Přechod Lužických hor jsem dlouho plánoval, protože se velmi podobají mému oblíbenému Českému středohoří. Při plánování si vždycky vytýčím body, které chci vidět a trasu volím tak, abych se pokud možno vyhnul turistickým centrům, obydleným místům a silnicím. To samozřejmě u nás není vždy úplně snadné. Od minulého září k plánování přibylo další hledisko - body do horobraní:) Plánování trasy vždy věnuji dost času i s ohledem na množství neseného jídla a možnosti doplnění vody, vzhledem k tomu, že se snažím vyhýbat obydleným oblastem to v letošním vyprahlém létě není úplně snadné.

V 7.05 hod. vyrážím z nádraží v České Kamenice tj. nejzápadnější části Lužických hor. Po průchodu městem jdu po modré na skalní vyhlídku Jehla (478) - doporučuji všem. Skalnatý vrcholek se zajištěnou plošinou na vrcholu v tuhle dobu nikde ani noha - super. V dálce je ještě vidět dým z hořících lesů nad Hřenskem


Dál pokračuju po modré přes Bratrské oltáře směrem na Stříbrný vrch (600), protože se snažím vyhnout cestě přes osídlené oblasti odbočím z modré a podél PP Noldenteich překročím silnici směrem k Junkovo rybníku. Dál vystoupám k červené turistické cestě a přes ní po NS Okolím Studence směrem na Stříbrný vrh (600). NS je v této části téměř neznačená a navíc částečně vede po celkem frekventované silnici 263:(  Výstup na Stříbrný vrch je bezproblémový, jen pozor nepřehlédněte odbočku k vrcholu a nepřejdete až do lomu pod Zlatým vrchem (657) jako já. V každém případě stojí za to se vrátit zpět a vystoupat na Stříbrný vrch. Chvíli tu posedím a doplním pitný režim. Byl to jeden z nejhezčích vrcholů na mé cestě a následný průchod lomem pod Zlatým vrchem také stojí za to. Vystoupat na Zlatý vrch (přírodní památka) je zakázané a ani to není nutné, vrchol lze zapsat v lomu pod vrcholem. Dále pokračuji k rozcestí Pod Zlatým vrchem, udělám si odbočku a zajdu si na rozhlednu na Studenci (737). Studenec je jeden ze čtyř sedmistovkových vrcholů na plánované trase. Ocelová rozhledna na vrcholu a její příběh je určitě zajímavá, ale z rozhledny není kvůli vzrostlým stromům téměř žádný rozhled. To že není z rozhledny vidět shledávám u rozhledny jako dost závažný problém:) A tak jediný přínos výstupu na vrchol, je pauza na svačinu a 737 bodů do Horobraní. Vracím se zpátky na rozcestí Pod Zlatým vrchem a pokračuji směrem na křižovatku turistických cest Křížový buk. Kousek od od rozcestí Pod Zlatým vrchem lze u pramene v lese doplnit zásoby vody. Pramen je slabý, ale voda tu je i v letošním vyprahlém létě, doporučuji však pro doplnění raději použít filtr. Po cestě si odskočím na Juran (605) a Široký kopec (613), celkem nezajímavé vrcholky, na Juranu jsou alespoň skalky na Širokém kopci není vůbec nic. Od Křížového buku mám naplánovanou další odbočku ke Kamzičímu - Chřibskému vrchu (621). Kousek za křižovatkou vidím cíl v dálce a hned rozumím proč se mu říká Kamzičí Vrch:) Procházím linií prvorepublikových pevnůstek, ale odbočka na tento vrchol určitě stojí za těch pár kilometrů navíc. 


Po zdolání Kamzičího vrchu se vracím zpět ke Křížovému buku, čeká mne ještě jedna "zajížďka" a to na Javor a Javorník. Výstup je pohodový, z Javoru sice není téměř žádný výhled do okolí, ale koncový výstup po úzké pěšině se mi líbí a vrcholová plošina je jako dělaná na přenocování. Na to je ještě ale brzy, pokračuji dál, nechce se mi zase vracet zpět na rozcestí ke Křížovému buku a tak si zkrátím cestu lesem ke křižovatce lesních cest s bodem záchrany DC057. Odtud pokračuji po červené bohužel asfaltové cestě směrem na Velkou Tisovou, po cestě ještě dám nezajímavý Popel (584). Mám v nohou něco přes 30km a při výstupu na Velkou Tisovou (692) mne po odbočce z červené cesty zastihne krize, tento úsek se mi zpětně jevil jako nejhorší na mé cestě. Jsou tři hodiny odpoledne, cesta vede mýtinou, do které praží odpolední srpnové slunce, teplota kolem 30 a musím šetřit vodou. Vyškrábu se na zalesněný vrchol, najím se, doplním tekutiny a na půl hodiny dávám odpočinek. Po nabrání sil pokračuji k nádraží Jedlová kde by měl být funkční pramen vody. Pramen je opravdu funkční a lze zde doplnit vodu, v provozu byla i nádražní restaurace, tak jsem dal na cestu jednu plzeň. Při následném výstupu na Konopáč (676) se plzeň projevila jako energetický nápoj a stoupání jsem jsem s nově dodanou energií v pohodě zvládnul. Ze skalnatého vrcholu Konopáče je pěkný výhled do okolí a v případě nouze je vhodný i na přenocování. Po zelené pokračuji dál přes Stožec (665) a na rozcestí odbočím po modré, lávkou nad silnicí, pod kterou je funkční pramen na doplnění vody, směrem na Pětikostelní kámen (689). Tady si dávám chvilku pauzu, vylezu na skalnatý vrcholek, ale z pěti kostelů vidím jen dva:) Po krátké pauze pokračuji dále po modré, ještě si dám odbočku na Pěnkavčí vrch (792) druhou sedmistovku na mé cestě. Je 18.15 moc se zde nezdržuji, vrcholek je zajímavý jen několika starými mezními kameny. Pokračuji dál, protože mám v plánu do devíti hodin dorazit vybrané místo přenocování. Na křižovatce cest Pod Ptačincem odbočuji na červenou po chvilce odbočím na skalní útvar Trojhran a dál sotva viditelnou pěšinou přímo po státní hranici na Ptačinec (679). Pokračuji dál pěšinou po státní hranici, až k červené turistické. Po červené mažu na nejvyšší horu Lužických hor Luž(793). Z výstupu jsem měl trochu strach, přeci jen mám v nohou už 40km. Nakonec je výstup na Luž po červené cestě pohodová záležitost. Je 19.30 na vrcholku jsem úplně sám, dávám malou večeři a rozhodnu se zkrátit si cestu dolů pěšinou po státní hranici. To se následně ukázalo jako dost hloupý nápad. Stezka po státní hranici z Luže na přechod Waltersdorf má snad 600m na délku a sestoupíte o více než 200m. Šero, kamenná suť na strmé stezce, unavené nohy a batoh na zádech nebyla dobrá kombinace a hrozilo to úrazem. Možná pro mladší by to nebyl problém, ale přeci jen rok narození 1973 a více než 40 km v nohách nutí k opatrnosti. Nakonec jsem to zvládnul, ale příště bych to radši obešel po turistické cestě. Cesta dál od německé hospody na Waltersdorfu po státní hranici už byla pohodová a v klidu jsem došel ve 20.30 až na Krkavčí kameny (532). Tam jsem se přímo v místě bývalého hostince Rabenstein s 45 kilometry a 18 zdolanými vrcholky Lužických hor uložil ke spánku.

Ráno vstávám v 5.00 sbalím si věci, dám si oříškovou tyčinku, uvařím si ranní kafčo a vyrážím. Pokračuji žlutou cestou po státní hranici směrem na vesničku Valy. Tam je možné u Penzionu Na Hřebenovce doplnit vodu z venkovního kohoutku. Po průchodu Valy jdu omrknout Jánské kameny (589) a mažu dál vychutnat si další sedmistovku Hvozd (750). Závěrečná část výstupu na Hvozd se mi moc líbila, od odbočky Pod Hvozdem vede stezka strmě nahoru přes kameny, mám rád takový typ cest, člověk musí trochu přemýšlet kam šlápne. Na vrcholku je německá hospoda, toho času v rekonstrukci a kousek dál na saské straně je i kamenná rozhledna na vrcholku Hochwald (743). Sestupuji po saské straně červenou cestou na rozcestí Kammloch a dál po červené na českou stranu na rozcestí Na šestce. Kousek od rozcestí je skautská chata a u ní funkční pramen vody. Doplním vodu a mažu dál na vrch Sokol (593), kde by měla být zřícenina hradu Falkenburk. Na rozcestí pod Sokolem by měla být funkční studánka, ale v době mé cesty byla téměř vyschlá. Z hradu na vrcholku kopce toho moc nezbylo, ale v případě potřeby je zde možno celkem "pohodlně" přenocovat. Vracím se na rozcestí a pokračuji dál po červené přes Petrovice až na Loupežnický vrch (539). Zde měla být rovněž zřícenina hradu. Z hradu jsem tu nic neviděl, ale je zde pod skálou nouzové tábořiště vhodné k přespání. Pokračuji dál k rozcestí U Tobiášovy borovice a odtud po modré směrem na Sedlecký špičák (544), když se vydrápu na vrchol pokračuji rovnou dál na Kohoutí vrch (535). Jsem v nejvýchodnější části mé trasy a tady se mi naskytne jeden z nejhezčích výhledů na mé trase.


Vracím se zpět přes Sedlecký špičák a dám ještě Poppovu skálu (565). Rovněž nádherná vyhlídka s vrcholovou plošinou a jsou odtud vidět i moje oblíbené kopce Milešovka a Sedlo v Českém středohoří. Tady je konec mé trasy sestupuji dolů z kopců na vlak do Jablonného v Podještědí. Protože mám ještě trochu času tak si cestou zpátky udělám zacházku na Vraní skály (500). Nelituji těch pár kilometrů Vraní skály stojí za to. Druhý den jsem ušel 33 km a celkem jsem při dvoudenním přechodu Lužických hor dal 78km a zapsal 25 vrcholků + 1 v Sasku. Můj celkový dojem z Lužických hor je velmi dobrý, lesy nejsou tak poškozené kůrovcovou kalamitou, jako jsem to viděl loni v Českosaském Švýcarsku. Je tu dost skalnatých vrcholků s dalekým rozhledem, občas nějaká rozhledna, zřícenina prostě paráda. Nejsou tu takové turistické super lákadla, takže tu nenarazíte na davy turistů a tak se mi to líbí. Turistické cesty jsou dobře značené, většinou udržované a po trase je dost přístřešků k odpočinku.