Když jsem letos v lednu zabředl do Horobraní, hned jsem věděl, že jsem dostatečně velkej cvok na to, aby mě tahle hra chytla. Odjakživa jsem mnohem radši chodil spíš po stezkách až necestách než po pohodlných zpevněných turistických dálnicích a miluju vymýšlení a realizace zkratek, což tedy, pravda, mí spoluputovníci ne vždy zcela oceňují ;-). Takže si myslím, že jsem tady naprosto správně.

Při procházení zdejších výzev jsem si říkal, že 50 vrcholů se za jeden den přece reálně sebrat nedá, byl jsem rád za deset, ale pak jsem s údivem a potěšením zjistil, že se zde vyskytují i mnohem větší cvoci, než jsem já, kteří tu padesátku dali, takže by to asi šlo ... Určitě jsem to ale nechtěl pojmout jako automobilovou rallye. V únoru jsem si zkusil brdskou desítku na běžkách, v březnu křivoklátskou dvacítku pěšky, a protože na padesátku čistě pěšky nemám, zkusím ji tedy na kole. No a poněvadž roviny mě nebaví a ze sbírání vrcholů uprostřed lánů půlmetrové řepky či pšenice by mě brzy asi jeblo, vybral jsem si pro realizaci téhle výzvy Brdy, resp. tedy Hřebeny mezi Mníškem a Příbramí. Po hřebenech Hřebenů tam, pod hřebeny Hřebenů zpět.

V pátek vpodvečer jsem tedy hodil kolo a pár dalších věcí do auta, zavyhrožoval dětem, ať se neradujou, že se nejspíš zítra večer zase vrátím a přejel na parkoviště na hřebeni Brd (Hřebenů) kousek od Skalky. V rámci lepšího usínání se jsem se ještě večerně projel (ehm, modrou TZ mezi Dobřichem a Kamennou spíš prošel; bych nevěřil, kolik tam může být i v suchém období bahna) přes pár blízkých vrcholů.

Kupodivu se mobilu povedlo mě fakt vzbudit v plánovaných 3:20, takže za slábnoucího svitu poblikávající čelovky (možná jsem si v ní ty baterky mohl dobít) a postupného rozednívání se jsem uvařil čaj, zdravě posnídal špek s chlebem a sušenky, svlékl se v 7 °C do cestovních kraťasů a ve 4:15 vyrazil.

Skalka v 4:23 se luxusně dala sebrat ze sedla, při stoupání na ní jsem se trochu zahřál, začínalo být i vidět na cestu, podle itineráře už zbývalo jen 103 km a 1430 m převýšení - no samá pozitiva. Jelo to krásně přes Červený Kříž a Sv. Markétu až ke Vrážkám, kde holt kolo zůstalo na zarostlé cestě a musel jsem pro vrchol 300 m pasekou ke kraji oplocenky. Naproti tomu odskok na Soudný v pohodě, a i spojka pod Klondajkem se jela skvěle. Z pohody mě na chvíli vykolejila jen větev pod Ledňáčkem, která bohužel střet s mým lýtkem vyhrála, takže jsem získal další krásnou jizvu do sbírky. Pěšky Tutterák a pak pokus o výjezd na Jistevník. Bohužel tohle byl pocitově druhý nejhorší kopec na trase - od severu totální čerstvě vykácená holina, cesty na jih k asfaltce kompletně rozryté od traktorů, no hnus. Naštěstí další kopečky až k Charvátu úplně pohodové, s krátkými odskoky ze sedla. Hradec jsem pak vyřešil tak, že kolo šlo na asfaltce do křoví a já si to dal "za šipkou" hore háj pěšo. Při pípnutí vrcholu se tři zde spící postavy ve spacácích jen zavrtěly a chrupaly dál, což je v 6:45 nepochopitelné - v tomto čase jsou přece už všichni normální lidi přes dvě a půl hodiny na nohou, resp. v sedle, no ne?


Pak následovala nejsportovnější část dne - nejdelší výjezd na dnešní 15. kopeček - Studený vrch. Tam jsem dorazil po třech hodinách jízdy, což mě utvrdilo v tom, že časově by padesátka měla v pohodě vyjít a že můžu i nadále jet na pohodu a zbytečně to nehnat. Koneckonců na Kuchyňku se to na kole od východu podle mě ani hnát nedá.

Že to tam budu poslední kilák i tlačit mi bylo jasný, ale bylo fajn, že krásný hřebínek z Kuchyňky na Malý vrch šel skoro celý jet a tlupám turistů (zřejmě souvisejících s pochodem Pičín - Řitka) jsem se musel vyhýbat až při sjezdu z Malého vrchu.


U obory Lhotka se mi pro zpestření povedlo přebarvit na žluto i jeden červený vrchol, dávám na výběr způsob ;-)
a) využití nepřesnosti GPS
b) přelezení plotu

Pak následovalo víceméně kmitání po kopečcích kolem zelené TZ k Příbrami, zpestřené pouze drobným rautem při příležitosti dobytí 25. vrcholu (Na Vartě,10:00-10:20). V této fázi mě potěšilo, že se pro přiblížení se k vrcholům často daly použít cesty, které vůbec nebyly na mapách. Nicméně, asi aby se to vykompenzovalo,  později zas některé cesty z map někdo zapomněl reálně  vytvořit v terénu.


V Příbrami se mi povedl kiks na Šibeničním vrchu, který se mi nechtělo 200 m objíždět po silnici, což vyústilo v to, že jsem se prodíral křovím nalepený k plotu jakéhosi domu a hypnotizoval GPS, ať proboha už ubere z těch 51 m aspoň metřík. No a pak jsem samozřejmě musel na Svatou Horu (29. kopec, 11:35).


Po ní jsem trochu s obavami najížděl do pasáže kopečků v polích na placce mezi Příbramí a Rosovicemi. První dva, Vršce a Vrchy, jsou ještě v lese a celkem hezké, ale dál teda docela běs. Některé cesty existují holt jen v mapě. Vrchol útrap nastal při přejezdu, resp. místy spíš přetlačování kola mezi Katovem a Sedlem. Cesta od Hlubokého rybníka na SV pod Sedlo vypadá sjízdně prvních zhruba 100 m, pak v podstatě mizí a při tvrdohlavém pokusu o pokračování vpřed máte na výběr mezi řepkou vlevo, pšenicí vpravo a stromy s popadanými větvemi a trávou prorostlou ostružiním uprostřed.

Za Holšinami se ale naplánovaná trasa zase ukryla do lesa a oba Ždírce byly takovou náplastí na duši. Radost mi vydržela až těsně pod Vlkův vrch, do doby, než jsem zjistil, že z GPS na cestě nevyždímám nižší číslo než 72 m, a že se teda tudíž do toho nechutného hustého mlází s ostružiním fakt budu muset vnořit. No ještě že má lýtka nemají ruce, jinak by mně za ty další škrábance asi nafackovala. Pak ale následovalo hezké Čihadlo s vyasfaltovanými stezkami (asi díky místnímu sanatoriu) a sjezd do Dobříše. Po pauze vyplněné doplňováním tekutin (bohužel vzhledem k večerní plánované jízdě autem výrazně vyhrála minerálka nad mým oblíbeným iontovým pivním cyklopalivem) jsem sebral Větrník a deset minut se kochal na svém oblíbeném vršku na Králově stolici (kopec č. 43, 16:30). Následovaly tři hodně zarostlé Jezberné (Dolní, Střední a Horní), a za Voznicí kopec Dolní Jezera, v horobraní mající krycí název taktéž Horní Jezberná - asi chybka v Matrixu ČÚZK.


Po Andělských schodech a kopci ukrajinského prezidenta jsem byl na čísle 49, čili bylo jasné, že "Mission Impossible completed" si budu moct zařvat Na Madlence (18:32). Taky jsem vnímal jako povinnost si dát v Mníšku jedno vítězné čepované pivo, přičemž mezi Madlenkou a hospodou se ještě neodolatelně nabízel k zalogování Zlatý vrch (#51).  No a jako třešnička na závěr stoupák nahoru do sedla k autu (19:45).


Celkem tedy 15,5 hodiny na trase, ve finále 104 km na kole s převýšením +/- 1460 m (dle mapy.cz) plus odhadem cca 5 km pěšky při dobírání vrcholů. Až na zrasovaná lýtka velmi fajné :-).