Jeho podmínka je však minimálně 7 kopců (že já blázen mu minulý víkend řekla, že letos je vytrvalec i 100 kopců – Věrkooo, dyť my už ho doma skoro vůbec neuvidíme!!! :)))
Nicméně, ani 7 není problém, nějaké trasy v hlavě mám :) vzhledem k tomu, že nížiny poměrně fest sužuje inverze, chvíli přemýšlím, jestli nevyrazit někam výš, ale děsně mě láká i Praha, protože jsou tam barvičky a taky Šárecké údolí, kde jsem ještě nikdy nebyla. A počasí na sobotu nevypadá špatně.
Nakonec naplánuji trasu pro 8 kopečků a 2 mám v záloze, když se nám bude chtít..
Vyrážíme ráno před osmou busem z MB, v Praze jsme před půl 9 a hned míříme do metra. První cíl a první barvička – Bílá hora (381m). Významný historický milník naší země a za nás trochu zklamání, že okolí není lépe udržováno. Mrkneme směr Ruzyň na přistávající letadlo a v rámci urychlení se přesouváme MHD na Divokou Šárku a začíná plnohodnotný výšlap a zároveň kochačka nádhernými skalnatými úbočími. Jsem nadšená, skály mě fascinují. Od zastávky klesneme k rybníku a všechny „spoluputovníky“ necháváme zamířit mezi skály, my stoupáme sadem na Džbán (363m). Počasí dává příslib dalekých výhledů, takže si je cestou na Jamajku (337m) a Vyhlídku (334m) užíváme. A taky pěknou čvachtu. Je teplo, takže zem povolila a na stráních je dost vody.
Ale výhled z Vyhlídky opět na Divokou Šárku je parádní. Táta vyšplhá na skály a letecky mi zapózuje :) A pak se jdeme společně podívat na skalnatou terasu. Pak už se přiblížíme civilizaci. Táta prohlédne své boty a kalhoty a prohlásí, že takhle zabahněný nebyl ani v týdnu, když chodil po kopcích kolem Doks. A v Praze je jako prase :-D
Dál putujeme mezi domy a kocháme se architekturou vilek na Pernikářce a Hanspaulce. Ukládáme Červený (327m) a Černý vrch (319m). Cestu ke sv. Matějovi (275m) znám už dobře, byla jsem tu v listopadu, když jsem jela služebně do Prahy. Na Babě (259m) jsem byla taky, ale tentokrát mám v plánu dojít až na zříceninu na Babě, kam jsem to už minule nestíhala. A pecka! Odpolední slunko udělá z výhledů na Prahu exkluzivní zážitek a my jen žasneme, co všechno můžeme vidět. Táta tu prohlásí památnou větu, že odteď za kopečky jedině do Prahy :-D No, to mu sice nevěřím, ale zážitek to je, to jo! A já jsem ráda, že i městské horobraní vzal na milost :))
Míříme zpátky k Matějovi a busem na Hradčanskou. Nejdříve padá, že už pojedeme domů, bylo cca půl třetí, tak ať jsme doma za světla. Ale když mu v buse řeknu, že v plánu je ještě jedna barvička, souhlasí. Na Hradčanské se štěstím chytáme dřívější tramvaj a míříme na Bulovku.
Tady bych chtěla moc a moc poděkovat Ivě – Helix pomatia – že mě ujistila, že areál je bez problémů přístupný. Nemocnicí prosvištíme pro Rokosku (259m), odtud po šílených rozbitých schodech k Bílé skále (258m). Mimochodem, když si na nich zlomíte hnátu, nezoufejte – dole je ortopedie – mají to vymyšlený :)))
Pak už míříme na Čerňák, kde chytáme rovněž dřívější bus, takže nakonec domů opravdu přijíždíme i relativně za světla.
Výlety do Prahy mě baví i pro to, že díky nim si pak studuju další a další informace o místech, které jsem v průběhu dne viděla a které mne zaujaly – tady např. Divokou Šárku, historii nemocnice na Bulovce, vilové čtvrti Prahy, atd.
V neděli jsem chtěla původně odpočívat. Cha! Chyba lávky. Už v průběhu soboty mi psala Renaat, že bychom jakože někam mohly vyrazit. „Kam?“ptám se.. Směr Příchovice, vyzvednout synátora z lyží. Hmm, hory. A souhlasím. Teď už jen vymyslet nějaké ty vrcholky. Nakonec se obě shodujeme, že je potřeba posbírat něco do tajenky a tak jsme si pár písmenek sebraly nedaleko Frýdštejna. Anděl Strážce (579m) byl i v té šílené mlze, která v neděli padla, hoodně velké lákadlo!
Pokračovaly jsme na Kopaninu (657m) – samotoč funguje až od dubna, kdyby se někdo ptal :) A ještě jsme si zašly pro Mandlovou horu (615m). A ač jsme vtipkovaly, že ten den tam budem zcela jistě jediné, chyba lávky. Písmenka sbírá víc lidí. Ten mlhavý den nás tam bylo celkem sedm! :)) hádám, že bez tajenky by se to zřejmě nestalo :))
Pak jsme pokračovaly směr Kořenov a vzhůru do hor. Tam už nebyla jen mlha, tam byl bílej hell, a postupně začalo i poprchávat. Zvládly jsme se projít kolem Cimrmanových artefaktů, zamknout se v přenosném vězení, projít pohádkovou cestu, U Čápa si dát teplý kafe, v mlze najít synátora na sjezdovce a vyrazit domů, do tepla.
Sečteno podtrženo – za víkend slušných cca 20 km, 13 kopců. A veeelký posun v barvách a hlavně tajenka už nabírá opravdu konkrétní obrysy! :)
