Měla jsem ten výlet v merku už nějakou dobu, ale Fandovi se pořád nechtělo, nejnižší hřebenovka asi nebyla dostatečná výzva 😎. Z plánu B byl nakonec příjemný kochací celodeňák s dalekými výhledy v průzračně čistém vzduchu.
Jako výchozí bod jsem zvolila Brod nad Dyjí, který se nám pro tento účel osvědčil, když jsme v zimě šli Stezku Via Jih. Vyrazili jsme nejdřív na opačnou stranu směrem ke Kraví hoře (233 m), jejíž vrcholek leží uprostřed vinohradu, ale zrada je, že řádky jdou napříč. Strefit se do toho správného se mi podařilo až na třetí pokus, GPS se nedala obelstít a ten poslední metřík neuznala, ať jsem natahovala ruku za dráty, kam až to šlo. Výhled odsud je taková ochutnávka toho, co přijde.
V celkem rychlém sledu po sobě pak následovaly Dunajovický kopec (258 m), Malá Slunečná (275 m) a Jánská hora (281 m) se svahem porostlým neskutečně pestrobarevnou směsí kytek. Dneska byl zas jednou ten den, kdy jsem hořekovala nad tím, že jsem lakomá koupit si telefon s pořádným foťákem, který nežere barvy 😢.
Protože jsme vyrazili relativně pozdě, čas oběda nás zastihl už na Růžové hoře (282 m) a lepší místo než lavičku pod topolem, který je na hřebeni vidět ze všech stran, jsme si nemohli vymyslet. Velká Slunečná (281 m) vypadá trochu jak mayská pyramida, ale tvar vyrobil místní traktorista v budovatelském nadšení druhé poloviny 20. století, když se rozhodl "zterasovat" prudké svahy kopce, aby je bylo možné lépe zemědělsky využít (zdroj). Výhled z placatého vrcholku je úžasný.
Z Velké Slunečné jsme se pustili dolů směrem k Dolním Dunajovicím, posbírat tři vrcholky mimo hlavní hřeben - Na Výsluní (245 m), Zimní vrch (260 m) a Desátky (217 m). Tou dobou už se už kolem dokola začala stahovat mračna a sousední Pálava schytala několik přepršek, zatímco v Dunajovických kopcích zůstávalo slunečno.
Nejvíc nás rozesmál "kopec" Desátky, který jsme nemohli z hřebenu najít, ať jsme koukali sebevíc. Když jsme se blížili, zahlédla jsem tyčku v poli a co myslíte, byl tam! 
Znovu jsme se napojili na hřeben u Malé Slunečné a pokračovali jsme dál na Rochusberg (278 m) se zbytkem podstavce kamenného kříže. Bývalé poutní místo se podařilo velmi důstojně připomenout jednoduchými bílými prvky z cyklu Kaple cestou, které jsou v krajině prostě krásné.
Snad nikdy jsem neviděla tolik různých kytek jak cestou na Liščí kopec (272 m). Pomalu už začalo trochu krápat i tady, tak jsme se na vrcholu Suché hory (272 m) rozhodli otočit a poslední vrchol, cca kilometr a půl vzdálenou Ořechovou horu nechat na příště, protože i tak to máme do Brodu ještě skoro jednou tolik. Tak se stalo, že nám o jeden bodík utekla výzva Mikulovská podkova, ale my se vrátíme!
Stejně jsme ale měli nehoráznou kliku, protože na nic víc než drobné pokapávání nedošlo, tak se nám k posledním třem vrcholkům šlo po cyklostezce na východní straně hřebenu pěkně svižně. Cestou kolem nás poletoval a posedával nejvíc nejhezčí pták ever - dudek chocholatý. Syslík (265 m) má sice boží jméno, ale dal nám zabrat nejvíc - vrcholek je uprostřed lesa, kde evidentně, na rozdíl od Dunajovického hřebene, sprchlo řádně, takže divoký podrost sestávající hlavně z kopřiv byl mokrý až hrůza a my tím pádem taky. Navíc, mapy v Horobraní ukazovaly kolem Syslíka jen takový malý remízek, který je ale ve skutečnosti prales na všechny strany, takže průchod by chtěl spíš mačetu nebo aspoň holínky. Poslední dva vrcholky, Liščí vrch (245 m) a Chlumek (214 m), už jsou zase mezi malebnými vinohrady.
Přechod nejnižší hřebenovky v Česku je fyzicky nenáročný, zato neuvěřitelně kochací. I když sem tam někoho potkáte, stezky nejsou zdaleka tak rušné jak na sousední Pálavě, přitom výhledy jsou řekla bych ještě lepší. Největší nevýhodou výhledu z Pálavy totiž je, že nevidíte Pálavu, což se vám na Dunajovických kopcích nestane. Navíc těch květin! Doporučujeme všema deseti 🫶
Celkem: 24,9 km (okruh)
Start/cíl: Brod nad Dyjí
Vrcholy cestou: 15
Občerstvení: výborný boršč v Penzionu Pastuška v Brodě nad Dyjí
