, že to těm mrchám okřídleným snad chutná. Zkusil jsem se tedy rozběhnout, v naději, že jim zdrhnu, ale ani to nepomohlo, černý mrak jsem měl stále kolem hlavy. Nakonec jsem si vrazil do uší špunty, což z velké části eliminovalo to šílené bzučení, na oči nasadil slunečním brýle, na hlavu kšiltovku a klusem vyrazil vzhůru. Modlil jsem se, abych se dostal na první louku dřív, než se dostaví fyzický kolaps, protože když je venku 35 stupňů a vy běžíte s batohem lesem do kopce, jednou se to stát prostě musí. Po celou dobu jsem měl po své pravici v údolí Suchý potok a po levici v druhém údolí Kopanický jarok, odkud ty potvory pravděpodobně startovaly. O tom, co je to jarok se rozepíšu později.

Na Machulínský Škripec, tedy louku na jednom z nižších hřebenů jsem dorazil z posledních fyzických i psychických sil. Dalo by se říci, že jsem z lesa na louku doslova vypadl. Hmyz tam naštěstí přestal útočit, asi že se bál otevřeného prostoru. Vypil jsem litr vody, jen to zasyčelo, dal si asi 20 minut pauzu na nabrání dechu a na přímém slunci se plazil dál, soumrak se neodvratně blížil. Cesta byla skvěle značená, červená značka snad každých sto metrů a když šla přes louku, byly na ní zapuštěné označené žluté tyče, aby nikdo nezabloudil. Dokonalost sama. 

Na Obyckých lúkách jsem zvažoval - vzhledem k únavě - postavit bivak, ale nakonec jsem šel dál, stoupáním a opět lesem (strach z dalšího hmyzu, ale zbytečně, už byl klid). Tyhle chvilky slabosti si zralý muž nemůže dovolit vícekrát, než jednou denně, jinak se dál nemůže nazývat mužem, ale zbabělou bačkorou. Lesní studánka, kterou jsem minul, byla definitivně vyschlá a budila dojem, že tu voda snad ani nikdy netekla. Podešel jsem už pomalu temnoucím lesem Malý Inovec (870 m n. m.) a přes další lesík a louku dorazil konečně k turistické chatě, která byla  jak jinak - zavřená. Připravil jsem si spaní, tarp jsem vzhledem k počasí nestavěl, zatelefonoval domů a šel spát.

Noc byla klidná a hlavně horká, kolem chaty se ozývaly zvuky všech možných zvířat. Rozeznal jsem zamilovaného jelena, nasranou straku, zmatenou lišku, sysla a srnce, co evidentně potmě narazil v plné rychlosti do stromu, čemuž se pak sborově smála všechna jmenovaná zvířata. Zdálo se mně o tom, že můj dědeček je Anthony Hopkins a dabuje tygříka Vasku.

Poznámka po čase: I přes přípravu, kdy jsem si v duchu celou trasu mnohokrát prošel a z fotografií a videí jsem měl pocit, že ji znám, nakonec je jako vždy všechno jinak a vůbec nic neodpovídá tomu, jak si to vysníte. Je to lepší. O dost. V představách třeba nejsou vůně. Nebo světlo - hlavně to podvečerní a už vůbec v nich nevaje lehký vánek. Takže kdy jsem si tu první noc ustlal před chatou na Innovci a chíli koukal do údolí na tisícovku malých světýlek reprezentujících vesnice a vesničky u Nitry, došlo mi, že teď už je to opravdu a díky tomu se mně fantasticky spalo.

1. den: Zlaté Moravce - Chata na Veľkom Inovci
vzdálenost:	14,6 km	mapa
stoupání:	719 m
klesání:	56 m

0.0 km	Zlaté Moravce, žst.	184 m
1,3 km	Žitava	185 m
2.9 km	železniční trať č. 141	200 m
4.4 km	Žitavany, BUS	215 m
5.5 km	Studnička Vršky	270 m
6.0 km	Žitavany, Vršky	300 m
Pohronský Inovec
9.3 km	přístřešek	612 m
9.6 km	Machulianský Škripec	642 m
9.6 km	+ 150 m Prosný vršek	673 m
10.3 km	studánka	610 m
11.0 km	Obycké lúky	540 m
12.2 km	studánka Stoky	700 m
12.9 km	+ 300 m Malý Inovec	815 m
14.2 km	Inovecké sedlo	830 m
14.6 km	chata na Inovci	860 m

Hmyzí hory (Pohronský Inovec) - Pokud znáte slovenského spisovatele hororových příběhů Jozefa Kariku, má pro vás Pohronský Inovec ještě konotaci navíc - velmi blízko je pohoří Tribeč, ve kterém slunce vychází na západě, ticho má oči a mizí lidé. Trochu téhle nálady dopadá i na Pohronský Inovec. Za horkého podvečera napadne v pustách hrách člověka ledacos, zvlášť  když na něj útočí všudypřítomný hmyz a v noci po něm lezou velcí pavouci. Louky jsou tu malebné, ale prázdné, lesy hluboké a temné, buky a duby jsou v přesile nad svými jehličnatými příbuznými, zvuk se tu nese tak zvláštně pokřiveně a neustálé bzučení všechno jen dokresluje. Když se setmí, instinktivně hledá poutník alespoň malé přístřeší, jen malou skrýš před zvuky lesa.

Zajímavost: Letos jsme na Tribeči byli v červenci s mojí ženou a to právě proto, že pohoří známe od zmíněného spisovatele Kariky. Dali jsme si jednodenní trek na Velkou/ý Tribeč a cestou vedli silné řeči typu "Ticho tu je úplně normální, jako jinde", "Žádná trhlina v dohledu" a "Tady by snad zabloudil jen blbec". Faktem je, že když jsme se po cca. 15 kilometrech vrátili na místo, odkud jsme ráno vyšli, tedy na fotbalové hřiště u obce Zlatno, a kde jsme měli zaparkovaný automobil, chytré hodinky tvrdily, že jsme nastoupali o zhruba 50 metrů víc, než jsme naklesali. Tak alespoň něco :)

Vstal jsem za svítání, tedy asi ve čtvrt na šest, abych co nejvíce ušel mimo opět očekávaný sluneční žár. Pokochal jsem se ještě pohledem na jadernou elektrárnu Nováky, sbalil si věci a vyrazil na Velký Inovec (901 m n. m.), který byl doslova za rohem. Nebylo z něj vidět vůbec nic, ale na skále na vrcholku byl namalovaný slovenský státní znak. Míra nacionalismu je myslím v každém státě úměrná jeho významu.

Zalogoval jsem tedy do Horobraní první vrchol výpravy a započal sestup do obce Nová Baňa. Slunce bylo dosud schované za obzorem a vykukovalo jen sporadicky, i když jsem mířil k východu. Sestup byl dlouhý, ale příjemně se střídaly lesy a louky, takže bylo stále na co se dívat. Hmyz útočil už jen velmi málo, navíc jsem se naučil zaklínadlo “Zmiz hmyz!”, které fungovalo. Musel jsem u toho tedy neméně magicky máchat trekovými holemi kolem hlavy.

Obec Bukovina, kterou jsem procházel ještě vcelku vysoko v kopcích se vyznačovala tím, že v ní nebyl nikdo a nic. Obchod zavřený, trafostanice oprýskaná, volební plakáty napůl strhané a jediná studna zamčená. Mělo to své kouzlo. Svou původní myšlenku, že budu cestou odbíhat na blízké vrcholky a logovat je s úsměvem na tváři jsem zavrhl hned na začátku, nejsem blázen.

Do Novej Bane jsem sestoupil asi v devět hodin a bylo to tak akorát, protože slunce vystoupilo výš a začalo tradiční teplotní peklo. Funguje to tak, že pokud nejdete přímo ve stínu, máte pocit, že vás někdo zavřel do rozpálené pece a doslova si uvědomujete, jak se z vás odpařuje voda. Nosím s sebou 3 litry vody, ale při téhle výpravě jsem se musel často ptát: „A není to málo, Antone Pavloviči?“ V místním Coopu jsem doplnil potraviny a tekutiny, nasnídal se, odpočal na autobusové zastávce a zkonstatoval, že další přesun provedu právě autobusem, protože jít cca 5-6 km po silnici s provozem a na sluníčku není moc zábava. Čas do odjezudu jsem si krátil pozorováním místního městského policisty, který se dokázal narvat do uniformy číslo 32, i když sám byl velikost 56. Do policejného vozu se narvat už ale nedokázal ani trochu a tak drsně postával u něj a konzumoval zmrzlinu. Autobus jel chvíli po desáté a vyhodil mě u obecního úřadu v Rudne nad Hronom. Zrovna kolem projížděla dodávka značky Barkas s ampliónem na střeše a chraplavý hlas oznamoval celému údolí, že se vykupují kožky. Lepší kolorit už jsem si nemohl přát.

Během svým minulých cest jsem si sestavil taková malá pravidla, která je dobré ve vlastním zájmu dodržovat. První z nich zní: Když se můžeš vykoupat, vykoupej se! (Ta další počítám zmíním dále v textu) Došel jsem tedy k blízkému Hronu a dvě hodiny se válel na louce a chodil se koupat do řeky. Bylo to značně osvěžující, Šrámek by se zjevil. Nicméně, nešlo to dělat věčně, takže jsem se v poledne zvedl, doplazil se rozpálenou vesnicí do obchodu, doplnil vodu a jídlo (krásné dvě klobásy, sýr a něco chleba) a vyrazil do sedla Lachritská. Tímto jsem vstoupil do druhého pohoří, do Štiavnických vrchů.

Poznámka k urbanismu typické slovenské vesnice: Zatímco Česko je hornaté jen na hranicích a uvnitř se jedná buď o rovinu, nebo krajinu mírně zvlněnou (Brdy a Středohoří nepočítám), na Slovensku se horami vysloveně plýtvalo a jsou skoro všude. S tím se nese jeden logický jev - je tu hodně údolí. Dlouhých údolí. My si u nás doma můžeme stavět vesnice tak nějak do všech stran, tady je to naopak a musíte se přizpůsobit právě těm zmíněným dolinám. Taková vesnice ja pak nekonečně dlouhá, neboť se jedná pouze o jednu hlavní silnici, kolem které jsou po obou stranách domy a zahrádky jen v jedné řadě a za nimi už se začínají prudce zdvíhat nějaké ty vrchy, fatry, tatry a jiné druhy kopců. Obec pak má od pěti kilometrů a víc na délku a přibližne sto metrů na šířku. Obchod je VŽDY na té druhé straně, než z jaké do obce vlezete. 

Vrcholek Velkého Inovce za časného svítání

Cesta vedla kolem odbočky na zříceninu hradu Rudno, ale vzhledem k počasí a dálce přede mnou jsem se rozhodl ho nenavštívit. Určitě to stejně byla jen další nezajímavá hromada kamenů, kopřivová pole a oprýskaná naučná cedule uprostřed toho všeho. To známe. Doma si zajdu na Gutštejn. Značení červenou turistickou značkou se hodně zhoršilo, ale stále se dalo orientovat bez použití mapy.cz v mobilu. Stoupání bylo takřka nekonečné. Čím výše jsem byl, tím více ubývaly síly i voda. Na některých místech jsem měl pocit, že jsem v časoprostorové smyčce, jak si byla podobná - zátočina přes odlesněný ostroh, na skále dřevěná vitrína v ní kus šutru. Inu, Rudná magistrála. V jednom místě jsem zaslechl z jedné rokle pode mnou takové nepříjemné, až výhružné vrčení, které se rychle přibližovalo. Nedokázal jsem ani při vší své dobré vůli vyhnout myšlence na rozeběhnutého medvěda. Medvědovi se nedá utéct. Je lepší ve všem, co vás ohledně pohybu napadne. Rychleji běhá, rychleji a hlavně lépe vyleze na strom a rychleji i plave. Použitím posledního hitu, spreje na medvědy, ho myslím jenom naserete, ale nevím, nemám to vyzkoušené. Jediná šance snad je, když mu zdrháte šikmo ze svahu, potom medvěda zradí jeho vlastní hmotnost, zadní nohy předběhnou přední a medvěd si epicky rozbije držku. Naštěstí se ukázalo, že to je jen nějaký Fero na čtyřkolce, který se označení NPR rozhodl brát spíše jako nezávazné doporučení.

Po překonání - tedy asi po třech hodinách nepřetržitého plazení vzhůru - sedýlka pod Veľkým Žiarom (855 m n. m.) cesta začala zvolna klesat do sedla Lachritská. Překvapilo mě velké množství malých žabek, které přede mnou poskakovaly po cestě. Jak v tom suchu můžou přežít a co dělají takhle nahoře? Když se konečně zjevila louka v sedle, cestu zatarasil elektrický ohradník a cedule s informací, že trasa byla přeložena podle něj, tedy toho ohradníku. Dalších 30 minut jsem tedy místo průchodu krásnou loukou po široké cestě balancoval s trekovými holemi ve svahu na úzké a nové cestičce a snažil se nespadnout na kovové, napětím praskající dráty. Ideálně o ně ani nezavadit těmi kovovými holemi. Do sedla jsem tedy sestoupil nakonec lehce rozjařený a z druhé strany zhora.

A opět začalo vedro, protože jsem vyšel z lesa na louku. Uklidil jsem se tedy do stínu, vylovil z batohu plechovku se Zlatým bažantem, zakoupenou v Nové Bani a zvažoval, že tu přespím. Ale i když už jsem měl v nohách 20 kilometrů, bylo teprve půl čtvrté a tedy brzy, co bych tady dělal do tmy? Koukal na krávy? Najedl jsem se, pivo popil a vyrazil dál s cílem dojít k tajchu Velké Richňavské jezero, vykoupat se v něm a přespat poblíž, pokud to půjde. Pravděpodobně ze mě mluvil ten chlast.

Najednou se ozval přímo nade mnou velký hrom. Otočil jsem oči vzhůru a spatřil, jak se nade mnou tahují černá, zlověstná mračna. To nic, řekl jsem si, to bude jen malá letní a hlavně lokální přeháňka, to je v pohodě. Bylo, následujích deset kilometrů pršelo vždy tak minutu před tím, než jsem na to místo došel.

Následoval úsek sice téměř po rovině, ale zato z 90 procent po asfaltové silnici. Ta byla po dešti mokrá a vlivem navrátivšího se vedra se z ní odpařovala voda a tvořila dusno a parno. Jediný zdroj vody, který jsem potkal, byla studna u cesty v obci Vysoká, ale ta byla zamčená na robustní zámek. Počítám, že na autora tohoto skvělého nápadu už se v pekle hodně těší nadržení čerti. Z jednoho domu bylo slyšet vysílání rozhlasu, moderátorka právě sípavým hlasem  oznamovala posluchačům, že na celém Slovensku udeřila nebývalá vedra a všude padají teplotní rekordy, obvykle kolem 36 - 37 stupňů Celsia. Toho jsem si až doteď nevšiml.

Poslední ohlédnutí na Velký Inovec během stoupání do sedla Lachtriská

Dnešním novým cílem tedy bylo, jak už jsem zmínil, Veľké Richňavské jezero, hlavně kvůli neodbytné touze se vykoupat. Je zajímavé, jak se cíl mění v čase. Nejprve si člvoěk vizualizuje vodní plochu a představuje si ten osvěžující pocit, až do té studené vody konečně vleze. S přibývajícími kilometry pouštním peklem se do těch představ ale nenápadně vloudí stánek s chlazenými nápoji, opuštěná chata s terasou, lehátko a nakonec i David Gilmoure, který má zrovna ten den poblíž koncert a nabídne vám volňásky. Cesta se zdála nekonečná – za každým silničním horizontem se objevil další, za každou zatáčkou se ukázala další rovná a dlouhá cesta. Jako by toho nebylo dost, několik místních řidičů se mě pokusilo srazit. Najížděli na mě a uhnuli vždy až na poslední chvíli. Ale nakonec jsem k tajchu došel.

Shodil jsem batoh a chtěl jsem se okamžitě ponořit do vody, když znenadání začal prudký déšť. Ano, přesně v tomhle momentu. Doběhl jsem do poloviny hráze, odkud v panice utíkali poslední rekreanti, a bez váhání jsem tam postavil tarp, pod který jsem se schoval. Bylo mi jasné, že to nejspíš nebylo povolené, ale žádná cedule na to explicitně neupozorňovala, a v tu chvíli mi to bylo hlavně celkem jedno. V takovém psím počasí jsem neočekával, že by někdo přijel na kontrolu.

Policie skutečně nepřijela, a tak jsem se mohl v klidu vyspat až do rána. Měl jsem zvláštní sen – zdálo se mi, že jsem elektrickým proudem. Běhal jsem v drátech a na konci jsem spadl do žárovky, kde jsem začal svítit.

Poznámka s odstupem času: Od treku už uběhl nějaký čas, ale stále s němu v myšlenkách vracím a většinou to je právě tenhle den. Někdy se to stane až třetí, čtvrtý den na cestě, na magistrále to bylo hned druhý den - přepnul jsem se do toho zvláštního módu, kdy už člověk nic nemusí. Najednou máte všechen čas na světě, což ještě podporuje fakt, že světlo je od čtyř od rána do devíti do večera, není vám zima a vy si uvědomíte, že nic nemusíte. Že když nedojdete do stanoveného cíle, vůbec nic se nestane. Že když budete unavení, tak si jednoduše na chvíli lehnete na nejbližší louce a budete pozorovat mraky. Že když se rozprší, tak se schováte do seníku, nebo po stromy. A protože jste na cestě sami, najednou zjistíte, že tělo i mysl jsou jedno a vaše myšlenky splývají s krajinou a neutíkají k běžným záležitostem. Byť jsem tedy v příšerném vedru stoupal nekonečným a vysušeným lesem, vědomí, že jsem tu na cestě sám mě nenápadně dostalo do euforicky vyrovnaného stavu a užíval jsem si každý krok. Ještě dnes si tu cestu dokážu vybavit do posledního metru, zatáčky nebo stromu.

2. den: Chata na Veľkom Inovci - Veľký Richňavský tajch
vzdálenost:	29,9 km	mapa
stoupání:	769 m
klesání:	901 m

Pohronský Inovec
14.6 km	chata na Inovci	860 m
14.9 km	Veľký Inovec	901 m
15.0 km	PP Veľký Inovec	901 m
16.2 km	Loksova lúka	770 m
18.4 km	Bukovina	600 m
20.3 km	výklenková kaplička	600 m
21.5 km	+ 150 m Kolovrat	529 m
23.3 km	Záhrb	350 m
25.1 km	Nová Baňa, Námestie	215m
přesun autobusem do Rudna nad Hronom
Štiavnické vrchy
25.1 km	Rudno nad Hronom	214 m
25.5 km	Hron, koupání	200 m
27.4 km	Pod Hrádkom	230 m
28.5 km	Sedlo pod Hrádkom	345 m
28.5 km	+ 600 m Hrádok	406 m
31.1 km	Sedlo na plese	600 m
31.2 km	PP Drastvica	600 m
35.4 km	sedlo Lachtriská, rázc.	698 m
37.5 km	přístřešek	700 m
39.1 km	Vysoká	698 m
41.9 km	Vysoká, rázcestie Pod Haviarskym vrchom	668 m
44.5 km	Veľký Richňavský tajch	745 m

Vysušené hory (Štiavnické vrchy) - Kdo bez vody vstoupí, se zlou se potáže. Bučiny a dubiny působí dojmem, že stačí silnější vítr a mohutné kmeny se začnou lámat na troud a třísky. V horách není voda a vše tu žhne nekonečným žárem, i vítr na suchých listech zní jinak, než obvykle. Rozlohou jsou Štiavnické vrchy obrovské a protože nemají jeden centrální hřeben, snadno se v nich dá zabloudit, máloodkud je možné se rozhlédnou a zorientovat. Občas  se dá narazit na pozůstatky dávné těžby nerostných surovin, zrezivělé relikty podivných strojů a zařízení, které čekají napůl zahrabané na svůj zánik. Bláhový, kdo sejde z  cesty.

Bylo ráno, nebe ještě zatažené těžkými černými mraky a vzduch byl studený jako pizza na benzince, ale nepršelo. Vstal jsem před šestou, dal sušit na zábradlí hráze tričko a trenýrky mokré z předchozího dne a beze spěchu si sbalil tarp a ostatní věci do batohu. Z protějšího břehu mě nevraživě pozoroval časný rybář, ale asi si nakonec pomyslel, že já mu ryby krást nebudu, a zůstalo jen u těch pohledů. Předtím, než jsem vyšel, proběhli po hrázi tři joggeři a jeden pes, jinak bylo u tajchu pusto a prázdno.

Vyrazil jsem. Po krátkém úseku po silnici, která připomínala včerejší závěr etapy, tedy nuda. nuda, šeď, šeď a asfalt, značka odbočila na louku pod Halabov vrch (819 m n. m.). Vzhledem k časnému ránu, pomalu se rozjasňující obloze a vycházejícímu slunci se mi naskytl krásný pohled na panorama kopců nad Banskou Štiavnicou. Matně jsem si z mapy pamatoval, že na náměstí to mám přibližně deset kilometrů stylem nahoru a dolů, i když by to šlo výrazně zkrátit po silnici. Rozhodl jsem se však kopírovat červenou značku, doufajíc, že trasu značil Jožo.

Totiž, za ten krátký čas, co jsem byl zatím na cestě, jsem vypozoroval značně proměnlivou kvalitu značení trasy a usoudil jsem, že autoři tohoto značení musí být minimálně dva. Toho prvního jsem v duchu nazýval Jožo – je to zkušený turista a poutník, který se snaží ostatním co nejvíce ulehčit cestu. Značek dělá dostatečný počet, na každém rozcestí a křižovatce nezapomene červenou namalovat na viditelné místo a dodělat ještě potvrzovací značku. Když trasa vede po louce, umístí tam žluté tyče, aby nebylo možné zabloudit. Navrhuje trasy, které minimalizují zbytečné stoupání, a dává přednost traverzálám a vrstevnicím, přičemž zahrnuje zajímavá místa jako vodopády, studánky, rokliny či kostely. Trasa se sice klikatí, ale poutník nemine žádné zajímavé místo. 

Pak je tu ten druhý, kterého jsem si nazval Fero. Ten nakreslí do mapy rovnou čáru přes nejvyšší kopec, bez ohledu na terén, a zbytek ho nezajímá. Fero je prostě debil.

Naštěstí dnes značil většinou Jožo. Obešel jsem Halabov vrch (819 m n. m.) dlouhým a hlubokým sestupem k Dolnému Dekýšskému zbernému jaroku. Tajch je umělé jezero pro zadržování vody, která se pak používala jako pohon pro důlní stroje. Voda se do tajchů shromažďovala a mezi nimi přesouvala kanály, kterým se říkalo Jarok. Okolí Banské Štiavnice je těmito kanály doslova protkané, ale většina z nich už není funkční a chátrá. Sice se po jejich březích krásně chodí a zarostlé kanály v bukových svazích jsou romantické, ale člověk se neubrání myšlence, že kdyby byly opravené a plné vody, bylo by to ještě lepší. Často existuje původní Jarok a vedle něj, o něco výš nebo níž, vede novější verze, která někdy místo obcházení kopců prochází tunely. Bohuže tak malými, že by se jimi možná tak tak protáhla školačka z první třídy, ale rozhodně ne zvědavý turista z Čech, který má rád podzemí. Bohužel.

Podél jaroku jsem šel asi dva kilometry, kochaje se hlubokým údolím po pravé straně a strání plnou dubů a buků nad sebou. Občas jsem zahlédl pokusy o čištění jaroku, ale spíš to vypadalo jako osamělé akce nadšenců než koordinovaný zásah státu. Pak značka odbočila prudce doleva do svahu. Vystoupal jsem, už na probuzeném a pálícím slunci, kolem zavodněného napajedla, kde jsem si namočil hlavu, až k samotě Hájik. Pak cesta opět klesala k tajchu Evičkino jazero.

Svítání nad Banskou Štiavnicou od Gumaniny

U tajchu nikdo nebyl, takže jsem ze sebe shodil oblečení. Sotva jsem začal plavat a užívat si chladné vody, objevila se na hrázi paní se dvěma psy a jak je v kraji zvykem, nevraživě mě pozorovala. Chtěla se samozřejmě také vykoupat a asi jsem jí tam vadil. Nakonec se osmělila a přestala si mě všímat. Po osvěžení jsem se zase oblékl do cestovního oblečení a pokračoval v klesání směrem k Vindšachtě, jak ukazovala mapa. Ano, byla tam nějaká banícka stavba, ale to bylo asi tak všechno. Zato tam byla hezká chaloupka, na jejíž terase si slovenský dědeček právě dával snídani, což bylo velmi hezké.

Vystoupal jsem ke státovce, přibližně v místě šachty Viliam (zpustlé díry v zemi), a pokračoval nad ní směrem ke Štiavnici po trase dalšího zaniklého jaroku. Silnice byla evidentně mnohem mladší než jarok, protože po asi dvou kilometrech jarok přeťala a dál už vedla jen asfaltová cesta. Naštěstí ne moc dlouho (chůze po státovce v rámci turistického značení je slovenský národní sport), jen asi dva kilometry, a poté jsem sestoupal k tajchu Klinger, což osvěžilo mou unavenou duši – bylo to tam krásné. A hlavně pusto, ale už jsem se nekoupal, nechtěl jsem přerušovat ten stav, kdy se mi šlo opravdu dobře. Pozdravil jsem se s pánem, který venčil bernardýna, a vstoupil do lesíka s vědomím, že náměstí Banské Štiavnice už je téměř na dosah.

Cestou jsem minul ještě hřbitov, což je zde velmi častý jev. Na rozdíl od nás, kde jsou hřbitovy obvykle na konci vesnice, tady jsou často umístěny na vyvýšených místech s krásným výhledem. Z tohoto hřbitova byl hezký pohled na město. Prudce jsem sestoupal k Piargské bráně, což bylo symbolické, a vstoupil jsem do Banské Štiavnice. Město je krásně opravené, alespoň historické centrum. Značení zde dělal určitě Jožo a cestou jsem spatřil několik absurdních scén. První byl řidič dodávky, která se zasekla na úzkém průjezdu a celou si ji přede mnou odřela. Jako bonus pak řidič nemohl vystoupit. Druhá scéna zahrnovala Pragu V3S s jeřábem, která se marně snažila v podobné uličce otočit.

Nejhezčí tajch - Klinger

A tak jsem konečně dorazil na náměstí. Hodinky ukázaly, že mám za sebou ranních 10 kilometrů, a přede mnou byla káva! Těšil jsem se na ni tři dny, protože jsem na ni těžce závislý. Ve večerce jsem si koupil klobásy, sýr a pečivo na později a šel jsem hledat vhodnou kavárnu. Našel jsem Trotuar Cafe. Servírky právě připravovaly podnik na otevření, sundávaly židle ze stolů na terase. Na můj dotaz, jestli už mají otevřeno, mě mile vybídly, abych chvíli počkal, že to hned bude. To je na Slovensku nevídané! V minulosti jsem se setkal spíše s tím, že když podnik otevírá v deset a vy jste tam v 9:55, obsluha vás neobslouží, i když už je všechno připravené. Tady to bylo jiné. Chyběla ještě čtvrthodina do otevíračky, ale stejně jsem dostal latté, naprosto dokonalé palačinky s nutelou, šlehačkou a lesním ovocem, a ještě mi nechaly nabít telefon a powerbanku a doplnily vodu do PET lahví.

Rozhodl jsem se posunout dál pro změnu jinak, než po svých – rozpálenou Banskou Štiavnici jsem považoval za méně zábavnou k procházce, než konzumaci mlékové polévky. Našel jsem si autobus a zjistil, že zastávka je kousek nade mnou, na horním náměstí. Šel jsem tam tedy počkat. Autobus nepřijel. Po konzultaci s Baty po telefonu jsem zjistil, že autobusy v Banské Štiavnici jezdí velmi sporadicky, možná jen za úplňku v liché dny, pokud je středa. Nakonec jsem tedy sešel na spodní konec historického centra a zavolal si taxi. Za příznivých 10 eur mě odvezl na konec Banského Studenca, kde jsem měl v plánu vykoupat se ve Veľkém Kolpašském tajchu, ale bylo mi to rozmluveno kvůli sinicím a zákazu koupání nařízeným hygienou.

Taxikář mě vyhodil u Horárně, já nasadil na záda batoh, vzal trekové hole a vyrazil na přespoledních 10 kilometrů směrem k obci Babina. Horko mezitím dosáhlo svých obvyklých 35 stupňů Celsia. Ploužil jsem se po horních loukách nad Banským Studencem s pocitem, že se brzy odpařím. I když jsem z večerky měl dva litry chlazené Coca-Coly a dvě plechovky Pomelo-Grepu, vypil jsem všechno ještě před Babinou. Cesta byla úmorně horká, a tak jsem s radostí uvítal občasné ochlazení v lese. Jednou jsem dokonce narazil na napajedlo a bez váhání do něj strčil hlavu.

Před obcí Babina mě čekal ještě bonus v podobě úseku na přímém slunci bez stínu. Doufal jsem, že si v místní samoobsluze koupím něco k pití, ale bylo zavřeno. Na slovenském venkově jsou dva typy obchodů. Jeden otevírá kolem třetí - do něj dorazíte dopoledne, a druhý kolem třetí zavírá, a do toho dorazíte odpoledne, což byl tenhle případ. Kousnul jsem se a prošel obcí, kde jsem pozdravil popeláře – jediné lidi, které jsem tam potkal. Pak jsem překročil státní silnici č. 66. Tady nastala lehce krizová situace: nějaký místní podnikatel si oplotil louky a úvozové cesty, kudy vedla značka, a vůbec ho nezajímalo, že tím cestu uzavřel. Určil jsem směr, využil toho, že slunce na chvíli zašlo za osamělý mrak, a poklusem jsem vyrazil do kopce. Splavený jsem se doplazil k lesu a vypil další litr vody. Samozřejmě, že nahoře nebyla ikona Horobraní, což bylo zklamání.

Ale aby to nebylo všechno, další krizová situace na mě číhala hned za kopcem. Značka vedla prudce z kopce pod vysokonapěťovým vedením, ale zatímco u nás ČEZ nebo KČT tahle místa udržují, tady na to nikdo nedbá. Musel jsem klesat asi půl kilometru strání porostlou dvoumetrovými trnitými keři, které mi rozdíraly všechno, co šlo. Zakrvácený více než dost jsem se konečně dostal na louku, ale značení převzal Fero, což znamenalo další problémy. Pomocí mapy v telefonu jsem určil azimut a vydal se dalším úsekem pekelně horké cesty bez stínu. Zbyl mi poslední litr vody a doufal jsem, že v obci Sása, kterou jsem už viděl v údolí, najdu něco otevřeného.

Vstup do pohoří Javorie (zpod Kamzičího vrchu)

Našel jsem značku, prošel pod železniční tratí, po které už jezdí jen nákladní vlaky, a prodral se houštím a trním na kraj obce k opevněnému kostelu. Myslím, že jsem cestou zachránil kozu, která se namotala řetězem na kůl, u kterého byla přivázaná, a nemohla dosáhnout na napajedlo s vodou. Rozmotal jsem ji.

Stal se zázrak – v Sáse byly otevřené rovnou dva obchody. Očividně tady diverzifikace nemá velkou váhu. V tom větším měli dokonce klimatizaci, takže jsem vešel z prostředí s 35 stupni do prostředí s 20 stupni, což mě přimělo rozkašlat se jako blázen. Nabral jsem si několik plechovek nealkoholického piva, paní pokladní mi doplnila vodu do lahví, a já se jí zeptal, kdy zavírá. Řekla, že zavírá v pět. Ujistil jsem ji, že do pěti tedy budu ležet před obchodem a občas si zajdu pro další chlazené nápoje, což jsem následně beze zbytku učinil. Místní na mě tradičně nevraživě zírali a nikdo neřekl ani slovo. Jedinou výjimkou byl pán, který, když už jsem se zvedal a chystal se vyrazit dál, se zajímal, kam mám namířeno. Když jsem mu řekl, že jdu na Zaježovou, jen se pokřižoval. Vstoupil jsem to třetího pohoří, do Javorie.

Měl jsem za sebou dalších deset kilometrů, takže dnes už dvacet, a rozhodl jsem se přidat ještě deset. Cesta byla klasická venkovská asfaltka kolem JZD, která na slunci nekonečně stoupala Sáskou dolinou. Asi v polovině znovu zaútočil hmyz. Nevím, zda je to na Slovensku běžné, nebo šlo jen o náhodu. Rychle jsem si narval špunty do uší, nasadil sluneční brýle a vyrazil vzhůru v poklusu, protože jsem měl zkušenost, že od určité výšky dají ty potvory pokoj. Běžel jsem asi tři kilometry, a naštěstí se těsně před tím, než jsem se vysílením zhroutil, objevila obec Zaježová, les skončil a hmyzáci odletěli jinam.

Na obzoru jsem uviděl početnější skupinu lidí s batohy, kteří se pokoušeli o urbex v jednom z opuštěných statků, ale nevšímal jsem si jich. Mohli to taky klidně být turisté a ti jsou prý nebezpeční, říkala babička. Ptal jsem se asi tří místních, zda Modrá farma, kam jsem směřoval, funguje, ale nikdo netušil, co to je. Prošel jsem tedy Zaježovou, kde byl zavřený krám i kavárna (asi to mělo vyvolávat rovnováhu oproti obci Sása) , a pokračoval k farmě. Po cestě jsem měl naději na koupání v zatopeném lomečku, ale místo toho tam byl jen žabinec, komáři a téměř žádná voda.

Modrá farma, oáza unavených poutníků

Konečně jsem dorazil na Modrou farmu a zjistil, že recepční je jeden z nizozemských majitelů (spolu se svou manželkou), kteří farmu provozují a umí jen anglicky a pár slov slovensky. Každopádně to bylo geniální místo západního střihu, jaké jsem znal z cest po Novém Zélandu nebo Skandinávii. Na mou žádost o tišší místo, kde bych neuslyšel chrápání ostatních, mě ubytovali v knihovně. Dal jsem si pivo, limonádu, kávu a dort, popovídal si s majiteli, vyhnal děti z knihovny, které si tam hrály na kasino, a usnul. Garmin odznáček 50k byl získán, bylo to 50 042 kroků. Bylo to reálně o dost víc, protože hodinky neměří kroky, ale odrazy holí, ale co už. Hur Hur Hur!

Zdálo se mně, že jsem James Bond a v Casinu Royal hraju poker se sedmi malými Blomfieldy, kteří jeden fixlují víc, než druhý.

3. den: Velké Richňavské jazero - Modrá farma
vzdálenost:	42,1km	mapa
stoupání:	691 m
klesání:	743 m

Štiavnické vrchy
44.5 km	Velký Richňavský tajch	745 m
44.9 km	Richnavské jazero	745 m
46.6 km	Sedlo Krížna	698 m
46.9 km	studánka	690 m
47.2 km	Sedlo pod Pinkovým vrchom	712 m
48.9 km	Evičkino jazero	665 m
50.0 km	Piagrska špacírka	645 m
50.2 km	Vindšachta	650 m
53.0 km	tajch Klinger	685 m
54.0 km	Piagrská brána	605 m
55.5 km	Banská Štiavnica, námestie	593 m
pobíhání po městě (8 km), přesun taxíkem
63.5 km	Banský Studenec, Pod vrškom	596 m
64.2 km	studánka	600 m
65.9 km	PR Gajdošovo	685 m
67.4 km	sedlo Veterná	665 m
72.8 km	Babiná, OÚ	425 m
73.4 km	E77 (66)	410 m
75.8 km	trať č. 153	410 m
76.5 km	Sása	411 m
79.0 km	studánka	460 m
Javorie
80.4 km	Sáska dolina, pod Hánkovou	520 m
83.8 km	Zaježová, rázcestie	597 m
84.3 km	Zaježová, OÚ	600 m
86.6 km	Modrá farma	680 m

Skryté hory (Javorie) - Javorie je z těch pohoří, které jsou obvykle pozornosti skryty a tvoří “takové ty kopce mezi něčím a něčím”.  Většina návštěvníků ví, kde jsou Nízké Tatry a kde Velká Fatra, že existuje Muránská planina a možná zná Veporské vrchy. Javorie jsou ty kopce, které jsou z výše jmenovaných vidět, ale málokdo se zeptá po jménu. Nemají typický reliéf a dominantní horu, jen pokorně leží v prostoru mezi a nejsou příliš navštěvované. Přitom krajina připomíná malý ráj - občasné samoty, velké louky a daleké výhledy mimo hlavní cesty. Je škoda  tuhle část minout a nezastavit se alespoň na chvíli v klidu mírných hor.

Vstal jsem lehce pozdě, protože světlo zvenku do knihovny moc nepronikalo, tedy až kolem sedmé hodiny. Celá farma ještě spala, romantické ticho rušilo jen mocné chrápání jednoho z divokých prasat v ohradě. Jinak panoval smířlivý klid - slunce se pomalu dralo na oblohu, kapky rosy se chvěly na listech slunečnic, pes a dvě kočky se k sobě vinuli ze spaní. Málem jsem se z toho celý rozplynul, takže jsem si raději potichu zabalil, doplnil vodu a pomalou až loudavou chůzí se vydal směrem na Detvu. Puchýře na obou nohou přes noc praskly, takže jsem z nich  strhl kůži, zalepil co šlo náplastí s Kačerem Donaldem, kterou jsem včera večer vyžebral od jednoho z dětí, a utáhl si pořádně boty. Nic moc to nebylo, ale jít se dalo. Jak říká Baty: Když mě něco bolí, vzpomenu si na zapáleného tibetského mnicha a hned mi to přijde nicotné. Ten tedy nikam nechodil a když hořel, tak při tom seděl.

Trek začal rovnou a bez předehry stoupáním na Malý Rimanec, ale bylo ještě chladno, takže to byla příjemná procházka. Hmyz ještě spal, takže to byla i tichá procházka, protože jsem nemusel běžet a nadávat na celé hory doly. Na loukách nahoře se značka na chvíli ztratila, ale mapy.cz pomohly, a dokonce jsem našel malou zkratku. V lese za rozcestím Polomy se značka spojila s rozbitou lesní asfaltkou a za lesem nabídla výhledy na opuštěné  Javorie – údolí, sem tam rozpadající se chaloupka, kolem louky a lesy a nekonečné ticho. Se slovenským národním hudebním nástrojem – motorovou pilou – jsme se měli s Markem setkat až za tři dny na Poľaně. V osadě Blýskavica jsem poprvé zahlédl Makytovou (922 m n. m.) – první z řady vrcholů na Javorienském nejvyšším hřebenu. Vypadala... vysoká.

Za sedlem Priehyba (což je asi nejčastější název pro sedlo na Slovensku, každé zdejší pohoří má alespoň jednu či dvě Priehyby) se cesta z ničeho nic postavila a flákla mi jednu mezi oči. V polovině stoupání jsem si musel dát přestávku, protože hodinky ukazovaly tep kolem 175, což prý už je moc i na tlušťocha, říkala Baty. Nahoře nebylo kromě cedule nic – ani rozhled, ani ikona Horobraní. Jenom na větvi tam visela krajková modrá podprsenka, je to tu prostě kraj plný příběhů. Následující úsek měl hlavní slovo ve značení opět Fero, takže jsem se prodíral křovím a hrál klasickou hru “Zkus poznat, kudy vede cestička” kombinovanou s "Bacha, ostružiní!". Pěšina se ztrácela pod křovíčky a občas to bylo spíš tipování směru, než vizuální kontakt s realitou.

Pak se konečně objevily louky, po jejichž okrajích jsem skryt ve stínu lesa lstivě vystoupal konečně k nějakému počitatelnému vrcholu, k Vrchu Ďurovie (933 m n. m.), i když se jednalo jen o jedno z mnoha zarostlých míst v okolí. Ale každá ikona se počítá. Napsal jsem Markovi, že zatím jdu podle plánu a setkání v Chatě pod Hrbom se jeví stále jako reálné. A že potřebuju, aby mně dovezl nové boty.

Stylem nahoru / dolů jsem pak došel k Červeňákovu vrchu – tuhle část značil naštěstí Jožo, takže se dalo dobře orientovat. Červeňákov vrch (902 m n. m.) zakončoval celý hlavní hřeben a od zbytku se lišil několika věcmi. Za prvé, lesy se změnily z jehličnatých na listnaté, tedy dubovo-bukové. Úplný ráj pro kloše, mimochodem. Za druhé, značení bohužel převzal opět Fero, který se předtím asi trochu sjel metamfetaminem. A za třetí, začalo to být sakra z kopce. Chvíli jsem běhal kolem vrcholu s telefonem a snažil se najít ikonu (byla asi 60 metrů od vrcholu) a pak jsem si dal nejvyšší level zmíněné hry “Zkus poznat, kudy vede cestička”. Zatímco dosud se to dalo odhadovat podle vyšlapané trasy, tady to nefungovalo, protože tu byly výhradně a pouze kameny. Fero navíc vedl značku tu nahoru, tu dolů, pak se zase vrátil, občas byly za sebou značky tři, pak dlouho žádná... lezl jsem tam po těch skalách jako kretén a zatoužil se s Ferem osobně seznámit někde v postranní uličce.

Do sedla Stará Huta jsem sestoupil lehce nasraný a dal si oběd – tedy proteinovou tyčinku s vodou a zbytek sýra ze včera, už měl slušný grády. Kontrola nohou ukázala, že další pohyb vpřed nebude úplně snadný, ale zkusil jsem pokračovat s rozvázanýma botama a šlo to. Kousek za rozcestím mě předjíždělo lesácké auto, na které jsem zkusil mávnout. Překvapení poľovníci zastavili a byli ještě víc překvapení, když se dozvěděli, že bych chtěl popovézt. Byli sice milí, ale neměli v autě místo, protože to bylo naplněné PET lahvemi s vodou, která prý nahoře není, nebyla a asi už nikdy nebude. Jednu láhev mi věnovali, čímž mě asi zachránili od smrti žízní. Jako bonus mi poradili zkratku po úbočí, namísto šplnání na Sliackou Poľanu, kde prý není nejen ta voda, ale vůbec nic dalšího. Poděkoval jsem a odploužil se za zatáčku na louku, trochu si odpočinout ve stínu. Zjistil jsem, že nemám Blbečku (mončičák, kterého mám od svých tří let, čili už je to spíš mončičáčí babička a mám k ní silné citové pouto). Vyskočil jsem a sprintem se přesunul na místo, kde jsem potkal lesáky. Blbečka tam naštěstí ležela čumákem dolů a nic jí nebylo. Málem jsem měl zástavu srdce.

Při zmíněném manévru s použitím jedince vně lodi (Vrbata) jsem ovšem dojebal nohy do dokonalosti. Dál jsem se tedy šinul rychlostí zhruba 2 km/h a šlapal si na tkaničky. Horko opět kulminovalo a Detva ještě nebyla vidět. Zkratka byla naštěstí funkční, stoupání plynulé a za nějaký čas jsem se vrátil na červenou značku. Tu vedl sice Jožo, ale pravděpodobně jsem byl první po mnoha letech, kdo tudy prošel – občas jsem si musel cestu doslova prosekávat. Nad Čiernym vrchom jsem si dal pauzu na louce ve stráni u zaparkovaného karavanu (asi patří bačovi) a zcela vážně přemýšlel, že už jsem tu někdy byl, i když vím, že nebyl. Strašidelné. Následující strmý sestup naznačil, že Detva už se blíží. Ale bohužel jen pomalu, protože jsem vstoupil do mého čtvrtého pohoří, které bylo třeba překonat, do Ostrôžek.

Úsek přes rozpálenou louku bez možnosti se kamkoliv schovat, plus moje rychlost mně málem přivodily úpal s úžehem dohromady. Na kraj lesa do stínu jsem doslova dolezl. Zajímavostí je, že po celé putování mně nedělal nejmenší problém batoh - nepociťoval jsem, že by nějak tížil, nebo zdržoval. Prostě jsem ho měl na zádech a těch cca 10 kg prostě nesl jako nic. Když si vzpomenu, jak jsem ve dvaceti tahal na zádech i 25 kilogramů a lezl s tím přes Roháče... Pod Široněm si hráli nějaké děti, buď letní tábor, nebo sofistikovaná halucinace. Tady jsem cestu zase mírně změnil a odchýlil se od červené na traverzálu a hlavně do lesního stínu. Sklesal jsem pomalu až na jeho kraj a konečně se dole pode mnou ukázala Detva a vysoko nad ní pak i Poľana, další pohoří v itineráři.

Dostavila se puchýřová krize, ale naštěstí jsem měl na telefonu Baty, která následující asi dvě a půl hodiny hledala ubytování, kde bych se mohl dát trochu dohromady. V Detvě bylo všechno beznadějně plné, protože - jaká náhoda - právě dnes byl svátek SNP. Asi pomsta za to, jak se tomuhle slovenskému historickému fetiši pořád s Baty smějeme. 

Malá odbočka o SNP

Když se druhá světová válka chýlila ke svému konci, usoudili ti bystřejší Slováci, že vyhlásit v roce 1939 Slovenský stát založený na podlézání herr Hitlerovi nebyl úplně nejlepší nápad a že je nejvyšší čas tento počinek nějak vhodně zamaskovat, aby po válce (jejíž konec se blížil) stáli na straně civilizované Evropy a ne poraženého Německa. A vymysleli SNP. Nedbaje toho, že tehdejší mocnosti již měly připravený plán na ukončení války, rozhodli se nečekat a vyrazit se samopaly do hor okolo Banské Bystrice, tedy ponejvíce na Veľkou Fatru. Tam se pak zoufale snažili najít alespoň jednoho zbloudilého fašistu, kterého by mohli odvléct dolů mezi lidi a tam ho před co největším počtem svědků zastřelit. Na tuto zbrklou bojůvku dodnes upozorňuje nekonečný počet pomníků, pamětních desek a vzorových partyzánských srubů po celém Slovensku, někdy i na dost absurdních místech a absurdní formou. Kupříkladu ve zmíněné Banské Bystrici je velký pomník v podobě gigantické přepůlené golfové hole č.9. Celkově to budí dojem, že v roce 1944-1945 bylo na území Slovenska víc partyzánů, než obyvatel.

(konzultoval jsem ještě před zveřejněním tento svůj historický názor se svými přáteli ze Slovenska a dá se říct, že se nikdo z nich neurazil, ba se vzácně shodli, jak je osvěžující slyšet to konečně i jinak, než jak to hlásá místní propaganda)

Železniční zastávka Detva

Baty ubytování našla, v Hriňovej. Já mezitím konzultoval problém s kamarádem, který před léty došel pěšky z Plzně až do Říma. Trpělivě si mě vyslechl, na pár věcí se doptal a pak mi dal radu: „Zatni zuby a vydrž to, za tři dny si zvykneš“. Je to dobrý kamarád. Takový stroze praktický. Učinil jsem tedy rozhodnutí pokračovat dál a dát si jeden den pauzu v Hriňovej v penzionu, což by mi mohlo trochu pomoci.

Vydal jsem se tedy takto duševně vzpružen dál, a tedy níž - do Detvy vedla asfaltová silnička mezi loukami na přímém slunci. U romantického nádraží jsem dokonce potkal vlak. Těšil jsem se, že si v Lidlu dám studenou colu a sendvič, ale - svátek SNP, tma a pusto. Dovlekl jsem se tedy na  čerpací stanici Shell, kde měli otevřeno, dal si dvě nealka a bagetu a chvíli si povídal s třemi unavenými slovenskými turisty, kteří už tam ve stínu leželi, když jsem přišel. Prý ráno vyrazili ze Sásy. Tak určitě, nepotkal jsem cestou ani nohu.

Pak jsem se už jen dovlekl zpátky do centra, teplota snad ještě vystoupala a už muselo být alespoň čtyřicet na slunci a počkal na autobus, který kupodivu jel a zastavil v Hriňovej skoro u penzionu.

Paní recepční se nejdříve podivila, že jsem nepřijel automobilem, že mám batoh a že chci dvě noci přespat, ale nakonec jsme se domluvili. Pokoj byl čistý a hlavně klimatizovaný, něco jako malé zjevení. Když jsem se osprchoval a převlékl do nejméně špinavého prádla, sešel jsem dolů, že si dám večeři. Restaurace byla hned vedle penzionu a patřila stejnému majiteli, venku byly stolečky a velké zvonkové tlačítko s instrukcí, že stačí zazvonit a rajčes přiběhne a obslouží. Zvonil jsem mnohokrát, ale nedělo se nic. Zeptal jsme se tedy dvou místních u vedlejšího stolečku, jestli tlačítko opravdu funguje. Dozvěděl jsem se, že ano, ale že dneska je tam asi Pája a tomu je nějaké zvonění u prdele. A než jsem stačil jakkoliv zareagovat, jeden z těch místních se zvedl a šel pro Páju.

Dostavil se Tučňák. Opravdu, ten ze seriálu o Batmanovi, vypadal úplně stejně, chodil stejně a tvářil se nasupeně úplně stejně. Mlčky přede mě hodil jídelní lístek a odešel. Pochopil jsem, že Pája nemá svůj den. Když se za dvacet minut přišel zeptat, co si teda dám, když už to musí bejt, mile jsem se na něj usmál a pochválil mu košili s motýlkem. Pája celý zjihnul, usmál se a mám pocit, že se i trochu červenal. Dva místní od vedlejšího stolečku, kteří čekali nějaký konflikt byli zklamaní. Tak jsem se skamarádil s rajčesem Pájou. Mělo to výhodu, protože když jsem se ho zeptal, jestli tu někdo provozuje taxi, dozvěděl jsem že, že ne, a že už vůbec by si nikdo netroufl vyjet nahoru na Poľanu přes sedm zákazů vjezdu a pět závor, ale kdybych se zítra náhodou zastavil v Pizzerii na druhém konci Hriňovej a ptal se na pana Tkáče, asi by to nebylo na škodu, mrk, mrk.

Když jsem se vrátil najedený na pokoj, vypral jsem v umyvadle spodní prádlo a tričko s Nostromem, na což padlo veškeré mýdlo a asi hodina času, dal to všechno sušit na balkon do horké noci a šel spát. Zdálo se mně, že stavím modely malých Lidlů, pak je polévám ředidlem, zapaluji je a ďábelsky se tomu chechtám. Kolem hořících modelů pak tančí partyzáni se samopaly a vzájemně se mlátí do hlav pažbami. Ze Šrbského plesa to celé pozuruje posádka německé ponorky, která se tam nečekaně vynořila.

4. den: Modrá farma - Detva
vzdálenost:	21,9km	mapa
stoupání:	493m
klesání:	791 m

Javorie
86.6 km	Modrá farma	680 m
92.6 km	Polomy, rázcestie	823 m
94.0 km	hřbitov u obce Blýskavica	800 m
94.7 km	Sedlo Priehyba	765 m
95.5 km	Makytová	992 m
96.8 km	Ďurovie	933 m
100.0 km	Červeňákov vrch	902 m
102.0 km	Stará Huta, Poľana	700 m
Ostrôžky
109.8 km	Siroň	688 m
109.8 km	Detva, stanica	377 m

Nepatrné pohoří (Ostrôžky) - Nepatrné kopce se krčí před Detvou a plní sestupnou funkci, Tam, kde už není Javoří a ještě není údolí Detvy jsou nízké kopce se strmými svahy a temnými cestami. Nedá se v nich zabloudit, ale ztratit se v nich jde snadno. Rozpálená louka nenápadně přejde do lesní temnoty, široká stezka najednou zmizí, maliní přikryje známky lidské přítomnosti. Příjemný zážitek před návratem do civilizace.

Celý den jsem ležel na pokoji v penzionu Anka, vyjma chvil, kdy jsem si dokulhal do lékárny pro mastičku a náplastě a do pizzerie domluvit taxík na Poľanu. Nic víc, nic míň. Dobře, rozepíšu to.

Protože závěsy na okně byly těžké a nepropustné, probudil jsem se až kolem desáté hodiny. Po odtažení závěsu jsem utrpěl světelný šok od přímého slunce, které všechno, co bylo venku rozehřívalo na tradičních 35+ stupňů Celsia. Mé vyprané oblečení na zabradlí balkónu se pokoušelo odpařit, takže jsem ho rychle sundal a popálil si o něj ruce. Po zhodnocení situace ohledně nohou jsem musel konstatovat, že jsem asi došel, nazdar babi. Zelo na nich několik otevřených ran o ploše několika čtverčních centimetrů a k hojení se neměla ani jedna z nich. Protože jsem se ale už včera rozhodl nevzdávat se, začal jsem vymýšlet strategii svých dalších kroků. Ha, ha, ha.

Především jsem se přesvědčil, že když si natáhnu ponožky a nazuju boty, nebolí to. Jako, bolelo to strašně, ale dělal jsem, že ne. Dopajdal jsem dolů na recepci, kde se mezitím vystřídaly recepční a optal se na lékárnu. Přesně podle předpokladů byla až na druhém konci města. Za slabou hodinku jsem se tam dostal a požádal o náplasti na puchýře. Nebylo mně rozumnělo, takže jsem musel vytáhnout Google translator a naučit se nové slovíčko - plusganěc (puchýř). Vykoupil jsem všechny, tedy obě krabičky náplastí, které tam měli a spočítal si, že následujíc tři dny mně vystačí a pak se uvidí. Taky jsem si pořídil jakousi mastičku, o které slečna lékárnice - tedy vlastně paní, protože lékárnice musí mít logicky titul Mgr - tvrdila, že brutálně rychle urychluje hojení. A pajdal jsem do pizzerie.

Pan Tkáč se po třech pivech, které jsem si tam dal, skutečně dostavil a rafinovanými otázkami se snažil zjistit, jestli nejsem konrola z Národního parku. Když jsem mu řekl, že jako kontrola bych pravděpodobně nebyl Čech a že kdybych ho nabádal k přestupku, stejně by se to nepočítalo, usoudil, že to asi půjde a přislíbil mě zítra nahoru odvézt.

Zpátky v penzionu jsem si pustil Netflix a zkonzumoval asi sedm litrů chlazených nápojů, které jsem si koupil na cestě z lékárny do Pizzerie. Večer jsem zašel na večeři za Pájou a přátelsky jsme si asi hodinu povídali o tom, jací jsou lidé hovada. Pája mi s lítostí oznámil, že mu dnes končí turnus a zítra už tu nebude. Popřál mi šťastnou cestu a obávám se, že kdybych se tam ještě chvíli zdržel, udělal by mně i svačinu na cestu, tak srdečný člověk to byl, když se k němu někdo choval mile.

Ještě sen - protože jsem se celý den díval na telefonu na Netflixu nebo na čem na Pána prstenů, byli v něm myslím nějací hobiti a elf, co provozoval lékárnu.

Když jsem si ráno sbalil batoh, dal si ještě jednu osvěžující sprchu a poohlédl se po pokoji, zda jsem nic nikde nezapomněl, sešel jsem dolů na snídani za novým rajčesem. Tenhle už nebyl tak zajímavý, jako Pája, ale snídani mi udělal, opět ze všech možných variant džusu přinesl hruškový a když jsem se najedl, ještě mně popřál šťastnou cestu a minimum medvědů. Asi nějaký místní sofistikovaný humor.

Pak překvapivě zavolal i ilegální taxikář pan Tkáč, že už by jako mohl a tak jsem se vzápětí i s batohem vměstnal do taxíku a vyjeli jsme.  Cestou v zákazu vjezdu a pak i po zbytek trasy mně vyprávěl, že zvířata nemají duši, krom jeho fenky z útulku, protože ta ji má, to je hned vidět a každý to pozná. Vjeli jsme do mého pátého pohoří, na Poľanu. Za odvoz chtěl EUR 7.00 a když jsem mu nechal celou desetieurovku, jeho nadšení neznalo mezí.

Nahoře byl skutečně jen zavřený mega hotel a v něm zavřený minibufet. Nahodil jsem tedy batoh na záda a vyrazil vstříc těm medvědům. Mírným stoupáním jsem se dostal k tradičnímu pomníku SNP, který ani tady nesměl chybět a pak po příjemné louce do sedla - můžeme hádat - ano, Priehyba. Medvědi se nekonali, i když jsem stále bedlivě sledoval terén po obou stranách a někdy i nad sebou. Nějhorší jsou ti padaví.

Za sedlem přišlo relativně dlouhé a prudké stoupání na Poľanu (1457 m n. m.), nejvyšší bod mého putování. Nebyl tu vůbec žádný výhled, jen kláda jako lavička. Medvědi stále nikde. Vlastně tu nebyl nikdo a nikde, pusto a prázdno, ale příjemno. Pozvolným klesáním opuštěným lesem jsem se dostal na rozcestí mezi dvěma vyhlídkami - Zbojnickým tancem vlevo a Kartuškou vpravo. Nejprve jsem se podíval na Zbojnický tanec a byl jsem odměněný až panoramatickým výhledem na celou dnešní trasu, v dálce byl trochu vidět i Hrb, pod ním jsem se měl setkat odpoledne s Markem. Ten psal, že v 15:15 vystoupí v Lubietové a vyrazí nahoru, čemuž dává tak 2 hodiny, takže zhruba v 17:00 se uvidíme. Samozřejmě jsem tam chtěl být první, takže jsem udělal jen videohovor s Baty, abych jí mohl ukázat ty rozhledové krásy a šel se podívat na druhou vyhlídku, na Kartušku. 

Zásobovací zemľanka, další z výdobytků SNP

U ní jsem potkal dva opravdové ochranáře, čímž padla má doměnka, že se jedná jen o takovou legendu. Měli spreje proti medvědům zavěšené na prsou a tvářili se nenápadně. Ale já vím, že byli kontrolovat fotopasti na turisti. Výhled z Kartušky byl opět epický, ale když jsem si uvědomil, že to strašně vzadu, jak to ční nad ostatní kopce je Klenovský Vepor a že tam musím za dva a půl dne dojít, už mně tak dobře nebylo. Chvíli jsem se tedy kochal pohledem na celou Poľanu a polovinu Veporských vrchů a pak vyrazil dál. Objevil se nový fenomén, vlastně začal už na Poľaně - klády přes cestu. Když jsem překračoval šedesátou sedmou, už mě to skoro ani nebavilo počítat.

Pod vrchem Strunga (cca 1360 m n. m.) jsem si ještě odskočil na vyhlídku, opět byla moc pěkná a pokračoval klesáním na Tri Konce (1334 m n. m. a konečně ikona), kde se na chvíli mihla modrá značka, ale ta se vzápětí odpojila a zmizela někde v údolí. Kdybych po ní šel namísto té červené, zkrátil bych si cestu zhruba o 20 kilometrů ale nepotkal bych Marka. Takže jsem pokračoval dál po klasické červené neudržovanou cestou, houštím a přes další šedesát sedm klád přes cestu. V sedle Jaseňová jsem trochu posvačil a vystoupal k dalšímu vrcholku, na Hájny Grúň (1208 m n. m.). Cestou jsem minul citlivě zrekonstruovaný srub s cedulí “Zásobovací partyzánská zemljanka”. Tak určitě… Další ikona do Horobraní a hle, na chvíli se objevil na obzoru nad stromy kopec, o kterém jsem si myslel, že by to už mohl být Lubietovský Vepor.

Vepor je česky vepř, ve Veporských vrších jsou hned dva - Lubietovský a Klenovský a oba skutečně z dálky vypadají, jako když v těch lesích chrápe obrovitý divoký prase. Ale nebyl to on, byl to jen nějaký bezvýznamný předkopec. Musel jsem ještě projít po louce hodně dolů a pak teprve začalo to pravé stoupání, pod vrcholem zakončené exponovaným lezením po skále metodou rozepření se, žůžo to bylo. Nahoře vyhlídka do kraje, na Nízké Tatry a na Lubietovou, kam měl za chvíli dorazit autobusem Marek.

Pohled z rozhledna na Hrbu, dole je vidět Chata pod Hrbom

Konečně jsem potkal nějaké lidi. Tedy potkal… spíš dohnal. Trojice starších Slováků, oděných do mysliveckých hadrů a s velkými dýkami u pasu si to šinula stezkou a těšila se na pivo v Chatě pod Hrbom. Z toho jsem vyrozuměl, že je otevřená a do žil se mi vlil optimismus a naděje na totéž - na pivo. Cesta pak pokračovala víceméně po hřebeni Veporu, přičemž jsem potkal ještě skupinku turistů, která o sebe zuřivě mlátila dvěma klacky ve snaze plašit medvědy. Asi to fungovalo, žádný tu nebyl. 

Před samotným Hrbem (1255 m n. m.) byla na mapě nakreslená rozhledna, ve skutečnosti se jednalo jen o plošinku, aby byl umožněný výhled - ten stál ovšem za to a krom Nízkých Tater byla dole vidět i Chata pod Hrbom. Hodně dole byla vidět. Klesání následně bylo trochu náročné, protože moje bolavé nohy a protože kameny a strmost. Dole jsem byl asi za půl hodiny a našel jsem chatu skutečně otevřenou a u ní dvě milé paní servírky/majitelky. Dal jsem si nějaké birelly a hrachovou polévku a jal se čekat na Marka, který se měl zhruba za hodinu a půl dostavit. Dal jsem se do řeči s jedním cyklistou a docela jsme si ohledně slovenské geografie rozuměli, byl hodně zcestovalý. Taky se do mě zakousla Bonie nebo Bunny, jedna z fenek. Dvě malá štěňata pyrenejského ovčáckého psa se motala neustále mezi stoly a kousala tu do sebe vzájemně, tu do mě… bylo to roztomilé.

Pejskové se koušou (zpěv Marie Pojkarová)

Marek skutečně dorazil a to téměř na deklarovaný čas - v 17:30 a byl celý rudý námahou, protože jak sám řekl, poslední úsek byl fakt krpál. Dali jsme si večeři a kávu a ubytovali se v jednom z pokojů. Hned jak jsem dosedl na postel, praskl její rošt. Po prozkoumání ostatních roštů  jsme se rozhodli spát na těch spodních. Sprcha byla příjemná a noc klidná. Co je ale nejdůležitější, Marek mně přivezl nové boty. Moje původní Brooks Ghost 15 se totiž velmi rychle (od února) dostaly na a možná i za hranu své životnosti a v porovnání s těmi novými (ten samý model i barva) vypadaly jako úplně jiný výrobek. Doufal jsem, že výrazně zmírní hned od zítřka můj problém s chodidly.

Zdálo se mně, že jsem v kině na šestém dílu Dirty Harryho, který někdo objevil v pozůstalosti Clinta Eastwooda. Což je divné, protože Clint ještě žije. Ale hlavně tomu chyběl konec, takže jsem se probudil značně rozezlen.

6. den: Horský hotel Poľana - Chata pod Hrbom
vzdálenost:	17,3 km	mapa
stoupání:	617 m
klesání:	719 m

Poľana
109.8 km	Horský hotel Poľana	1260 m
110.7 km	Žliebky	1310 m
110.9 km	Sedlo Priehyba	1270 m
112.0 km	Poľana	1457 m
112.6 km	Kartuška	1380 m
112.7 km	Zbojnicky tanec (vyhlídka)	1420 m
112.9 km	Kartuška (vyhlídka)	1440 m
113.9 km	Strunga	1320 m
114.9 km	Kopce	1334 m
116.2 km	pam. deska Dr. Pavol Hložný	1250 m
117.3 km	brod, studánka	1200 m
119.3 km	Sedlo Jasenová	1130 m
119.8 km	hrob vojáků 6. divize	1160 m
120.1 km	Krížné	1172 m
120.5 km	zásobovací zemľanka	1200 m
120.8 km	Hájný grúň	1280 m
122.8 km	PP Veporské skalky	1100 m
NPR Ľubietovský Vepor
123.9 km	Vepor	1277 m
125.8 km	Hrb	1255 m
Veporské vrchy
126.8 km	Sedlo pod Hrbom / Chata pod Hrbom	1087 m

Vysoké hory (Poľana) - Rozkročená nad krajinou tvoří Poľana  mohutnou hranici mezi severem a jihem, hranici, přes kterou není vidět a která v sobě ukrývá ledacos a ledaskoho. Zbojníci tu kdysi běhali po kopcích a smáli se vrchnosti, za války se tu skrývali odbojní Slováci a smáli se fašistům. Nejsou to ostré hory, z výšky působí až domácky útulně, ale co jim chybí ve skalách, dohání mohutností hlavního hřebene, stářím svých lesů a tušením medvědí přítomnosti. Když poutník najde ta správná místa, vidí daleko do slovenského kraje a když je pozorný, i hluboko do bývalých časů.

Bylo velmi příjemné snídat míchaná vajíčka a chlapácké latté (normální latté, ale mluvíte při tom hlubokým hlasem), hlavně s vědomím, že na další dny by to klidně mohlo být naposledy, kdy máme takový servis (bylo). Snídani ale ještě předcházela jedna noční příhoda a nebyla to návštěva medvěda. Asi ve dvě ráno mě vzbudil divný hlas, který pro mě nesrozumitelnou řečí prováděl nějaké tajuplné rituální zaklínání. Řekl jsem si, že je to halucinace a přemíra četby horrorů, zachumlal jsem se do spacáku a dělal, že o tom nevím. Brány pekelné se ale neotevřely a žádný démon si pro nás nepřišel. To jen Marek nemohl spát, tak šeptem, aby mě nevzbudil, honil body na DuoLingu při španělských lekcích.

Po snídani jsme tedy sbalili s Markem batohy, rozloučili se s milou obsluhou a vyrazili na stezku. Hned od chaty začala klesat nejprve serpentinou, potom dlouhými údolími s cool názvy Suchá jama a Stará hámorňa. Doklesala až k bývalé vysoké peci Tri vody, kde jsme si dali první pauzu po 4 kilometrech. Ještě předtím nás PŘEDBĚHLY obě servírky z chaty pod Hrbom, jedna dokonce tlačila kočárek. Sprintovaly kolem nás a jen se smály, že jdeme pomalu. Je to drsný národ. Byli jsme v šestém pohoří, Poľana zvolna skončila a před námi se rozprostíraly zalesněné kopce Veporských vrchů.

Od Trech vod nabrala cesta opět vzestupnou tendenci, protože bylo třeba překonat vrchol Gazdova (1009 m n. m.), naštěstí spíše traverzem, než přes vrcholek. Předjel nás jeden elektrický cyklista, já jim říkám Králíčci Duracell. Za rozcestím Na Štompe byl les ne nepodobný tomu z filmu Tajemství hradu v Karpatech - tenmý bukový les, cesta vytesaná do prudké stráně, tuny spadaného listí... romantika jako prase. Cesta byla široká a příjemná, pak se stoupání změnilo v klesání a byli jsme v Kamenisté dolině na silnici. Po té jsme ještě asi dva kilometry vystoupali k hrázi tajchu Hronček a by čas na oběd. Udělali jsme si polévku, Marek měl z domova klobásy a dobře bylo, na hrázi jsme se asi hodinu váleli a to i přes zákaz vstupu. Stejně ho nikdo nerespektoval a kdo jel na kole kolem, šel se na hráz podívat. Na koupání to bohužel nebylo, voda byla dost hnusná od sinic.

Přepad přehrady Hrončok na Kamenistém potoce

Pak přestalo hehe a přišlo stoupání a to tak, že nejprve strmé a pak i dlouhé. Funěli jsme lesem, já víc, skoro hodinu a půl, než stromy ustoupily a objevila se louka. Strmá louka. Na jejím hřebeni čekal vrchol Zákluky (asi 1010 m n. m.) a epický výhled na celé Nízké Tatry, část Vysokých (Roháče) a celé Veporské vrchy před námi a Poľanu za námi. Kdybych to neměl tak daleko od domova, tak sem lezu jednou týdně. Napili jsme se a chvíli se kochali pohledem do kraje.

Následující část po loukách považuju za nejhezčí úsek celé výpravy. Když jsme se vydali dál, bylo nesnesitelné vedro, ale z ničeho nic se ozval silný hrom skoro nad námi. Marek, mistr posledních vět před smrtí, poznamenal, že z toho pršet nebude. Asi deset sekund na to se spustil prudký liják. Nahodili jsme tedy na batohy pláštěnky a šli dál, bylo to přinejmenším osvěžující. Jakmile pršet asi za 20-25 minut přestalo, vyšli jsme z lesa a byli u útulny Obrubovanec. Dali jsme sušit věci, připravili si večeři a nocleh a hned se soumrakem šli spát. 

Zdálo se mně, že jsem na Moravě u strýčka Milana a celou noc spolu pijeme slivovici v jeho sklepě a do toho posloucháme v rádiu nějakou španělskou stanici. Čím to asi tak mohlo být...

7. den: Chata pod Hrbom   - útulňa Obrubovanec
vzdálenost:	21,8 km	mapa
stoupání:	615 m
klesání:	708 m

Veporské vrchy
126.8 km	Chata pod hrbom	1087 m
128.9 km	Suchá jama	885 m
129.5 km	Červená jama, munička	865 m
131.5 km	studánka	750 m
132.5 km	Horáreň Tri vody	705 m
132.6 km	Vysoká pec Tri vody	705 m
134.3 km	studánka	850 m
135.8 km	Na Štompe / PP Kamenistý potok	860 m
139.0 km	hráz zřehradní nádrže	650 m	koupání
140.1 km	Hronček	682 m
141.2 km	odpočívka s výhledem	780 m
142.1 km	Pod Zákľukami	905 m
143.2 km	Zákľuky	1012 m
145.2 km	Nižné Zákľuky	961 m
148.6 km	Obrubovanec	980 m

Dlouhé hory (Veporské vrchy) -  Zdánlivě nekonečné pásmo tu oblých, tu ostřejších kopců lemované loukami a pastvinami táhne se od západu k východu, přimknuté k větší Poľaně a krčící se před vyšší Muránskou Planinou. Naplno a nahlas tu zpívají pily lesních dělníků a vyhání malého broučka obrovskými, pásovými stroji. Jako král sedí uprostřed Klenovský vepor, česky vepř. Jeho reliéf skutečně připomíná obrovského, dřímajícího kance a běda tomu, kdo na něj chce vystoupit nepřipravený. Jeho stěny jsou příkré a snadno na nich lze ztratit cestu. Pak se poutník ponoří do bezčasé šera mohutných stromů a jen těžko hledá cestu zpátky.

Ráno nebylo po dešti ani památky a nás čekal nejtěžší den, protože obsahoval i výstup na Klenovský vepor, alias na Prasáka, jak jsme si tento signifikantní kopec interně přejmenovali. V klidu jsme posnídali, sklidili usušené věci ze včera a lehkým krokem se vydali dál. Marek ještě v noci běhal po okolních loukách, protože si nese nějaký záložní zdroj energie, nebo má poslední záchvat před přechodem, nevím. Každopádně není na škodu mít své denní rutiny. Já nachodím minimálně 10 tisíc kroků a nakrmím elfy ve své vrtuální vesničce, Marek udělá 792 lekcí Duolinga a zacvičí si Tai-chi. Znám typy, jejichž denní rutina je 15 piv, Klimeše například, takže tohle je ještě v pohodě.

Víceméně po kraji lesa s výhledem na jižní stranu na louky a údolí pod nimi jsme došli během prvních čtyř kilometrů k silnici č. 529 pod vrchol Tlstý Javor (1068 m n. m.), ale nelezli jsme na něj. Mám zkušenost, že člověk by si měl ujasnit, co dělá, například, jestli jde Rudnou magistrálu, nebo obíhá okolní kopečky. Jakmile se to kombinuje, nedopadne to dobře a požitek není ani z jednoho (EDIT: na konci září mně to nedalo a protože jsem byl poblíž, na Tlstý Javor jsem si přeci jen vylezl). U silnice byl opět nezbytný památník soudruhům z SNP a šipka, že dál se jde po silnici. Byl docela provoz, takže jsme se často vyhýbali projíždějícím tahačům s naloženým dřevem.

Když jsme se ze silnice zase po asi dvou kilometrech odpojili, vedla cesta podle už známého schématu - vlevo les, vpravo louky klesající do údolí. Přes dva ikonové vrcholy, Dlhý grúň (1061 m n. m.) a Sedmák (1009 m n. m.) jsme se dostali s použitím jedné zanedbatelné zkratky na rozcestí Kysuca, Uhliarka, kde bylo několik stavení, krásný výhled do údolí, ale hlavně taky výhled na Prasáka, který se zjevil v celé své krásné mohutnosti a výšce. Z mapy jsme věděli, že nejprve musíme překonat další předvrcholy, než se k němu dostaneme a teprve pak nás čeká téměř kolmý výstup.

V první řadě jsme vystoupali relativně milosrdnou cestou na vrch Tri chotáre (1145 m n. m., bez ikony). Tady jsme více než hodně potkali zmíněný slovenský národní hudební nástroj - motorovou pilu. Řada dělníků tu kácela, sklízela větve, zakládala ohně a jezdila lesními traktory, pravděpodobně kůrovcová kalamita. Jeden z těch opálenějších, cikán myslím to byl, se nás ptal kam jdeme a když mu Marek řekl, že na Stolicu, jen hvízdnul a řekl “No, ty pičo…” Taky se hodně divil, že jste ještě nepotkali medvěda. Co to s těmi medvědy všichni pořád mají?

Sklesali jsme do sedýlka a vystoupili na vrchol Šopisko (1084 m n. m.), ze kterého byl přes vykácenou mýtinu Prasák už celkem slušně a blízko vidět. Co vidět nebylo - cesta. Někdo to tu sice vykácel, ale ten někdo to už neuklidil a tak jsme klopýtali co pár metrů přes větve, pařezy a kořeny skryté pod křovím a listím. Prasák se neúprosně blížil. Za mýtinou cesta opět sklesala do sedla s monumentálními výhledy, připomínalo to tu trochu Jižní Ameriku někde v kopcích Chile. Prasák už byl na dohled a my v ukrutném vedru došli na poslední vrcholek před ním, na Machnáčov grúň (1097 m n. m.).

Pak už nebylo úniku. Nejprve jsme, naštěstí už ve stínu stromů, stoupali širokou lesáckou cestou k rozcestí Bitalová lúka, odkud se dal Prasák podejít bez nutnosti na něj lézt. Věděl jsem to dobře, a věděl jsem, že to ví i Marek, ale dělal jsem, jako že to nevím, abychom šli nahoru. Žádné ohledy, jsem drsný muž. Pak se stoupání trochu zvedlo a když jsme došli až na samotné úpatí, nastalo škrábání se nahoru po úzké, VELMI strmé a jehličím pokryté cestičce. Dokonce jsme proti nám potkali jeden pár s batohy. Marek několikrát málem sletěl dolů, jak mu klouzaly nohy po tom jehličí. A najednou jsme byli nahoře. Tedy, ještě ne na vrcholu, ale na Prasákovi ano. Tep mi klesl o dobrých padesát, přestal se ze mě řinout pot a mohl jsem se pořádně nadechnout. Úplně jsme cítil, jak hubnu. Malá cedulka na padlém stromě slibovala Jánošíkovu slzu, aka studánku, ale vody jsme tentokrát měli ještě dost, sil bylo pomálu.

Po hřebínku jsme došli k samotnému vrcholu a dali si pauzu. Bylo taky na čase. O kus dál byl výhled a velký, neskutečně ošklivý Jánošík vyřezaný motorovou pilou z velké klády. Při sestupu, který byl stejně strmý, jako výstup, se nám záhadně podařilo sejít z cestičky. Zase tak se tedy není co divit, protože zrovna značil Fero a značky tam prostě skoro nebyly. Najednou jsme byli ve svažujícím se temném lese, nikde nic jen houští a křoví a každý jsme byli jinde.

Zorientoval jsem mapu a odhal, že Marek půjde na rozcestí Sedlo pod Vartou a vyrazil stejným směrem. Po nějaké době jsem se vyškrábal na něco, co bylo dřív lesní cestou, dokonce to ještě bylo na mapě jako slabá, přerušovaná čára, ale co ve skutečnosti bylo velmi atmosférická, zarostlá a strašidelná cesta pustým a temným lesem. Už od vrcholu totiž kolem nás hřmělo a dalo se čekat, že se bude opakovat včerejší scénář. 

Taky, že ano. Když jsme se na tajemné cestě shledali a vyrazili dál už spolu přes popadané stromy, spustil se liják, Ne jako včera, tohle byl LIJÁK. Tak tak jsme stačili zapláštěnkovat batohy a z nebe někdo začal lít vodu z obřího kýble. Našli jsme rozcestí a zrychlenou chůzí se vydali k útulně Pod Vartou. Za těch asi 10 minut jsme promokli doslova na kost, ale batohy byly v suchu a útulna měla střechu, stůl, postele a dveře s petlicí, co víc si přát? A WC budku. Sice měl člověk strach, že se s ním stavba převrátí, když se prudčeji pohne, ale zaplať PánBůh za ni. A studánku s vodou. Když déšť rochu polevil, Marek šel obětavě pro vodu a musel s malou miskou trpělivě a dlouho vodu nabírat z malého čúrku. Když naplnil PET lahve, všiml si, že asi metr pod studánkou je trubka a z ní voda normálně a dostatečně teče. Zapálili jsme si svíčky, které jsme v útulně našli a asi do deseti si vyprávěli pohnuté historky z našich dobrodružných životů.

Zdálo se mně, že jdu k maturitě a neumím vlbec nic z matematiky. Tenhle horrorový sen se mně stále vrací už třicet let. Vždycky to skončí tak, že se rozhodnu nemít maturitu a stát se instalatérem. Vždycky, když se ráno probudím, dojde mi, že mám maturitu, ale ne z matematiky, protože jsem tenkrát dostal výjimku a že o instalatéřině nevím vlbec nic a nikdy jsem to dělat nechtěl.

8. den: útulňa Obrubovanec - útulňa pod Vartou
vzdálenost:	18.7 km	mapa
stoupání:	775 m
klesání:	689 m

Veporské vrchy
148.6 km	Obrubovanec	980 m
149.6 km	Tlstý javor	1025 m
149.9 km	Tlstý javor, razcestie	1030 m
150.4 km	Tlstý javor, odb.	1020 m
153.2 km	Dlhý grúň	1061 m
154.7 km	Sedmák	1009 m
156.9 km	Kysuca, Uhliarka	925 m
157.9 km	studánka	1000 m
159.4 km	Tri chotáre	1141 m
160.7 km	Šopisko	1084 m
162.3 km	Macháčov grúň	1097 m
NPR Klenovský Vepor
163.4 km	Bitalova lúka	1150 m
164.2 km	odb. Jánošíkova studnička	1305 m
164.8 km	Klenovský Vepor	1338 m
167.0 km	Sedlo pod Vartou	1120 m
167.4 km	útulňa Pod Vartou	1070 m

Ráno bylo sice lehce mlhavé, ale nebylo deštivé. Zabalili jsme a za zvuků motorových pil, protože už takhle časně dorazili dřevorubci, jsme se vypravili dál - prvním cílem bylo sedlo Zbojská, kde jsme doufali v otevřenou salaš. Vystoupali jsme zpátky na červenou a i když jsem si z mapy pamatoval, že teď to bude už jen skoro po rovině, opak byl pravdou. Nejprve nás čekal výstup na vrch Rozsypok (1130 m n. m.) okolo PR Klenovská Blatá, klesání do sedla, výstup na bezejmenný, ale výrazný kopec, zase klesání a následně stoupání k rozcestí Sedlo Machniarka.

Po včerejších deštích byly všude výrazné stopy - po pěšině muselo v noci téct množství vody, připomínala čerstvě vyschlé koryto potůčku. Na rozcestí jsme se pokochali posledním výhledem na Prasáka, nelezli jsme na něj sice moc rádi, ale je to koneckonců přeci jen horský fešák, a pokračovali brutálním sestupem do sedla Bánovo. Tak brutálním, že jsem si málem rozbil držku, jak moc to bylo z kipce. Ze sedla konečně vedla normální, lidská cesta, s elevací max 10 stupňů a široká tak akorát pro průjezd lehčího terénního automobilu. Ten se dostavil vzápětí, když kolem profrčel šklebící se hajnej. Marek cestu popsal jako “odpolední procházku s prarodiči”.

Klesali jsme poměrně dlouho, ale výhledy na rokle a zalesněná údolí kolem za to stály. V sedle Diel jsme si dali krátkou pauzu na energetickou tyčinku a pár hltů vody a já zavzpomínal, jak jsme sem před drahně lety přišli odspodu s Baty, ještě po staré stezce, kterou značil Fero - křovím a mlázím bez značek po hřebenu Dielu. V současné době je v platnosti nová varianta cesty, značil Jožo, a ta do sedla Zbojská klesala opět spíše traverzem po svahu a širokou lesní cestou pro lesnická vozidla. Po cca hodině chůze, kdy mně Marek obeznámil se svou sérií rýmovánek o vzniku jmen pražských čtvrtí (například jsem netušil, že existoval Václav Klán, který založil Klánovice a že Kobylisy nejsou od kobyly, ale od šibenice) se nám otevřel výhled na sedlo Zbojská s legrační rozhlednou. Jako kdyby nějaká menší rozhledna putovala krajinou a když našla v sedle Zbojská chaloupku, sedla si jí na střechu. Hned vedle stál další Jánošík vyřezaný motorovou pilou z kusu klády. Autorem byl ale jiný umělec, než na Veporu, tenhle Jánošík měl držku křivou úplně na jinou stranu. Každopádně, pohled na předěl Veporských vrchů a Muránské planiny byl přímo úchvatný, už jen chyběl supící parní vláček a bylo by to naprosto dokonalé.

Salaš za kolejemi byla otevřená a my v ní strávili příjemné dvě hodinky degustací jídel a konzumací chlazených nápojů. Zašli jsme i do vedlejší provozovny na “legendární” buchty. Ano, byly výtečné, ale babička dělala taky takové, a neříkala jim legendární. Marketing v dnešní době hodně křiví svět okolo sebe. Taky jsme pořídili slaninu a sýr na večer a s pocitem dobré zásobenosti vyrazili dál a výš. Asi po kilometru jsem se Marka zeptal, jestli si taky uvědomuje, že v salaši je ve zdi stále moje nabíječka a kabel a jeho powerbanka. Uvědomil si to v tu chvíli, shodil batoh a obětavě se pro to všechno vrátil.

U lesa jsme vstoupili do šestých hor - na Muránskou planinu.

Horská chata Burda

Následovalo, alespoň pro mne, téměř nekonečné stoupání Kučalašskou dolinou. Od své poslední výpravy sem v roce 2012 jsem tenhle úsek kompletně vytěsnil z paměti a měl jsem za to, že je to jen taková krátká procházka do kopce, kolem zurčícího potůčku a trvá zhruba deset minut. Já bláhový. Přes hodinu jsme se vlekli, byť po mírně stoupající, ale nekonečné cestě vzhůru na Kučelach, kde byla chvilku rovinka, aby vzápětí přišel ještě bonus ve formě strmého svahu. Na ten už jsem zapomněl úplně.

Rozhodnutí nelézt na Fabovu Hoľu (1439 m n. m.) jsme ani jeden nemusel říkat nahlas a ve vzájemném duchovním souladu jsme dál pokračovali zkratkou po zelené. Tady se nám krásně odkryly první údolí Muránské planiny a nekonečné horské ticho kolem. Na salaši v sedle Burda měli konečně otevřeno! Sice jim zrovna nefungoval generátor, tak se paní chatárka omlouvala, že pivo ani limo nejsou přímo studená, ale ani trochu nám to nevadilo.

Taky jsme tu potkali dva mladé Slováky s batohy, které jsem si pamatoval už ze salaše Zbojská. Taky mířili na Nižnou Klakovou a taky neměli radost, že tam nebudou sami. Potom chlapi, co kousek dál montovali vyhlídkovou plošinu skončili, přinesli generátor, zapojili ho a chlazené nápoje byly. Peter a Janka (ti dva Slováci) se rozhodli jít po žluté přes Skalní bránu, protože to na mapě bylo kratší, já - zkušený - jsem prosadil, že my půjdeme po červené delší, ale horizontálně daleko příznivější trase.

A udělal jsem dobře, protože i tak jsme museli překonat výškový rozdíl přes 200 metrů. Ti dva bláhovci tedy taky, ale sklesáním do údolí si dalších 200 přidali. My se nejprve prodírali křovím, ale pak jsme narazili na širokou cestu, na které jsme… samozřejmě zabloudili, když jsme přehlédli téměř neznačenou dobočku na lesní pěšinu. Sešli jsme dolů dobře o 100 metrů a zašli si asi kilometr a půl. Během svého líčení obsahu filmu Jeremiah Johnson jsem si naštěstí všiml, že už klesáme nějak dlouho na to, že máme nabrat 200 metrů nahoru. S lehkým brbláním jsme se vrátili zpátky na značku a pokračovali ve stoupání.

Marek se v jednu chvíli nechal zlákat blízkým kopcem, ale po kontrole na Horobraní zjistil, že to byla past a žádná ikona nahoře není. Na louku Nižnej Klakovej jsem se doplazil z posledních sil, 27 kilometrů v horku už nevím kolikátý den v řadě se na mě začal podepisovat. Na Markovi ne, tomu se šlo neustále dobře a svěže, asi je to robot. Hned na kraji louky mně uvítal štěkot několika psů, chudáci byli na řetězech a útok jedné fenky, která se zřejmě utrhla a běhala po louce s řetězem volně vlajícím za ní. Měla dvě štěňata a tak si myslela, že jí je chci sežrat. Zahnal jsem jí trekovou holí až na několikátý pokus.

táborák na Nižnej Kľakovej

Pak se stala nepravděpodobná věc - k útulně jsme mířili všichni. Marek a já od západu, Peter a Janka od severu, sešli jsme se tam skoro přesně. A co víc, před útulnou hořel oheň a pobíhala stará paní, o které jsme si mysleli, že je to bača. Byla to ale taky turistka, jako my, jen na to nevypadala. Chtěla si hodně povídat a z toho povídání vyplynulo, že její zkušenosti s pobytem v horách jsou minimální, až žádné a že má jen miralon pod sebe, žádnou vodu a minimum jídla a že chce zítra sejít do Muráně po žluté (asi 800 metrů klesání). Inu. U ohně jsme se podělili o slaninu a sýr, dali si čaj, pozorovali hvězdy na tmavé obloze a vůbec to bylo fajn. Postavil jsem si kousek od ohně tarp a spal venku, což bylo ještě víc fajn. Že budeme mít jeden večer oheň jsme nečekali ani jeden.

Zdál se mně hororový sen o tom, jak spím pod tarpem na Muráňské pláni na Nižnej Klakovej u dohořívajícího ohně a okolo obchází přízračná stařena a chce mě sežrat. Možná to nebyl sen.

9. den: útulňa pod Vartou - Nižné Zákluky
vzdálenost:	26.4 km	mapa
stoupání:	936 m
klesání:	794 m

Veporské vrchy
167.4 km	útulňa Pod Vartou	1070 m
167.8 km	Sedlo pod Vartou	1060 m
168.5 km	PR Klenovská Blatá	1040 m
169.2 km	Rozsypok	1128 m
171.3 km	Sedlo Machniarka	1041 m
172.2 km	Sedlo Bánovo	933 m
172.3 km	studánka	933 m
172.5 km	PP Rosiarka	933 m
174.3 km	Sedlo Diel	829 m
177.9 km	Rozhľadňa Zbojská	750 m
178.2 km	Sedlo Zbojská	730 m
178.5 km	Salaš Zbojská	730 m
Muránska planina
181.1 km	studánka	950 m
182.5 km	Kučelach	1140 m
185 km	horská chata Burda	1020 m
185.3 km	Sedlo Burda	1010 m
185.9 km	Pod Vysokým Vrchom	1015 m
187.7 km	studánka	1050 m
192.0 km	Siváková	1184 m
193.8 km	Nižná Kľaková, útulňa	1200 m

Velké hory (Muránska planina) - Tradovalo se, že se sem policisté odvažovali jen na koních a jen ve dvou, protože místní horalové se zákonům z nížin jen smáli. Když tu přespíte, dá se tomu věřit. Ticho je nekonečné a světla civilizace odtud neuvidíte. Volně už se tu koně nepasou, ale je jich tu stále ještě hodně, byť se zvonci na krcích a hlídacími psy v zádech. Máte pocit, že jste výrazně výš, než je skutečnost. Planina není krom Velké louky a jejích malých sester moc planinou, ale jinak je to lesní svět v horách sám pro sebe. I čas tu běží jinak. Ani pomaleji, ani rychleji, prostě... jinak.

K tomu, jak se to píše - záleží, jestli v originále slovensky, pak je to Muránska planina, nebo česky, pak je to n.

Ráno jsme výjimečně nespěchali. Stejně vstala jako první babča, protože jí všechno podle jejích vlastních slov tlačilo. Když jsem se jí ptal a po mě i Janka, proč nemá nafukovací karimatku, odvětila, že je moc těžká. Pak se divila, co to máme za spacáky a vařiče a tak. Dal jsem jí postupně tužku, vodu a nějaké energetické tyčinky a radu, ať do Muráně nesestupuje, ale vrátí se, kudy přišla, ale nevím nevím, jestli mě poslechla. Marek pak tvrdil, že šlo o přízrak, který se tu lidem zjevuje už 300 let.

Nasnídali jsme se, sbalili a jako první vyrazili, Janka byla myslím zcela vyřízená včerejším stoupáním, jen to nechtěla dát najevo a s upadnutím do mdlob čekala, až odejdeme. Opět jsem si pamatoval cestu špatně, jako rovinatý úsek na Studnu na Muránskej planině. Bylo to spíš do kopce, pak zase dolů a pak zase do kopce.  Ale bylo to pěkné. Protože jsem kulhal už opravdu hodně a včerejšek mě slušně vyšťavil energeticky, s Markem jsme cestou oba dospěli ke shodě, že sejdeme do Muránskej Hute na autobus a putování v nejlepším ukončíme, byť jeden den před cílem na vrchu Stolica. Má únava už byla značná a stav nohou téměř kritický. Oběma nám myslím hodně odlehlo a hned se šlo veseleji. Když teď po čase píšu a upravuju deník, stále to považuju za rozumné rozhodnutí.

Na Studni jsme doplnili vodu, vyignorovali Ľadovou jamu (prostě takový něco zarostlý kopřivama) a rozhodli se jít na Velku Lúku po žluté značce, protože vypadala jako přepona od červené a výškově to také vycházelo o trochu lépe. Cestou jsme si konečně zahráli Stupido, ve kterém se Marek ukázal jako důstojný protivník. Konečně někdo. Na Velkej Lúke jsme si dali pauzu, protože nás čekal její přechod. Je skutečně velká, to jsem si pamatoval dobře a není kam se na ní schovat. Bylo to dlouhé a horké území, ale přešli jsme ji a v jejím úplném závěru jsme viděli dokonce volně se pasoucí koně, kteří vyběhli z lesa. Z nějakého důvodu měli na krcích kravské zvonce, podobně jako ti na Klakovej.

Veľká Lúka

Pak už následoval jen sestup korytem do Muránske Huti, kdy jsme zase 200 metrů sklesali na poměrně krátkém úseku. V obci byl otevřený krám, což bylo příjemné a u zastávky autobusu dokonce tůňka s vodopádem, ale voda byla tak ledová, že jsem se jen zlehka namočil. Na autobus jsme čekali přes dvě hodiny, ale s tím otevřeným krámem vedle se to dalo celkem vydržet. Cestou autobusem se nás pak verbálně ujala Slovenská babička a vychvalovala nám krásy zdejšího kraje a vyprávěla, jak ráda jezdí do Prahy. Alespoň nám ty semafory za Vernárem utekly a byl tu Poprad. Našli jsme hotel u nádraží, najedli se, Marek doběhl do Lidlu pro zásoby (trenýrky, tričko a deodorant pro mě, abych se zase vrátil mezi lidi), dali jsme si dole v restauraci večeři a šli spát.

Nezdálo se mně vůbec nic, protože jsem skoro nespal - strašně mě bolely ty zničený nohy.

10. den: Nižné Zákluky - Muránská Huta
vzdálenost:	14.5 km	mapa
stoupání:	184 m
klesání:	671 m

Muránská planina
193.8 km	Nižná Kľaková, útulňa	1200 m
195.0 km	vyhlídka	1300 m
198.4 km	Studňa na Muránskej planine	1180 m
198.5 km	Ľadová jama	1180 m
200.0 km	+ 200 m Veľký Cigán	1226 m
203.2 km	Jaskova Muka	950 m
204.5 km	Veľká Lúka - Piesky	887 m
206.1 km	Veľká Lúka	905 m
207.0 km	Pod Skalou	890 m
208.2 km	studánka	750 m
208.5 km	Muránska Huta, BUS	710 m

Ráno jsme nasedli na rychlík Tatran, kterým jsme se - 1. třídou, protože jsme kultivovaní středoevropané - dostali do Púchova. I na Slovensku už pomalu začíná celkový posun železnice do 21. století a občas se najde nějakíé trať opravená a přizpůsobená alespoň na rychlost 160km/h - jeden takový úsek jsme projeli, dokonce tam byl i tunel a most přes přehradu. JSem za tyhle přeložky tratí rád, protože pak v krajině zůstávají opuštěná traťová tělesa, která krásně zarůstají a za pár let se po nich bude skvěle vandrovat. V Púchově jsme si dali kávu a medovník a za hodinu nám jel Slovácký Expres do Prahy, opět 1. třída. Celkově bych výpravu zhodnotil jako zdařilou až povedenou a doufám, že za rok budeme pokračovat na Stolicu, nebo do nekonečna a ještě dál.

Závěrem - než jsem vyrazil, nakoukal jsem řadu videí na Youtube, která natočili lidé na Rudné magistrále během jejího přechodu a hodně mně to pomohlo v plánování cesty - dopředu jsem přibližně věděl, kde je voda, kde se dá přespat, jak moc velké jsou kopce a tak podobně. Šel jsem ji směrem ze západu na východ, ale bylo to nejvíc proto, že se na tenhle začátek dalo dostat příhodně vlakem, z druhé strany bych musel nejprve vystoupat na Stolicu. Pokud vám můj deník pomůže v plánování vaší cesty, budu rád.