S myšlenkou účasti na B7 jsme si s Tetou Agátou pohrávali už nějaký ten pátek, ale vždycky to skončilo jen u toho hraní Ale i díky Horobraní, kdy se celodenní výlety (30 km +) staly standardní náplní našich víkendů, jsme si řekli, že teď fakt už do toho půjdeme.

Plán přípravy byl jasný – postupně navyšovat nachozené kilometry s co nejvyšším převýšením, čím dál víc zařazovat i úseky s během a jako finální soustředění jsme si vybrali na začátku srpna týden v Jeseníkách.

Ale jak už to tak bývá, život je občas pěkná sv.ně – koncem července si teta Agáta nešťastnou náhodou natáhla vazy, takže z dynamického dua Mašle zůstalo torzo v podobě Bartrona.

Jak se den D blížil, tím víc moje změny nálad připomínaly profil B7 – nebýt přítomnosti tety Agáty, která mě v tom samozřejmě nenechala a dělala support (mimochodem ten nejlepší!!!) asi bych před startem explodoval.

Jelikož to byl první start, cíl byl jasný – dojít nejpozději do sobotní půlnoci. I když jsem se snažil co nejvíc připravit, vzhledem k extrémně náročnému profilu a délce trati stejně nemá člověk šanci vůbec odhadnout, co to s ním udělá.

Poslední záchvat paniky přišel během akreditace, kdy mě přišlo, jak jsou všichni kolem nabušení a jen já su naprostej zoufalec … není nad to mít těsně před startem chaos v hlavě, že jo …:) Nakonec jsme odstartovali i s Bárou (ta samozřejmě bez Bolta) cca v 16 hodin a už nebylo kam utéct – vlastně jo, do cíle. Prvních pár kilometrů je skoro rovinka, tam jsem se naštěstí vesměs uklidnil a snažil se držet svého plánu – tzn., nenechat se okolím zjančit a jet si to svoje – a kupodivu (s ohledem na předchozí setrvalý stav ode zdi ke zdi) se to začalo dařit.


První kopec na Javorový jsem vyšlápl celkem v rytmu a ze samé radosti z prvního odpípnutí do B7 jsem zapomněl zalogovat kopec do Horobraní – no, nebylo to poprvé Ać jsem to původně moc neplánoval, tak až do první občerstvovačky jsme z kopca běžel – tam už na nás čekala teta Agáta i se Sidánkem (ten aby někde nechyběl), vyměnili si první dojmy a hurá na další kopec – Příslop. Na ten vede úzounké, ale o to víc prudké stoupání a tady opravdu byla regulérní zácpa, kdy jsme ušli tři kroky a zastavili se. Paradoxně jsem si tím odpočnul – aby ne, když jsme šli kilometr cca 45 minut … pak se to naštěstí trochu rozproudilo a hurá další seběh do Morávky.

Asi po 2 kilometrech mě volá teta Agáta, jestli si nezapomínám vždy na kontrolách odpípnout – páč Bára to má vše OK, ale u mě svítí pořád jen odpípnutí na startu – tak i přesto, že jsem si byl poměrně jistý, že jsem nikde nezapomněl, tak stejně moje tělo vyslalo nesmělý pokus o infarkt … vracet se mi ale nechtělo, navíc už byla tma, tak si říkám, ono to nějak dopadne a pokračoval v krasojízdě. Výstup směrem na Travný se podobal tomu předchozímu, opět ucpáno jak ve čtvrtek v Lídlu, pak trochu vracečka, kvůli Kozlance a seběh do Krásné – kde teda byla neskutečná dopravní kalamita, dokonce musely přijet benga. Tam jsem hlavně zjistil, že v případě průběžných výsledků šlo asi jen o chybu v systému (ještě se to pak opakovalo jednou) a že už mě svítí všechny kontroly – vyklepal jsem cosi z nohavic a pokračoval dalším krpálem na Muroňku a Kykulku a další pauzu do Malenovic. To už jsem měl cca 40 km za sebou a pořád jsem se cítil fyzicky i psychicky neskutečně dobře – až mě to přišlo nějak podezřelé – a čekal, kdy to přijde.

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a jmenuje se Lysá hora. Šlo se snad nejkratší možnou cestou a tady už přece jen jsem začal cítit, že zásoby energie se nějak začínají tenčit. Do Ostravice jsem dorazil cca ve 4 ráno (asi o hodinu dřív než byl původní záměr) a paradoxně tady mě byla největší zima z celého závodu – je fakt, že 10ti minutová fronta na polívku tomu moc nepomohla a i přes veškerou péči a poskytnutý servis tety Agáty jsme s Bárou připomínaly asi nejvíc zmoklé slépky … aby taky ne, když další kopec byl Smrk … Obzvlášť ten poslední úsek mezi kamením mi dal strašně zabrat, takže jsem Smrk nápaditě přejmenoval na Smrt a už spíš volnějším tempem scházel do Čeladné, páč kolena už začala vysílat nějaké negativní signály.

Další záludná překážka měla název Čertův mlýn, ale s vědomím, že si během chvilky zaloguju 4 tisícovky, jsem zvládl – byť už to začalo hodně skřípat – i další úsek a dorazil do Pusteven. Ještě pořád jsem se ale cítil relativně v pohodě.

Ale … ten, co vymyslel úžasnou zkratku z Pusteven na Radhošť přes Ráztoku, je fakt neskutečně zlomyslnej poťouchlík … Tato část závodu mě neskutečně vycucla, takže na poslední občerstvovačku do Pinduly už nedorazil Bartron, ale zombie … to už začal bolet neskutečně každej krok, hlavně z kopca, jak někdo trefně poznamenal na FB, v takových případech se nejedná o seběh, ale o seplaz … V hlavě mě jel pořád dokola song od Terror – Always the hard way … myslím, že docela výstižný … mimochodem už se na ně těším do Lucerny a na fajtfest

Ale i přes už totální vyčerpání jsem si říkal, ty vole, ještě jeden kopec nahoru a dolů a je to … takhle dlouhých 10 kiláků jsem už dlouho nezažil … v tu chvíli jsem už měl v hlavně jedinou myšlenku – dojít do cíle a už se nikdy nevrátit. Prostě jsem byl chodící výraz naprosté trudnomyslnosti. To se nezměnilo, ani po příchodu do Frena … až do té poslední pravotočivé zatáčky, kdy se přede mnou objevila cílová brána na náměstí a kolem spousta lidí. Nechápu, jak je to možný, ale já se fakt ještě na těch posledních pár metrů rozběhl a v tu chvilu mnou projela neskutečná euforie a při finálním výstupu na schůdky symbolizující všechny vrcholy tohoto závodu jsem věděl, že se sem musím určitě ještě vrátit. A samozřejmě, že se tetou Agátou – tentokrát již společně na startu.