V červnu jsou nejdelší dny v roce a to láká na dlouhé procházky (nejen) v rámci Horobraní. Obzvlášť když na cyklovýletu u Velkých Karlovic dosáhla Goldie jako první unikátního výstupu číslo 2 500 a celkem měla 2 992 výstupů. Co se asi Goldie honilo hlavou, když přišla s nápadem, že na víkend pojedeme na otočku k Lipnu a její třítisící výstup bude na Plechý? Nicméně se mi nepodařilo jí to rozmluvit, tak jsme v sobotu 12. června ráno vyrazili z Brna na západ.

Z Budějovic už vidíme předzvěst Šumavy, masiv Kletě. Jasně, ten bude náš. Jen nemáme moc času, tak pojedeme zbaběle nahoru lanovkou. Po příjezdu na parkoviště přezouváme pohorky a zamíříme ke spodní stanici lanovky. Vlek jede… V pokladně nikdo, po zaklepání vyjde strejda a říká, můžete jet až ve 12:00, už končíme. Bylo 11:07. Otáčíme se a vyhlížíme nejlepší cestu. Hned po nás ke stejnému zavřenému okýnku dorazily další dvě skupinky, včetně seniorky. Neúspěšně. No co, je to jejich byznys. Utáhneme popruhy na batohu a vyrazíme pod lanem vstříc čtyřistametrovému převýšení. Dáme pět vrcholů a počítadlo na Horobraní ukazuje u Goldie číslo 2 997. Ještě se nostalgicky zastavujeme u Vítkova kamene. Tam jsem před rokem a půl ve sněhové vánici fotil Goldie na jejím kopci číslo 500. Zjišťujeme, že jsme se o kousek minuli s Tulákem Martinem. Odjezd do Horní Plané, večeře, pivo a plánování. Opět marně navrhuji, aby prvním vrcholem byl Třístoličník, který by byl jako vrchol 3 000 stylovější a trasa by byla jednodušší. No což, nevadí. Později je mi ale vyčteno, že jsem se málo snažil přemlouvat.


V neděli po snídani opouštíme hotel a přesouváme se k nádraží. Vlak do Nové Pece má 20 minut zpoždění, to nám zatím ale moc nevadí. Vyrážíme po žluté značce směr Jelení vrchy a pak přes Rossbach, kde se kříží Schwarzenberský kanál s Koňským potokem. Pořád jdeme po cyklostezce a v kiosku na Říjišti si dáváme ovocného Birella. Zelená značka se kolem nouzového nocoviště pod Plešným jezerem ostře stáčí doleva a stoupá po kamenech prudce do lesa. Stoupání skončí až na Plechém o 420 výškových metrů výše. Vzhledem k tomu, že víme, že částečně se touto cestou budeme vracet, není to příjemná představa. Na Plechém je v poledne už docela živo, probojovat se k vrcholovému kříži se ani nesnažíme. Goldie loguje svůj vysněný vrchol s číslem 3 000. Jdeme po skalnaté hřebenovce plné turistů směrem na severozápad a sbíráme třináctistovky Nad Rakouskou loukou, Trojmezná, Vysoký hřeben a Třístoličník. Tam je německá turistická chata a dá se tam občerstvit a taky z Německa vyjet na kole nebo autem. Pivo za 3,40 a gulášovka mit Brot za 5,50 €. Místo piva si uděláme selfíčko  a ve 14:00 děláme čelem vzad a vyrážíme zpět na Plechý.


U nezbytné dokumentace patníku na Trojmezné obědváme řízky z domu a pokračujeme. Na Plechém už je u kříže volno, takže nic nebrání ulovení trofejních fotografií. Pak sestup po kamení, kterého jsme se před pár hodinami obávali. Prudce ztrácíme výšku až do 1 020 m a tam začíná hezký, lesní výstup po státní hranici na Studničnou, která je se svou výškou 1 160 m zatím nejnižším vrcholem dne. Po mírném sestupu najednou uvidím něco, co jsem nečekal. Mezi stromy se nedaleko ale převysoko tyčí vrchol Hraničníku (1 281 m). Při tomto výstupu jsem rozhodl, že každému, kdo vyjde tuto kombinaci, udělím Zlatého Advisora. Na Hraničník i pozdější Smrčinu se dá z Rakouska vyjet lanovkou, jedná se o lyžařské středisko Hochficht. Takže lyžaři, tyto kopce můžete zvládnout v zimě bez námahy. Jestli vleky jezdí i v létě nevím, ale možná ano. Mezi Hraničníkem a Smrčinou jsme odbočili na skalní vyhlídku, kde jsme dojedli řízky. Později jsme těch dvaceti minut docela litovali. Vy se tam ale určitě zastavte, má poetický název Schönbergfelzen.


Sestupujeme dolů po červené značce, je už skoro 18 hodin a přijde zásadní rozhodnutí: „ulovíme ještě Bulíka a Kopku, jsou po cestě.“ To sice možná ano, ale… Cesta k Bulíkovi je jen v mapě, v terénu ale ne, takže kličkujeme a po hraně první zóny NP se dostáváme k rezavé tyči. Sláva. Cesta na Kopku je jen na azimut v lese. Při přechodu potoka se mi noha propadá do shnilého dřeva můstku. Uf, naštěstí ostatní klády jsou ještě pevné. Kopka kamení v hustolese, uloženo v 18:31, a pak sestup směrem ke žluté značce. U rozcestí Medvědí potok zjišťujeme, že k přívozu v Bližší Lhotě to máme ještě 7,5 km. To by nebylo nic tak divného, kdyby poslední přívoz do Horní Plané nejel za 45 minut! Nezbylo nic jiného, než zavelet „poklusem, klus!“

Po dvou minutách běhu z kopce přede mnou něco zašustí a Goldie jak široká tak dlouhá se válí po zemi asi šest metrů od vykopnutého šutru. Sebereme vypadlý telefon, utáhneme popruhy, vezmeme hole a běžíme dál. Od setkání se Schwarzenberským kanálem je lepší cesta a už zbývá jen 5 km. Střídáme běh s Nordic walkingem a pořád je to na hraně. Před Bližší Lhotou je ještě stoupání, tam už toho máme tak akorát. Seběhneme k přístavišti a už vidíme prám jet naproti nám. Koupíme v automatu jízdenky a nastupujeme v 19:35 na triumfální plavbu přes Lipno. Za 9,5 hodiny máme 38 km chůze a nastoupáno přes 1 600 metrů. Od přívozu, ještě skoro dva kilometry k autu u nádraží, už jdeme v euforii.

Po nezbytné očistě a doplnění kalorií se chystáme nastoupit na cestu domů, 3,5 hodiny jízdy autem. Goldie ale hlásí problém: „nemůžu pohnout ramenem, neotočím volantem“. Tak nic, nasedej, řídím já. Přes Budějovice, Tábor a Pelhřimov se jede dobře a před půlnocí jsme doma. Cestou z garáže se podívám na Garmina a zjišťuji, že počet kroků dnes dosáhl rekordních 50 214. Dvě piva na spaní a ráno do práce. I tak může vypadat jeden víkend horobranické rodiny. Plechý dobyt dvakrát, i kopce do výzvy se povedly. Co víc si přát?

No a co rameno? V úterý ráno, pohotovost Úrazové nemocnice. „Kloub je v pořádku, jen natažená manžeta rotátoru, klid, závěs, dva týdny bez zátěže.“ Goldie? V klidu? Bez zátěže? Nenechte se vysmát, pane doktore.