Komu by se nechtěl číst celý příběh (bude to dlouhééé), může se rovnou podívat na video z našeho dne :)

Když se můj brácha před časem zmínil, že se asi pokusí splnit 24hodinovou výzvu a dát těch 50 kopců během jednoho dne, věděla jsem, že ho v tom nemůžu nechat. Připadalo mi to jako šílenství, ale čím bláznivější výzva, tím líp - takže do toho musíme jít!


Klíčem k úspěchu je nepodcenit přípravu. Chce to vybrat nějaké lehčí kopce, kam se člověk nešplhá dvě hodiny, ale zase to nechceme úplně zadarmo; a pak aby byly v rozumné vzdálenosti od sebe a dobře to na sebe navazovalo. Tak nad tím Ordy tak dlouho seděl, až to celé vykoumal a připravil nám detailní itinerář.


Den D jsme naplánovali na jednu obzvlášť pěknou jarní sobotu - 22. dubna 2023.


Budíček máme na 3:35 a ve čtyři ráno už startujeme auto. Začínáme za tmy, abychom ulovili nějaké kopečky do Nočního horala a zároveň si hned zkraje odbyli nenáročné a méně zajímavé městské kopce.


Pro Keilův vrch (1), kterým dnešní výlet zahajujeme, ani nemusíme vylézat z auta. Sotva si stačím udělat fotku, Honza už se rozjíždí. Není čas ztrácet čas, ještě nás dneska čeká 49 vrcholů!



Projíždíme vylidněným centrem Liberce, kde akorát vidíme pár společensky unavených jedinců, kteří se pokouší najít cestu domů z páteční párty, a pokračujeme rovnou na Perštýn (2). Liberecká klasika, pro kterou nám stačí udělat jen pár kroků.


Následuje vrch Nad Lomem (3), kde se ocitneme po rychlém výšlapu od sídliště. Naproti vidíme svítit Ještěd, ale jinak z výhledu moc nemáme. Popojedeme dál a za chvíli už funíme do kopce v malém lesíku nad přehradou. Vrchol U Skalky (4) ani nefotíme, nic stejně není vidět.


Univerzitní vršek (5) je další jednoduchý vrch označen bleskovou rychlostí a směřujeme do Jizerek. Zuzčina Srdcovka (6) se nachází uprostřed louky. Liberec odsud máme jako na dlani, i když toho zatím pořád moc nevidíme. Honza mi ukazuje vysílač na nedalekém kopci s tím, že je to Žulový vrch (7), který je další v pořadí, a smiřujeme se s tím, že lehké lovení kopečků nám skončilo a je načase si máknout!


Je tu tedy první větší výšlap. Vůbec se nám nechce v té tmě do lesa, obzvlášť když začátek trasy vede kolem hřbitova, ale nedá se svítit (teda svítit musíme, pořád je teprve pět ráno!). Sebereme veškerou odvahu a prostě jdeme. Cesta se v té tmě špatně hledá, ale brzy si všimneme malých odrazek na stromech, které nám pomáhají s orientací. Na vrchol dojdeme po páté hodině a scházíme druhou stranou přes vrch Martinka (8).


I tady mezi stromy vykukuje výhled na Liberec. Konečně vypínáme čelovku, protože se začíná pomalu a jistě rozednívat. Vracíme se k autu a shodneme se, že už máme oba hlad, ale ještě musíme vzít pár dalších vršků do Nočního horala a s občerstvením počkat minimálně do šesti. Pokračujeme do Bedřichova a modlíme se, aby nás někde nevypekla nějaká závora.


Máme štěstí a autem se nám podaří zajet až pro Maliník (9), i když tušíme, že bychom tu nejspíš neměli být, a tak jenom zažlutíme a co nejrychleji zase pryč… Nebe už se mezitím začíná zbarvovat všemi možnými odstíny růžové a oranžové. Nedaleko si dojdeme ještě pro Bedřichovské sedlo (10) a spěcháme na Královku (11).


Přes den velmi populární Královka je v 5:50 nepřekvapivě naprosto vylidněná. Zalogujeme jako poslední noční vrchol (dokonce jsem ulovila přesně 1000. výstup na tento vrch) a konečně si můžeme trochu vydechnout… anebo taky ne.

V autě do sebe rychle házíme kus chleba, uvařená vajíčka a nějaký ten banán, ale sotva polknu dvě sousta, Honza už má všechno snědené a zase startuje, že vyrážíme dál a jíst prý můžu za jízdy. Ale když já za jízdy musím natáčet… Remcat si ale nedovolím. Má totiž pravdu, že jestli to chceme všechno stihnout, nesmíme otálet. Slunce už mezitím pomalu vychází.


Zastavujeme na Severáku (12), kde ještě taky poměrně snadno vyjdeme nahoru ke konci vleku (a kde zrovna narazíme na jednu toi-toiku, což takhle po snídani není úplně od věci 😀). Na tvář nám dopadají první sluneční paprsky, zatímco jdeme na Slovanku (13) asi o 500 metrů dál. Na rozhledně se chvíli kocháme výhledy na Jizerské hory v ranním světle. Víme, že dnešek bude nádherný den (zatím letošní nejteplejší), ale zároveň pro nás ještě velmi náročný.


Přesouváme se na Bramberk (14), kde je další rozhledna, ale takhle brzy ráno se ani nenamáháme zjistit, jestli je otevřená, a rovnou jdeme na nedaleký Veisův kopec (15). V sedm hodin ráno si označujeme tento malebný vršek jako 15. v pořadí. Hodinky mi hlásí, že už jsme dnes ušli 10 000 kroků - to musí být můj rekord, protože před sedmou hodinou ráno jsem málokdy vzhůru…


Cesta na Staffenův vrch (16) v Lučanech nad Nisou je celkem strmá, ale krátká a nahoře čeká krásný výhled. Rovnou to bereme přímou čarou přes travnatý svah na protější vrch, kde jsme ani ne o pět minut později. Z Hrachového kopce (17) máme výhled na Jablonec a kocháme se zelenými kopečky okolo. Energie nám zatím nechybí, jen nás trochu trápí mokrá tráva, která se nám pokouší prosáknout až na ponožky.


Na nedalekou Vyhlídku (18) vylezeme po louce. Samotný vrchol odklikneme v lese, ale když už jsme tady, tak si samozřejmě vylezeme na Finkův kámen, kde ta vyhlídka opravdu stojí za to. Chvíli se kocháme, uděláme pár fotek a spěcháme dál.


Jizerka (19) v Nové Vsi nad Nisou je lehce dosažitelný vrch s rozhlednou Nisanka a pěknými výhledy na okolí. Rovnou odtud jdeme ještě na Novoveský vrch (20). Ještě není ani půl deváté a zapisujeme dnešní 20. vrchol. Cestu zpátky k autu jsme si ale nevybrali úplně šťastně - scházíme z kopce a k autu musíme zase do kopce… Poprvé nás začínají bolet nohy. Naštěstí víme, že si teď trochu odpočineme, protože nás čekají tři bezpracné vrcholy.


Těmi vrcholy jsou Bártlův vrch (21), který bereme ve Vrkoslavicích asi po minutové chůzi od auta; Hradešín (22), který zvládneme rovnou za jízdy, a Hloží (23), pro který bychom taky ani nemuseli vystupovat, ale pár kroků pěšky jsme si k němu přece jenom udělali, aby se neřeklo… Snad nám tyhle “líné” kopce odpustíte, protože si to brzy vykompenzujeme náročnějšími výšlapy, které máme teprve před sebou. Balanc musí být.


Na Hraničník (24) už se malinko projdeme, ale jenom pozvolným stoupáním doprostřed pole, kde zatím naštěstí nic neroste. Na obloze dneska není ani mráček, a tak nám ta zelená všude kolem pěkně kontrastuje s modrou!


25. kopcem je zalesněný Lovčí vrch (25). V 9:30 jsme v polovině, ale bohužel tu těžší máme teprve před sebou… Ve vedlejším lese hned ukořištíme i další Liščí kopec (26) a pak už hurá na Císařský kámen (27), kde to má Ordy moc rád. Dokonce nám dovolí se tady asi na 15 minut zastavit a malinko si oddychnout - zatím totiž jedeme téměř bez přestávky. Měli bychom šetřit síly, ale výstup na rozhlednu nemůžeme odmítnout! Kocháme se výhledy na všechny strany a vyhlížíme kopce, kde už jsme dnes byli i kam se chystáme. Viditelnost je perfektní a dokonce dohlédneme až na Sněžku, kde se ještě drží sníh.


Potom už ale opouštíme Jizerky a vyjíždíme autem na Javorník (28). V restauraci se rychle posilňujeme polévkou a citronádou a míříme pěšky po vrstevnici na Máryho kopec (29). Odtud sejdeme z druhé strany a pak zase vzhůru na protější Rašovské sedlo / Dědův vrch (30). V 11:11 označujeme 30. vrchol a ještě pokračujeme lesní cestou na vrch Zákon (31). Ten upřímně není nijak extra zajímavý a stál nás zatím nejdelší zacházku. Konečně se vracíme zpět k autu stejnou cestou, což bohužel částečně znamená vysápat se do kopce, ale nedá se nic dělat.


Autem popojedeme k malému sympatickému Effangovu kopečku (32), který vylezeme cobydup. Celá cesta je však na přímém slunci a popravdě už začíná být dost vedro. Moc si neumíme představit dělat tuhle výzvu v létě… Naštěstí hned následuje rychlý výstup na vrchol Hvězdička (33), kde se alespoň na chvíli schováme mezi stromy před poledním sluníčkem.


Na moment zabrušujeme do Jičínské pahorkatiny a lezeme na Kostelní vrch (34). Chvíli se prodíráme křovinami, než zjistíme, že přímo na vrchol vede docela fajn cesta… taková horobranická klasika, že. Právě tady pokořuji hranici 100 000 bodů v aplikaci, juchů. O 15 minut později potom logujeme Chloumek (35), který je jubilejní zase pro Honzu, protože je to jeho 300. výstup. A přímo na vrcholu mě také hodinky upozorňují na 30 000 kroků.


Jedeme dál směr Český dub a u cesty vyběhneme na Svatební vrch (36), kde to navzdory sympatickému názvu dost smrdí hnojem, a další zastávku děláme u Ovčího vrchu (37), kam dojdeme krátkou procházkou po vrstevnici.


Špičákem (38) zahajujeme dnešní páté a poslední pohoří, Ralskou pahorkatinu. Velmi zajímavý je následující Kotelský vrch (39) u obce Kotel, neboť na něj vede pozvolná cesta vzhůru lemovaná kříži a různými vyobrazeními Ježíše Krista a nahoře stojí kaplička. Ne že bychom byli věřící, ale v té hromadě kopců, které už máme dnes za sebou, se tenhle určitě řadí mezi ty snadno zapamatovatelné.


Z Kotle jedeme do Osečné a ve 14 hodin už jsme na Schillerově kohoutím kopci (40) a odškrtáváme náš dnešní 40. vrchol. Poslední desítku zahajujeme Kamberkem (41), což je nečekaně strmý, ale naštěstí krátký výšlap s překvapivě působivým výhledem na Osečnou a Ještědsko-kozákovský hřbet. Popojedeme jen o kousek dál směr Janův důl a chvíli hledáme nejrychlejší cestu na Jiránkův kopec (42). Nakonec to vezmeme lesíkem přímo nahoru a za chvíli jsme tam. Tady v lese na nás však žádný výhled nečeká.


Před výstupem na Činkův kopec (43) si dáváme mini pauzu v autě. Čím víc se blížíme cíli, tím psychicky a samozřejmě i fyzicky náročnější to je. Vybrali jsme co nejmenší stoupání, takže jdeme přes pole a opět do nás nepříjemně paří sluníčko, i když je teprve duben. Po pravé straně se nad námi tyčí Ještěd, který objíždíme ze všech stran a sledujeme ho průběžně celý den, ale teď už je opravdu blízko… a přitom pořád daleko! Projdeme lesem a na vrcholu se nám mezi větvemi otevřel nečekaně hezký výhled.


Následuje Mazova horka (44) - vrchol, který bychom příště určitě vynechali. Cestu nahoru jsme zvolili docela nešťastně, takže se sápeme do zatím nejstrmějšího kopce a místy se musíme prodírat křovinami. Když se s velkým úsilím konečně dostaneme na vrchol (ze kterého mimochodem ani není přes stromy nic vidět), tak jen marně hledáme pěšinu, která je značená na mapě a po které bychom sešli dolů. Ve skutečnosti tu žádná totiž není! Nejspíš už dávno zarostla… Objevíme ji sice na pár metrů, ale hned zase mizí, takže cestu jen odhadujeme a kloužeme se opatrně z kopce dolů. Tenhle šílený vrchol nás tak blízko závěru dost vyšťavil. Máme pocit, že nám zabral celou věčnost, i když reálně to bylo asi půl hodiny…


Následuje Ostrá horka (45), která se taky ukazuje jako pěkně ostrá! Je to jasný, všechny kopce s názvem “horka” jsou zkrátka pěkně debilní. 😀 Když vidím ten krpál před sebou, tak už se mi nahoru fakt nechce… Mám krizi a musím se hodně přemáhat, abych se vyškrábala nahoru. Sotva se dostanu na dosah 50 metrů od vrcholu, tak si sedám na zem, protože už odmítám dělat kroky navíc, ale Ordy pokračuje až na úplný vrchol. 45 je holt jeho oblíbené číslo 🙂


Pomalu ale jistě se blížíme do cílové rovinky, ale ještě musíme zdolat dva vrcholy, které se nám momentálně zdají jako nejtěžší na světě… Už jedeme na autopilota, levá, pravá, levá, pravá...

Kyselinčí kopec (46) je docela hezký lesní kopeček, ale to už sotva vnímáme. Procházíme kolem Jeřmanské skály, místní turistické atrakce, a lezeme na protější vrch Holubník (47). Tady už má krizi i Honza; vypadá, že už ani moc nevnímá, kam jde.


No a teď už vzhůru k cíli, už to prostě doklepeme! Dneska podruhé míříme na Ještědsko-kozákovský hřbet… Parkujeme tentokrát jako největší masňáci na Ještědce. Cíl se tyčí 100 metrů nad námi, ale my se musíme otočit a jít opačným směrem, abychom ještě sebrali Černý kopec (48) a Černý vrch (49). Připadá nám to nekonečně dlouhé dojít ke konci lanovky, navíc scházíme z kopce, takže za chvíli budeme muset zpátky do kopce. Nakonec přece jenom zalogujeme číslo 48 a vracíme se. Cestou do sebe hážeme hroznový cukr a odskočíme si do lesa pro předposlední vrchol, který už jsem si snad ani nevyfotila…


A náš dnešní cíl už snad nikoho nepřekvapí.


To nejlepší jsme si nechali na konec, takže procházíme kolem parkoviště a míříme po silnici nahoru. Energie už není, ale těch posledních pár kroků už se prostě zvládne… A tak jsme v 17:40 konečně na Ještědu (50) a odklikáváme si poslední vrchol!

Máme splněno!


Už snad ani nemáme sílu se radovat. Jsme jako dva zombíci a spíš se nám ulevilo, že je to za námi 🙂 Nemáme ve zvyku si jen kopečky rychle odškrtávat a dělat jich hodně za den, radši jich vždycky vezmeme jenom pár a rádi se pak kocháme výhledy. Tady jsme udělali výjimku, ale v tom rychlém tempu nebyl čas si jednotlivé vrcholy vychutnat - a když jich dáte 50 v jeden den, tak už vám docela rychle splývají a upřímně si pak ani tolik nepamatujete, kde že jste to vlastně všude byli (ještě že to mám všechno zdokumentovaný!).

Tenhle den jsme si ale určitě užili a shodli jsme se na tom, že jsme si to perfektně načasovali. Nejenom že lepší počasí jsme si nemohli objednat, ale zároveň takhle na jaře ještě kopce nebyly tak zarostlé a nemuseli jsme se prodírat kopřivami a podobně. A přesto už všechno hezky kvetlo a všude se to zelenalo, na což se přece jenom dívá líp než na holé kopce v zimě (sice jsem celý den prokýchala, ale stálo to za to). 🙂


Na závěr bych jenom chtěla dodat, že obdivujeme všechny, kteří tuhle výzvu dokázali splnit bez použití auta a celé si to opravdu poctivě prošli od kopečku ke kopečku. Jste borci!


KONEČNÉ STATISTIKY

Počet vrcholů: 50

Počet bodů: 30 117

Počet nachozených km: 34

Počet ujetých km: 120

Počet kroků: 50 000

Počet srnek: 5 Počet klíšťat: 1