Záměr je jasný: přisypat něco málo do Abecedy, do Brdského horala a posychrovat Vytrvalce, kdyby se v některém měsíci nezadařilo. Plán je taky jasný. Ve středu předpověď slibuje polojasno, a protože každý kousek sluníčka je dobrý, jdu na to. Z Voznice do Mníšku pod Brdy, odhodlán cestou posbírat všechno, co mi padne pod… nohu.


Z bláta...

Na startu jsem trošku neodhadl čas. Rozednívá se pomaleji než jsem čekal, takže na první kopec, Stará mýta, se maliním či ostružiním (nevím, je tma) prodírám ještě skoro za tmy. Ale rozednívá se rychle, takže hurá na další vrch. Cesta to není moc veselá, přesun je krušně blátivý a já začínám mít pocit, že největšími škůdci lesů České republiky jsou Lesy České publiky. Nejen cesty, ale i cestičky jsou tak brutálně rozježděné technikou, že připomínají spíš tankodrom. Jako bych si toho bláta coby nížinář dost neužil při odlovu kdejaké polní prudy. Mířím na Hořejší kameny. Nahoru to beru klasicky cestou necestou, dolů pohodlně po cestičce, která je, jako vždy, z druhé strany. Výhled žádný, zajímavého taky nic, takže dolů (a pak zase nahoru), směr Hořejší… tentokrát křemeny.


..do louže

Další porce bláta a louží, pak nastupuje stoupák cestou necestou, o poznání větší než před chvílí. Nahoře se kdosi pokusil cosi postavit, ale nevydržel. Nebo mu to spadlo. Asi vítr, Máchale. Dolů klasicky pohodlně po cestičce vinoucí se lesem na druhá straně. O chvíli později, i když nejsem Adámek, už zase skáču přes kaluže. A užiju si toho dosyta, protože nejen cesta na západ je dlouhá, to i na Točnou. Naštěstí bláta ubývá, nahrazují ho zbytky zledovatělého sněhu a konečně to začíná být i okulibé. Z Točné sice vidět není nic, tedy kromě lesa, ale jinak je to ladně působící kopeček s pohodovým přístupem.




Z hustolesa do holin

Což rozhodně naplatí pro ten další, nazvaný Na soudném. Nevím, sem by nikdo soudný dobrovolně nelezl. Nebo jsem pro ofenzívu zvolil špatný směr útoku. Protože prodírat se tím hustým mladým lesem je o nervy (nebo o oko) a mapou slibovaná pěšinka nikde. Královsky se bavím, ale raději místo hledání vrcholového kamene, ztraceného v lesním bludišti, loguju a doufám, že se odsud do jara vymotám. Vymotal a z jednoho extrému, hustě rostlého lesa, jdu do druhého. Vrážky jsou brutálně vyrubanou holinou, kde zůstalo stát jen pár osamělých stromů. Smutný pohled. Rychle dál, spravit si chuť dalšími vrcholy.


Konečně pohoda a k tomu dva mrtví

Ten další, Sv.Marketa, je pohodovka u cesty, žádné prodírání, žádná natržená... nohavice. Díky, Markéto, která jsi jeho patronkou. Následuje další pohodový vrcholek, kousek od Červeného kříže upomínajícího na tklivý tragický příběh o zhanobené dívčině, ve kterém všichni zešílí a umřou (Hamlet by mohl závidět). Škoda, že příběhu chybí datace. Kdy se to stalo? Loni, před 100 lety, za praotce Čecha? Kdo ví. Ale vrcholek kousek od kříže je hezký, takový intimně ukrytý v mlází, přitom snadno přístupný. Chvíli pobudu. Zavřu oči a vnímám to zdánlivě naprosté a příjemné ticho. Opravdu chvíli, než dole po silnici přejede auto, začne štěkat pes a nahoře přeletí vrtulník. No nic, jde se dál.



A fofrem dolů

Před sebou mám grande finale. Skalka s barokním areálem, kaplí, křížovou cestou a bodem do Brdského horala. Nejprve lognu vrchol, pohoda klídek, pak si dám křížovou cestu a pokochám se vkusným zpodobením jednotlivých zastavení, poté výhledem na Mníšek pod Brdy a pak poklusem dolů, třeba stihnu autobus, co mi jede za pár minut z náměstí. Jo a to slunce nevylezlo ani na vteřinu. Pak věřte meteorologii.