Jak už je patrné z mapy, na téhle trase se člověk velkého počtu vrcholů a bodů nedočká. Pro mě osobně ale cesta na Ralsko už vždycky bude spojená s jubilejním 500. vrcholem, který jsem oslavil v kruhu nejlepších přátel. To, že tam byli se mnou, není náhoda, právě oni mě totiž v březnu tohoto roku pro Horobraní nadchli. 

Byl 8. březen 2020 a já jsem si spokojeně žil svým povalečským životem a přemýšlel, co budu dělat o víkendu. Když v tom mi zavolal Honza a povídá, že bysme mohli jet na výlet, že našel nějakou novou appku, kde se dají sbírat kopce nebo co. Nejdřív jsem si říkal, co to zase mele, ale jeho nápadu jsem dal šanci. Tak jsme ještě spolu s Majdou a mojí tehdy ještě snoubenkou Anet vyrazili směr Malá skála. Po krátké procházce jsme vystoupali na náš první vrchol Sokol a co vám budu povídat, při pohledu do okolí ze skalní vyhlídky a radosti z první žluté tečky na mapě jsme věděli, že Horobraní je naše. 

Během několika příštích týdnů jsme podnikli pár dalších výletů a Horobraní nás opravdu neskutečně chytlo. V dubnu jsme se vsadili, kdo z nás bude mít nejvíce vrcholů za měsíc. V zásadě jsme po práci nedělali nic jiného, než lezli po kopcích a nakonec jsem vyhrál o prsa korejské ženy a to s počtem 116 vrcholů. ( Jak někdo může dát třeba 250 kopců a to zopakovat i v dalších měsících asi nikdy nepochopím). Každopádně nová životní závislost byla na světě!! Dokonce jsem si kvůli tomu musel pořídit i nový kolo, protože to starý....bylo prostě starý. 


Během příštích měsíců jsme do Horobraní nadchli i ostatní naše kamarády a dokonce i několik členů rodiny. Jeden famózní výhled střídal druhý (když to zrovna nebyl takovej ten debilní vrchol, kde se 20 minut prodíráš kapradím a ostružinama v prudkym kopci a nahoře zjistíš, že tam absolutně není nic k vidění) a postupně jsem si žlutil tu svojí mapku. 


Co se mi na Horobraní líbí nejvíc, je fakt, že se díky němu člověk dostane na málo známá nebo dokonce úplně neznačená místa. Tolik parádních vyhlídek, kde je člověk úplně sám a může nerušeně koukat do krajiny, čeká jen na vaši návštěvu. Díky Horobraní jsem taky konečně pořádně poznal Jizerky, které jsem jako Liberečák až trestuhodně zanedbával. Svůj dluh jsem ale letos doslova na 100% splatil. 


8. srpna, tedy přesně půl roku po zdolání prvního kopce, jsme posunuli naši zálibu v Horobraní na novou úroveň. Konala se totiž "horobranická svatba" a Anet•D už od té doby najdete jako Anet•M. Počet horobraníků na naší svatbě přesahoval počet piv, které jsem ten den vypil, tudíž jich tam muselo být opravdu hodně. Náš Svatební vrch najdete na jedné z luk v okolí Českého dubu, tak se tam třeba někdy potkáme. 


Nakonec jsem od března na kole najezdil přes 1000 kilometrů a prochodil jedny boty a tak jsem se v sobotu 12. prosince ocitnul ve vlaku směr Mimoň, odkud se vycházelo na Ralsko. Tenhle kopec jsem jako svůj 500. vrchol zvolil z několika důvodů. Zaprvé je to opravdu majestátní kopec, s převýšením téměř 400 metrů, který vám nedá vůbec nic zadarmo. Zadruhé je odtamtud božský výhled (což se nás ale kvůli mlze bohužel netýkalo) a zatřetí....no ještě nám Ralsko všem v mapce svítilo fialově a to byla škoda. 

12:08 - Vystupujeme na vlakovém nádraží v Mimoni a díváme se do dálky na zamlžený vrcholek Ralska. 

12:40 - Stojíme pod kopcem a v tu chvíli přemýšlíme, že jako ten 500. vrchol možná postačí, když se po cestě zpět stavíme na něčem menším. 

12:45 - Otevíráme pivko a jdeme vstříc dobrodružství. 

13:10 - Po dvaceti minutách nepřetržitého prudkého stoupání přemýšlíme, proč jsme si zamilovali zrovna takhle náročnou aktivitu, svlíkáme propocený bundy a valíme dál. 

13:20 - Vzpomínáme na 12:45 a spekulujeme, jestli to bylo opravdu správné rozhodnutí. Navíc zase oblíkáme bundy, protože se začíná objevovat námraza. 

13:45 - Po vyčerpávajícím hodinovém stoupání se ocitáme nahoře v absolutní mlze. Sice není nic vidět, ale všudypřítomná námraza nám přeci jen vykouzlí úsměv na tváři. Hlavně ale víme, že jsme to dokázali, takže otevíráme šáňo a zalezeme si dát horký grog přímo do útrob zříceniny.


14:00 - Za hodinu a půl jede vlak, takže osušíme slzičky štěstí, dopijeme zbytek alkoholu a pomalu se začínáme kutálet dolů zpět do Mimoně. Po cestě ještě vyfotíme nějakou tu fotku na památku a přemýšlíme, kdo z nás bude další a připíše si 500. vrchol. 


Můj první rok s Horobraním byl neskutečně zábavný a nebál bych se říct, že je to "life changing" záležitost. Horobraní ti totiž opravdu změní perspektivu!!!

Těším se na spoustu dalších zážitků a třeba se někdy potkáme na kopci. A vám bando děkuju....však vy víte, za všechno. 


Kubin