O tomhle příběhu se skutečně nedá napsat, že popisuje velké horské dobrodružství, navíc jsem si poměrně jistá, že ani nebude následováníhodnou inspirací pro horobraníka bažícího po významném posunu v celoživotním žebříčku. Ale i tady se najde několik pěkných výhledů do krajiny a míst kde je hezky. Vede tudy naučná stezka lesem, která překvapí i hradištěm z dob třicetileté války Švédské šance.

Byl to takový normální páteček, kdy se tak trochu počítá s tím, že už se po obědě v práci jeden moc nepřetrhne. S Bartronem jsme spřádali plány na dovolenou v Jeseníkách. Řešili jsme samé důležité a existenční otázky, třeba jako: „Kolik pěškotreků nad 40km denně jsme schopni dát za týden?“ nebo: „Zvládneme za týden splnit jesenickou výzvu a k tomu dát celý Králičák?“ a v plánech jsme šli ještě dál: „Stihneme ještě alespoň na den skočit do Rychlebek?“

Plány na dovolenou byly velkolepé, krásně mne navnadily, takže když jsem vypínala v práci počítač už jsem se těšila na cestu domů. Měla jsem v úmyslu krásných 15km běhu, cestou zdolat nížinářské skvosty tohoto kraje – Karlův vrch a Chlum. Dva kilometříky rozpáleným městem jsem nějak přetrpěla, za městem jsem se napojila na červenomodrou turistickou, zahučela do lesa a za chvíli už logovala Karlův vrch s krásným bodovým ziskem 250 bodů. Logujete kousíček od plotu, pod okny osamělého domu za dohledu veselého psiska, který je rád, že se konečně v okolí něco šustlo. Výhledy na škodovácký komín a zvuk nedaleké D10 mně k velkému rozjímání neponoukají, tak jsem jen prohodila pár slov k tlemícímu se pesanovi a pokračovala dál už jen po červené, která odtud vede souběžně s naučnou stezkou Chlum. Cesta vede kolem kříže kata Růžičky, který kdysi žil v okolní obci a tímto křížem se chtěl vykoupit ze svých hříchů. Většina lesní pěšiny z Karlova vrchu stoupá až na vršek Chlumu, kde se mi po zalogování připíše na zdejší poměry neuvěřitelných 356 bodíků. Ani tady se moc nezdržuju a už si to valím dál, na Švédské šance, kde opouštím červenou a pokračuju jen po naučné stezce. Za šancemi mně čeká krásný seběh lesem, který si hodlám užít. Měla jsem v úmyslu doběhnout na cyklostezku, pak kousek po silnici a potom už se napojit na polničku, která mně přivede až domů. Nejdříve ale seběhnout ten kopeček, trochu si tady vylepším časový průměr z předchozího stoupání. Běželo se krásně, po kraji lesa, přede mnou výhledy na okolní vesničky, na školu, kam jsem kdysi chodila. Nikde ani živáčka, vítr ve vlasech, příval endorfinů, prostě parádní pocit. Byla jsem těžce v kochacím módu, což se při běhu z kopce (obzvláště když běžíte lesní pěšinou) prý moc nedoporučuje, takže ten kořen jsem viděla až v poslední chvilce (Cože...? Kořen v lese?). Kotník se mi prohnul do pravého úhlu, já jsem objala strom, který stál přede mnou a po jeho kmenu se volně sunula k zemi. No, co se dá dělat, chvilku jsem se snažila bolavý kotník ukecat ke spolupráci, pak jsem vstala a začala se belhat dál. O běh jsem se pokusila o kus dál, ale noha protestovala, takže už jsem jí dál nepřemlouvala. Na cyklostezce jsem se místo k domovu dala směrem k bližší hospodě (to se mi v létě občas stává, ale dnes to nebylo kvůli plzínce, svijánkovi ani kvůli jinému zrzounkovi) a potupně si zavolala motorizovaný saport, který mně neslavně doručil domů.

Než jsem dojela domů, moje nožka získala rozměry nohy odrostlejšího slůněte a mně bylo jasný, že se plán na Jeseníky mění. Místo krásných jesenických hřebenovek mi Bartron začal hledat wellnes v Lipové a přístřešky na turistických trasách, kde mne bude možné za každého počasí odložit s knihou, zatímco on si bude plnit výzvy. Nožka své rozměry bohužel nezmenšovala ani během následujících dnů, naopak se dobarvovala do zajímavých modrých a fialových odstínů, takže obyčejné tejpy vystřídala sádra, aby natažené vazy měly klid se dát do kopy. Podezřívám doktora, že tou sádrou jen hledal způsob, jak mně donutit nechat alespoň 14 dní nohu nahoře a nešlapat na ní. Bartron usoudil, že se sádrou nemůže Tetě Agátě nabídnout ani wellnes, ani ji táhnout do turistického přístřešku, takže jsme s těžkým srdcem dovolenou v Jeseníkách odložili  na neurčito.

Nikdy jsem neměla ambice plnit vypravěčskou výzvu – v práci sedím u počítače osm hodin denně, ve svém volném čase se teda počítači snažím vyhýbat co se dá. Teď ale sedím doma, u televize se dojímám nad Krpálkem, Prskavcem, Seemanovou a dalšími borci a pokud je teď tohle jediná výzva, kterou můžu plnit já, tak sem s ní :-)