Již mnoho let před Horobraním jsem začal hrát hru Geocaching. Jde především o sbírání krabiček, jejichž souřadnice jsou buďto předem známy nebo na ně musí člověk přijít. Jsou i takové geokešky, kde člověk musí přejít celé pohoří od jednoho konce k druhému, cestou sbírá indicie a na konci si z nich spočítá souřadnice krabičky. Cestou je však možno najít spoustu dalších kešek, neboť hory jich jsou standardně plné. Ty nejlepší a nejzajímavější kešky jsou Groundspeakem zveřejňovány jako tzv. cache of the week. A jednou byla takto zveřejněna keška s názvem Hrebenom Nízkých Tatier (GC7DY00) patřící šikovné kešerce s nickem Čtyřhranka. Ta vyrobila kešku, kde člověk musí přejít celý hřeben Nízkých Tater z Donoval až do Telgártu, po cestě sbírá indicie na mosazných destičkách a na konci si najde vytouženou krabičku. Poté, co jsem se dozvěděl o existenci této kešky byl plán na letní dovolenou jasný. Mamka i já jsme srdcem horalové a v Tatrách jsme nikdy předtím nebyli. 


Plánování jsem se ujmul já, zejména bylo třeba naplánovat celou cestu časově, najít spoj tam i zpět domů, najít místa na přespání, určit množství potravin na celou cestu a seznam veškerého vybavení. Termín byl zvolen na jeden červnový týden léta páně 2021. Již se schylovalo k datu odjezdu, když si bratia Slováci řekli, že zavřou hranice pro všechny neočkované proti covidu 19. Pro mě to byl nepřekonatelný problém, neboť pro mou generaci se očkování ještě ani neumožnilo a tudíž jsem nemohl být plně očkován (měl jsem jen 1. dávku). Nadával jsem a to hodně, jenže co se dalo dělat. Dovolená byla o rok odložena. 


Na léto roku 2022 jsem si řekl, že do Tater pojedu i kdybych se měl přes hranice nechat propašovat v kamionu. Naštěstí to nebylo třeba a v půlce června jsme vyrazili z Pardubic rychlíkem směr Ružomberok. Tam jsme při krátkém přestupu v poledních hodinách dokoupili nezbytné potraviny a léky pro případ nouze a po obědě se nechali autobusem odvézt do horské obce Donovaly. Ihned po výstupu nás okouzlila místní roubená restaurácia, kam jsme zapadli na mísu halušek a kapustnicu. Musím říct, že dát si kotel halušek, zapít to pivem a pak si vzít na záda těžkou krosnu a vyrazit směrem do hor nebyl úplně nejlepší nápad. Později jsem toho víc a víc litoval. Nicméně jsme vyrazili. Prošli jsme luxusním horským resortem (nic pro mne) a zapadli do lesa. Kilometry ubíhaly i s mým bolavým břichem. Cestou jsem začal sbírat první kopečky a kešky a mamka fotila. Výhledy byly zatím skromné.  


Po pár kilometrech jsme dorazili k prvnímu místu s možností přespání, útulně pod Kečkou. Je to pohádková roubenka s několika místy pro nocleh, ohništěm, kadibudkou a příjemnou obsluhou, která za drobný obnos poskytne i něco k pití či snědku. Překvapivě jsme tu byli téměř jediní návštěvníci. Nabídka přespání v této krásné chaloupce byla lákavá, zvlášť když mi nebylo nejlépe a předpověď počasí na noc nebyla nejlepší. Ale chtěli jsme dojít až do Hiadelského sedla, abychom si našli kilometry na další den. Dali jsme tedy místu sbohem a přes vrchol Kečka a Kozí Chrbát přešli dále. Se soumrakem jsme dorazili do Hiadelského sedla. Zde je pro změnu pouze srub bez ničeho, v době našeho příchodu již plně obsazený jinými nocležníky. Postavili jsme stan opodál a uložili se ke spánku. Za dnešní den jsme měli v nohách zatím 9 kilometrů. Plán na další den byl více než dvojnásobný. V noci a nad ránem nás probudil silný vítr, který cloumal celým stanem. Kromě počasí jsem se v Tatrách obával ještě jedné věci - medvědů. 


Ráno vstávání, balení stanu, snídaně. Co jsme v Tatrách opravdu řešit nemuseli, byla pitná voda. Je u každé útulny. Doplnění lahví a ranní hygiena tedy nepředstavovaly nikdy problém. Po zabalení nás čekal první náročný výstup s převýšením skoro 600 metrů na vrchol Prašivá. Po asi dvou hodinách jsme vystoupali nahoru a nám se naskytly první krásné výhledy. Nahoře kupodivu foukalo méně než dole v údolí a sluníčko krásně svítilo. I tak přišla vhod mikina. Za Prašivou jsme pokračovali již víceméně po hřebeni přes Malou a Velkou Chochulu a Košarisko dále na východ. V průběhu cesty začal vítr zase sílit a nohy nám začaly dávat najevo, že v nich máme za dnešek skoro 20 kilometrů včetně převýšení. Neměli jsme však jinou možnost než dojít k dnešní jediné možnosti přespání - útulně pod Ďurkovou (na obrázku níže). Tam jsme přišli se západem slunce. Postavit si venku stan nepřicházelo vzhledem k větru v úvahu. Vevnitř nás naštěstí obsluha ujistila, že je ještě místo a spolu s dalšími asi 25 nocležníky nám za pár euro poskytnou střechu nad hlavou. K tomu jsme si zakoupili teplý čaj a skvělou domácí večeři. Poté jsme ve společné jídelně poslouchali vyprávění zkušených horalů a sledovali skupinku studentů hrající nějakou společenskou hru (byli to naši spolunocležníci z předchozí noci v Hiadelském sedle). V 9 hodin jsme odpadli a spali jak zabití. 



Ráno jsme vstali a začali se balit velmi brzo. Má obava, že někoho vzbudíme se ihned rozplynula. V 6 už byl totiž na nohou každý horal a všichni se připravovali vyrazit. Venku foukalo snad ještě víc než předešlý den a zrovna dvakrát se nám do toho nechtělo. Nebylo však zbytí, na dnešní, třetí den, byl plán ujít skoro 25 kilometrů. Tak jsme vyrazili znovu na hřeben a pokračovali v našem putování. Vítr se naštěstí dopoledne utišil a nakonec šly větrovka i s mikinou dolů a na těle zůstalo jen tričko. Kromě pěkných výhledů jsme během dopoledne viděli i kamzíky, kteří si turistů moc nevšímají a nechají se v klidu vyfotit. Naše nohy nás postupně přenesly přes vrcholy Chabenec a Dereše do našeho prvního cíle - na Chopok, kde jsme stanuli krátce před polednem. Lidí zde bylo opravdu hodně, protože sem vede z údolí lanovka. V místní restauraci jsme se posilnili a vyrazili dál zdolat nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier, ze kterého nás stezka dále dovedla k chatě generála Štefánika. Po krátké pauze jsme, již značně unaveni, došlapali do dnešního cíle, kterým byla Čertovica. Tam jsme měli rezervováno ubytování v civilizaci, což nám poskytlo sprchu, postel, dobití telefonů a rovněž nám umožnilo předejít kulturnímu šoku po návratu zpět domů. Při večeři v jídelně zrovna v televizi hovořili o přemnožení medvěda hnědého a rostoucím počtu útoků. Jak motivující. Potkali jsme zde skupinku mladíků, kteří s námi další den sdíleli směr cesty. Dohodli jsme se, že ráno půjdeme spolu (už jen kvůli těm medvědům). 


Ráno se však mladíci neukázali a my museli vyrazit sami, tentokrát do poměrně hlubokých lesů, na jejichž vstupu nás přivítala cedulka varující před medvědy. Skvělé. Čtvrtý den našeho putování nás čekalo 22 kilometrů, z čehož většina vedla lesem po pěšince, která se kolikrát skoro ztrácela. Totální divočina. Říkal jsem si, že pokud nás tady nesežere medvěd, tak už nikde. Byl to dost únavný den bez větších výhledů, s náročným terénem. Cesta ubíhala dosti pomalu a hlavně jsme celý den nepotkali živáčka, což mi na klidu moc nepřidávalo. Snažili jsme neustále křičet a zvonit rolničkami, které jsme proti medvědům měli. Byla to naše jediná obrana, jak se vyhnout setkání s nimi. Večer jsme sešli do sedla Priehyba, kde kromě malého přístřešku nic nebylo. Ten byl navíc již obsazen. Útulna Andrejcová s obsluhou byla již daleko a na postavení stanu tu nebyl vhodný podklad. Zachránila nás opodál stojící chaloupka, na jejíž verandě jsme našli matrace (ty pérující z dob našich babiček vonící socializmem) a místo pro přespání. Na matracích jsme si nejen ustlali, ale díky jejich velkému počtu si z nich kolem sebe také postavili solidní bunkr, který by mi i moje malá ségra mohla závidět. Byla to naše jediná noc pod širákem. Zda nás navštíví medvěd či ne mi bylo po dnešku už jedno. 


Ráno jsme všechny matrace vrátili do původního stavu, posnídali, doplnili vodu v nedalekém vydatném pramenu a vrátili se na turistickou stezku. Pátý den naší cesty jsem opět zahájili náročným výstupem s velkým převýšením na Velkou Vápenicu. Zde jsme překvapivě potkávali mnoho turistů, vesměs chodící proti nám. Z vrcholu Velké Vápenice jsme si zase začali užívat krásných výhledů a pokračovali po hřebeni až k útulně pod Andrejcovou. Zde nás obsloužila příjemná obsluha a já litoval, že jsme předešlý den nedošli až sem. Místo na přespání je to nádherné a s lidmi, kteří se o útulnu starají, byl skvělý pokec. Nicméně čas nás tížil a my museli pokračovat dále. Přes Bartkovou, Orlovou a Strednú holu jsme došli na Královu holu. Na tomto vrcholu se tyčí vysílač, který nás jako maják vedl celé předešlé dny a postupně se zvětšoval až jsme pod ním konečně stanuli. Tady naše putování končilo. Ještě dodám, že trasa přes Orlovou a Strednú holu byl asi nejkrásnější úsek celého výletu. Byly to po delší době hřebeny bez lesa s úchvatnými výhledy. V dálce směrem na západ jsme viděli vrcholy, které jsme za posledních 5 dní přešli. Pod vysílačem jsme si postavili stan a se sílícím ledový větrem se uložili ke spánku. 


Poslední den našeho putování po Tatrách jsme ušli 6 kilometrů, ale přitom ztratili 1000 výškových metrů, což bylo dole v Telgártu cítit. Cestou jsem si odlovil onu kešku, kvůli které jsme to vlastně celé započali. Kromě kešky jsme však byli plní dojmů, vzpomínek a naše mobily plné fotek. Z Telgártu, kde se nachází známý slovenský železniční viadukt, jsme vlakem dojeli do Banské Bystrice a z ní přes Žilinu a Ostravu zpět domů. Naše cestování zabralo 7 dní včetně obou cest vlakem, ušli jsme téměř 100 kilometrů, nastoupali a naklesali 5000 výškových metrů. Po cestě jsem našel spoustu kopečků do Horobraní stejně jako kešek. Byla to ta dovolená, kde si tělo rozhodně neodpočine (vlastně je na konci mnohem více unavené než bylo na začátku), ale mysl a duše byly jako vyměněné. 


Konec povídání.