Poznej Madeiru

Od kamarádů a kolegů, kteří Madeiru navštívili v uplynulých letech, jsme nabrali dojem, že je to destinace snů a seznam míst z kategorie must-see byl tak dlouhý, že jsme nevěděli kam budem chtít zamířit dřív. Tohle dilema naštěstí rozsekla samotná challenge a má touha stát se pokořitelem 3.úrovně – čili dobrodruhem! Významnou roli v našich plánech taky uhrály povětrnostní podmínky – skoro všude kam jsme dojeli jsme přivezli déšť, mraky a vítr. Všemi omílaná poučka: „Když je na jedné straně ostrova hnusně, jeďte jinam, tam bude hezky!“ s námi prostě neplatila.

 

Za prvními vrcholky z challenge jsme se do hor vydali hned další den, v pondělí po příletu. Z Funchalu, kde jsme první dvě noci přespávali, to bylo na Pico Alto relativně kousek… Auto jsme nechali na prakticky prázdném parkovišti Informačního centra Parque Ecológico do Funchal a udělali si pěknou procházku skrz park po PR 3.1 pro vrchol a několik manželových kešek.

Nezdržovali jsme se a pokračovali jsme dál na Chão dos Balcões, kde jsme si udělali další hezkou procházku. Pořádné pokochání jsme si dopřáli na Pico do Arieiro a vedlejším Pico do Juncal, které v challengi sice nejsou, ale výhledy odsud byly fenomenální. Chtěli jsme tu na parkovišti nechat auto a zajít ulovit Pico Cedro do challenge, ale u vstupu na stezku PR 3 nás zarazila páska se zákazem vstupu. Ta nás odradila (od naší paní domácí jsme totiž slyšeli, že pokud je nějaká ze stezek zavřená, je zavřená z dobrého důvodu) a tak jsme Pico do Cedro odložili. Nakonec jsme si pro něj zajeli o týden později, až když jsme se v místních horách trochu otrkali a zorientovali a uvědomili si, že po PR 3 půjdeme stejně jen 200 metrů a pak už půjdeme po neznačené stezce.

Cestou dolů z hor zpět do Funchalu jsme zjistili, že silnice v Poiso směrem na Pico das Cruzes je už otevřená, a tak jsme si sjeli rovnou i sem a stejně jako jinde to spojili s odlovem dalšího nejblížšího kopečku a přilehlých kešek. 

Vrchol(y) ve Funchalu jsme si nechali na úterý a byly to prakticky drive-in dávačky. Po nepříjemné zkušenosti s místními psy (při večerní procházce pro kopeček mimo challgenge se mi jeden místní smeták zakousl do lýtka) jsme se k těmto městským kouskům přisunovali raději autem a neriskovali další pokousání na ulici.

Nicméně, na Pico dos Barcelos je nádherný výhled z ostatních kopců v kteroukoliv denní dobu.

 

Bilance odlovených kopečků po Funchalu byla 4/20.

 

Ve středu jsme se vydali odlovit západní vrcholky Madeiry. Byly to relativně snadné úlovky, ono jich na tom jihozápadě ostrova ani moc není. S sebou jsme dovezli pořádný vítr, který který z Pico das Favas udělal Větrnou hůrku. Na Pico Vermelho jsme si udělali krátkou procházku z vesničky Cabo. 

Zpátky na naší novou základnu v Canhas jsme to vzali po silnicí 105 přes hory, a tak se samo nabízelo, že si odlovím i pár kopečků, které potkáme po cestě a nebude to k nim velká zacházka. Po požárech, které Madeiru devastovaly v předchozích letech, to bylo trochu jako projíždět krajinou stínů... A zajít si pro Fonte da Pedra mimo challenge se ukázalo jako první tak trochu blbý nápad. Skrz ohořelé šáší jsem se nějak promotala až do perimetru 50 m od vrcholu a úspěšně odklikla svou návštěvu... Ale z nějakého důvodu jsem si myslela, že bude snadnější, když se nevydám zpět stejnou cestou ale půjdu kolmo k silnici, kde se křoví zdálo méně husté... Po pár metrech jsem se v těch větvích trochu zamotala a cesta k silnici tak nebyla tak přímočará, jak původně měla být. Než jsem se vrátila konečně k autu, měla jsem na WhatsAppu od manžela zprávy s dotazem zda jsem OK nebo jestli mě má jít zachraňovat, zvládla jsem mu napsat že žiju, a že pomalu ale jistě jdu. Jeho obavy zcela negentlemansky přerostly v pobavení, když jsem dosedla do auta vedle něj...  Byla jsem celá umazaná od sazí a popela. Výprava pro tohle Horobraní ze mě udělala prvotřídní Popelku.

Madeira pro nás ale nachystala ještě další zábavnou příhodu (teda spíš pro něj -  dle vlastních slov se mohl málem smíchy potrhat, když mě viděl vracet se z Pico Gordo úprkem před krávami).  Tenhle vrchol se pro mě tak stal hotovým adrenalinovým infernem, ale manžel se aspoň od srdce pořádně zasmál.

 

Bilance po třetím dni Horohodů: 7/20. 

Ve čtvrtek jsme se vydali za kopečky na opačnou stranu ostrova - na východ, přejít Ponta de São Lourenço po stezce PR 8. Vítr ten den dosahoval rychlosti i 17 m/s ale naštěstí svítilo sluníčko, které nepříznivé podmínky malinko vyvažovalo. Nícméně, tenhle vichr mi z výstupu na Pico do Furado udělal intenzivní zážitek, a já tak na seznam traumat přidala k madeirským psům a kravám i nově objevený strach ze sfouknutí z útesu. 

Nezdálo se to, ale to neustále výškové houpání udělalo na celé PR 8 i se všemi zacházkami k viewpointům a na Pico das Pedras Brancas 10 km a dobrých 800 m výškových.

Monte da Piedade pod kterým mě manžel vyhodil u silnice a sám si jel pro kešku, pak bylo jako za odměnu. Z tak nenápadného místečka je nádherný výhled. 

Kvůli už pokročilé únavě jsme variantu souvislého treku pro Pico do Facho a Pico das Roçadas přehodnotili a pro Pico Facho si vyjeli autem a druhý kopeček jsme odložili na později.

 

Bilance po čtvrtém dni se tak přehoupla na poměr 11/20.

 

Od toho dne jsme až do pondělí neviděli slunce. Navíc jsme už byli trochu vyřízení a potřebovali jsme trochu zvolnit tempo zátěže. A tak jsme si na pátek naplánovali jen kratší procházky po okolí a namysleli si 2 cca 2km okruhy pro Pico Ruivo do Paul  a Bica da Cana.

 

Pátek navýšil bilanci na 13/20.

 

V sobotu, po pátečním klidovém režimu, jsme měli zálusk na Pico Fernandes. Předpověď počasí hlásila polojasno a slabší vítr... realita byla mlha, mraky, hnus a bezvětří. Velice příjemných překvapením bylo, že část trasy na Pico Fernandes byla tvořeno levadou PR 6.2. Protože už pár dní bylo počasí v horách nic moc, vypadal jako leváda i chodník podél ní. Vodě v botách jsem se tak nevyhnula, ale bylo to jedno… kdyby mi voda do bot nenatekla během levády, stalo by se to při přechodu přes přelivnou hranu jezu na řece Ribeira Grand, kterou jsme museli přejít, abychom se dostali na neznačenou stezku na Pico Fernandes. Moc lidí se na vrchol asi nevydává, ale stezka je docela pohodobě průchozí, GPS se nám v porostu občas nechytala, ale po chvilce hledání jsme cestičku mezi keři vždy našli.

Voda v botách byla pravděpodobně cenou za několikaminutové okno relativně jasného výhledu na vodní nádrž Barragem do Pico da Urze. Z vrcholu jsme to pak vzali přes planinu a po silnici 105 zpátky k autu, kterým jsme se přesunuli zase dál.

Než jsme dojeli k vrcholu Fanal a došli po PR 13 až pod vrchold Pedreira, to dočasné štěstí na počasí vyprchalo a neviděli jsme nic jiného než mlhu. Těžko tedy soudit jestli stojí Pedreira za to, my fakt nic co bylo od nás dál než 10 metrů neviděli... Kvůli kešce jsme si prošli PR 13 až k vyhlídce na Seixal. Výhled prakticky žádný nebyl, ale na pár vteřin mraky malinko ustoupily a já se stihla pokochat výhledem na údolí. 

 

Sobota vylepšila bilanci na 15/20.

Před sebou jsme měli 4 poslední dny na treky, síly jsme nestíhali načerpávat zpět a před námi bylo 5 posledních kopečků, z nichž ne všechny byly jednoduché.

Předpověď počasí na neděli nehlásila nic moc dobrého, a tak jsme přehodnotili původní plán zdolat Pico Ruivo po PR 1 z Pico do Arieiro  a vybrali si trasu PR 1.2 vedoucí z Achada do Teixeira. Žádné spektakulární výhledy se kvůli mrakům nekonaly a velkou výhodou této trasy byl fakt, že jsme ušetřili dost síly potřebné na zdolání Penha de Águia a Pico das Roçadas, na které jsme se vydali záhy. Přesto bylo ale Pico Ruivo pěkným zážitkem a cesta na něj po širokých kamenných chodnících a schodech byla snadná i když dost nepohodlná (osobně mám raději měkčí lesní terény).

Penha de Águia byl zážitek všech zážitků. Takhle zpětně těžko říct, jestli byl horší ten hodinový výstup nahoru, nebo těch několik hodin sebeplašení a sebetrýznění se strachem z neznáma… Všechny dostupné zdroje, recenze a průvodci totiž klasifikovaly stezku VPDF (Vereda da Penha D´Aguia) jako těžkou nebo obtížnou, klouzavou a pro zkušené turisty. Osobně bych se do této kategorie nezařadila, a tak jsem z toho byla docela vyplašená. Korunu tomu ale nasadily Mapy.cz, které mají špatně zakresleny vrstevnice v okolí vrcholu, a tak na naší 1,2 km dlouhé trase z Macapez na vrchol vypočítaly převýšení pouze 110 m. To mě dokonale zmátlo... Nicméně, (promiňte mi ten výraz) předposraná jsem se ale dala do zdolávání tohoto 17. kopečku z výzvy… Teď už prostě nešlo cuknout. Ta touha dokončit výzvu mě nutila se kousnout, zabojovat se strachem z uklouznutí a upadnutí a jít dál. Ono to nakonec nebylo celé zas tak zlé, jak jsem si myslela… Prvních 200 metrů vede podél suché levády, pak následuje snadno přehlédnutelná odbočka na něco co bych popsala jako běžnou turistickou lesní cestu v ČR, přičemž tahle stezka se s každým nastoupaným výškovým metrem stává náročnější a prudší. Kameny a hlína je místy vážně mokrá a vlhká, ale nestalo se, že bychom uklouzli. Výhled na údolí, který se před Vámi při výstupu otevře, je pak skutečnou odměnou. Nebudu si hrát hrdinu, cestou nahoru jsem propotila nákrčník i čelenku, a na vrcholu jsem byla tak vyflusnutá, že mi zůstala síla jen na to zabývat se tím, že je sice pěkný, že jsem to zvládla nahoru, ale jak teď dolů? Nakonec to dolů šlo mnohem líp než nahoru. Nahoře jsme se potkali s jinými Čechy, kteří se na vrchol vydali z Faial – ti trasu z druhé strany popsali podobně náročně jako byla ta naše, takže je úplně jedno odkud tam půjdete...

Po tomhle mentálním očistci jsem zalobovala za to, abychom na Pico das Roçadas šli vnitrozemními stezkami – protože po tečkované stezce (dle Mapy.cz) jsem skutečně ještě nešla a nebyla jsem ready na žádnou kulišárnu... Mě posledních 250 metrů podél útesu teda bohatě stačilo a tak jsme se na cestě s manželem rozdělili a k autu jsme došli já stejnou cestou a on po VBRC (Vereda Boca do Risco – Canical). Nebyla jsem ve stavu, kdy bych byla schopna ocenit nádherné výhledy na moře… I přesto, že všechno bylo zdolání všech tří kopců a Penha D´Aguia obzvlášť bylo fakt náročný, je to jednoznačně jedním z nejlepších zážitků!

Bilance po nedělním řádění 18/20.

 

Týden po prvním pokusu, v pondělí, jsme naplánovali výlet pro Pico do Cedro. Auto jsme nechali podél příjezdové cesty k Pico do Arieiro (protože byl krásný den, byl fakt problém najít flek k zaparkování) a společně s manželem jsme se vydali na první Cedro (tj. Pico do Cedro 2). Za tímto kopečkem jsme se rozdělili – manžel se vydal po stezce dolů odlovit pár kešek a já zamířila pro předposlední vrchol z challenge. Trasa to byla báječná, počasí bylo perfektní, mírně pofukovalo a na vrchol se šlo pohodově po pěšince, do které místy zasahovala bujará flóra, ale nic šíleného. Finální stoupání na vrchol je po štěrkovém svahu, ale z druhé strany se dá dojít po louce.

 

Bilance po pondělí 19/20.

 

Před námi byli 2 poslední dny a rozhodnuti kdy se vydáme na poslední kopec Pico Grande – šli jsme hned v úterý, pro jistotu. Původní plán jít z Boca do Endumenada po PR 12 a pak se napojit na VPG (Verada Pico Grande) jsme museli zahodit – PR 12 je dlouhodobě mezi Boca do Endumenada a km 7,68 uzavřená. A tak jsme se rozhodli dojít k VPG z druhé strany PR 12 – z Boca do Corida. PR 12 je historická kupecká stezka, takže cesta po ní je snadná (i když ty části z kamenné dlažby nejsou nejpohodlnější). Ta pravá legrace začíná na VPG – v tu chvíli začal můj pobyt mimo komfortní zónu. Stejně jako dřív jsem se zvládla vystresovat tím, že to je na mě moc velké sousto. Mému klidu moc nenahrávalo ani počasí, které bylo jako vystřižené z filmu, který končí příletem letecké záchranné služby. Výstup byl náročný - nohy mě bolely jak čert, srdce mi chtělo puknout, mozek jel na plné obrátky při vymýšlení epitafu na náhrobek a do toho to počasí... I když nám pršelo, kameny naštěstí neklouzaly a i ta část s lany byla docela dobře schůdná. Nahoře jsem využila možnost odkliknout vrchol ze vzdálenosti 50 m, protože k výstupu až úplně na vrchol jsem si netroufla. Cesta nahoru nebyla zadarmo, ale cestou dolů se počasí umoudřilo, začalo být opravdu hezky a Madeira nás odměnila jasným výhledem na Údolí jeptišek. Cesta dolů tak byla o dost snadnější – hřál mě pocit úspěšně dokončené výzvy. Pico Grande tak bylo opravdu grandiózním zakončením celého snažení. A i přes strach patří výstup na tento vrchol k těm nejlepším.

 

 

Tolik k mému plnění výzvy Poznej Madeiru.

Chtěla bych za ní vážně poděkovat. Kdyby nebylo ji, asi se po pár dnech na Madeiře nudíme... bez ní bychom se na Pico Grande rozhodně nevydali, stejně tak ani na Penha d Aguia. Dalším Horobraníkům přeji hodně štěstí při plnění této výzvy.