Už kdysi dříve jsem si sám pro sebe vymyslel takový slogan, že léto se nejlépe přezimuje na alpských ledovcích, já to horko v létě v oblibě nemám. A tak jsem porůznu v létě prchal do vyšších poloh.

Konec července, volno a mně unáší vláček do Rakouska. V Knittelfeldu přesednu na autobus a popojedu do obce Seckau, odkud vyrážím na přechod Seckauerských Alp.  Nevelký podcelek Nízkých Taur, hřeben bez chat a tím pádem i téměř bez lidí. Údolím a později lesy stoupám na začátek hřebene kde, je kostel Panny Marie Sněžné. Ten tu byl postaven, aby poskytoval duchovní útěchu pastýřům ovcí. Kousek od něj ukládám první vrchol Hochalm a po travnatých hřebenech přejdu i dva první dvoutisícové vrcholy.  Slunce se zvolna začíná sklánět k západu a já sestupuji pod hřeben k jezírku v karu Goldlacke. Nad ním je silný pramen.

Ráno je příjemných 7°C a jasno. Vyrážím na hřeben a po travnatých vrcholech směřuji dál do divočejší a skalnatější části pohoří. Rychle se otepluje, odepínám nohavice a šlapu jen v krátkých kalhotách a triku a slunce pálí do lýtek, opalovací krém zůstal doma no co už. Následují vrcholy i sestupy do hlubokých sedel, setkání s místními obyvateli kamzíky a kozorožci. Nádhera. V pozdním odpoledni přecházím nejzajímavější část přechodu hřeben Hirschkarlgrat. Lehké vzdušné lezení zaměstná mou mysl i tělo a mám chvílemi pocit, že se vznáším vysoko nad krajem. Vystoupím na nejvyšší horu Gaierhaupt (Supí hlava) 2417 m. I zde je horko, po krátkém odpočinku a pokochání se výhledem pokračuji dál. O kousek dál minu odbočku z hřebene k dalšímu jezírku pod hřebenem a ještě popojdu dál. Se západem slunce najdu rovnou plochu přímo na hřebeni a přespím tu. V noci se zdvihá vítr.

Ráno tentokrát 15°C, takže teplo. Scházím do hlubokého sedla, kde se pasou krávy a opět vzhůru přes poslední dvě dvoutisícovky. V této části opět travnaté hřebeny. Posledním vrcholem je Gross Schober, kde potkávám lidi a za ním už jen dlouhý a nekonečný sestup. Na pastvině se u stavení chladí ve vodě pivo a tak si ho dám, sakra bodne v tom horku. A krásným horským lesem sestup k vlaku do Wald am Schober.

Hlavní část dovolené následuje v druhé polovině srpna, původně plánovaná akce na poslední chvíli odpadá, ale já vím, že známí kluci jedou na Silvrettu. Takže dojde i na ledovce.  Den předem rezervuji ubytování na horských chatách a v neděli odjíždím. Nepodaří se vzájemně sladit odjezd a kluci jedou o den dříve. Po příjezdu do sedla k přehradnímu jezeru otevírám kufr a zkoprním, chybička se vloudila a boty jsou doma. Chvilková panika, co teď, ale v poslední vesnici byl sportovní obchod Intersport. Pro jistotu se tam ještě otočím, jasně, že v neděli mají zavřeno, ale druhý den v pondělí to půjde. A pak už rychle za kamarády, čekají v sedle, první chata není daleko. Jak je docházím, tak už srší vtipy o Čechách v sandálech a v ponožkách a zároveň se trumfujeme, co kdo kdy kde zapomněl. Prostě sranda, tak to má být. Postupně se dostanu do čela, a klukům neujde mé opálení takzvaně na hada. Ano svlékám postupně kůži.  Na chatu to stihneme akorát před bouřkou, nezmokli jsme.

V pondělí tedy musím pro boty a kluci to berou přes sedlo, takže kousek půjdou i Švýcarskem. Odpoledne se setkáme na další chatě v intervalu asi čtvrt hodiny, no neplánovaně to jde mnohdy lépe a ještě stihneme do večeře krátkou feratu a já konečně uložím první vrchol Kleinlitzner. No paráda. Po chvilce slyšíme zdálky hřmění a tak pro jistotu sestupujeme.  V úterý přesun na poslední chatu, kde spíme tři noci, jde se přes sedlo a já zdolám ze sedla další krásný vrchol a to Sattelkopf.

A je tu středa, dny na horách rychle letí. V plánu je výstup na třítisícovku Dreilanderspitze, která je na hranici tří zemí, švýcarského Graubundenu a rakouského Tyrolska a Vorarlbergska. Nejdříve pěšinou a pak už následuje ledovec. Takže po dlouhé době ledovec, úvazky, přilby, mačky a cepíny. Pět je nás na jednom lanu. Ze začátku mírně později již strmě vzhůru a traverz pod skály. Nahoře necháme mačky a cepíny a skalami lezeme vzhůru. Závěrečný hřeben je značně exponovaný a trochu nás prověří. Ale nakonec se všichni zdárně dostaneme k vrcholovému kříži. Po vychutnání si naprosto parádního výhledu zpět dolů a jak známo, sestup je těžší než výstup, ale zdárně se dolů všichni dostaneme a i zpět na chatu.

Ve čtvrtek je v plánu štít Silvrettahorn. Napřed kousek dolů do údolí a pak již vzhůru podle potoka a podle ohlazených skal, které v posledních letech odhalil ledovec. A pak opět navázáni na lano a mačky a cepín a stále výš a výš. Zde je ledovec delší a je to nádherné. Vystoupáme do sedla a zde kousek dál necháme mačky a cepíny a sutí a rozbitými skalami na vrchol. I zde se dostaneme ke kříži a já tak ukládám svůj první švýcarský vrchol. Kocháme se výhledem, a kluky začne lákat pokračování hřebene, pro mě tam jsou další dva vrcholy a tak ho podpořím. Jde odtamtud několik lidí, a na konci je červený písek, vypadá to jako na Marsu. A tak kousek sutí dolů, pak skalami na Knoten a červeným pískem na třetí vrchol na Schneeglocke. A tak mám dnes tři třítisícové vrcholy. I zde chvíli posedíme, je příjemně. Pak už zpět k mačkám a cepínům do sedla a po ledovci dolů. Dole pod ledovcem si ještě odskočím pro vrchol Grune Kuppe. Večer si na oslavu na chatě dáme opulentní horskou večeři, řízek a na závěr nesmí chybět sladká tečka v podobě vynikajícího  štrúdlu.

A je tu poslední den pobytu zde, cestu si ještě zpestříme vrcholem Piz 6 R, odkud je krásný výhled na naší předchozí túru. A pak už jen sestup dolů a koupel v jednom horském jezeru. A protože se počasí má v následující dny výrazně zkazit zamířím domů. Tam si stihnu pár dní odpočinout, vyznačit novou krátkou NS, a na tři dny si následně zajet do Krušných hor. Zde kromě zvířátek do výzvy, lovím i Kamenoborce, naštěstí se neproměním v kamenožrouta.

Následuje víkend s Pavlem z Plzně a nádherný výstup na Zugspitzi, za který jsem opravdu moc vděčný. Vrchol hory je úplně jiný než v těch 90. letech. Inu pokrok ani na horách nezastavíš.

A na závěr dovolené opět po delší době vyrazím do Vysokých Tater, o kterých jsem podrobně referoval na FB a snažil se popsat své výstupy. I zde bylo nádherně a já vím, že v Tatrách jsem nebyl naposledy. V poslední večer pod Tatrami se na dohodnutém místě nad Jalovcem opět potkávám s Pavlem, který míří do Tater,  a já po výstupu na Babky zamířím k domovu. Jak se tak vracím, koukám se do strání, které již začínají mít zlatavý podzimní nádech. Dovolená tak opět utekla jako voda v horském potoce, co se valí z hor a uvidíme jaké menu nám namíchá příště.