Ač dnes Brdy jen tak lehce líznu po severozápadním okraji, vyrážím za tmy, protože jen cesta na startovní čáru trasy zabere skoro dvě hodiny. Za okny vlaku jsou vidět jen sem tam pouliční lampy a nahoře jedna výrazná hvězda, možná některá z planet. S ubíhajícími kilometry se obloha prosvětluje a rozehrává nádherné představení. V hlavní roli červánky a stíny mraků, ve vedlejších pak temné siluety domů a okna svítící do pomalu řídnoucího šera.


Záhada rychlíkové zastávky 

Mýto je město s malým hezkým nádražím, ale rychlíky tu nestaví. Kařez je díra v poli, kde žádné nádraží není, jen ty prosklené kadibudky, ale rychlíky tu staví. Záhada, u které docela vymrznu, protože tu 40 minut čekám na osobák do Mýta. Pak už jen dvě zastávky a jsem na místě, kde během pár minut odbočím na polní cestu směr první dnešní vrchol. Raní slunce vykresluje krajinu v příjemných pastelových barvách a prosvětluje přízemní mlžný opar. Až si říkám, že po tom minulém zakaboněném počasí se mi to dnes Brdy rozhodly vynahradit.





Slunce, klid, pohoda

Žlucení severozápadního koutu začíná Ve vrchu a začíná slibně. Pohodlná lesní cesta vede až téměř na vrchol. Co víc si člověk může po ránu přát. Všude ticho, chvilku si užívám kýčovitě půvabný pohled na paprsky prodírající se mezi stromy, než zamířím dolů, abych si na pár minut odskočil do Hořovické pahorkatiny pro vršek Na skále. Další pohodlná pohodovka a nahoře nechybí ani houpačka, zavěšená na jednom ze stromů.


První oběť - Trhoň

Přes louku to beru rovnou dolů, užívám si sluníčka, které ve stále ještě ranním chladu příjemně hřeje do tváře, projdu Medovým Újezdem do Holoubkova, abych se tu napojil na červenou, která mě dovede až do Rokycan. Tady však idylka začíná nabírat temnější nádech. Jako v těch béčkových hororech. Úvodní titulky, první sluníčkové scény, a když vás ukolébají, šup, je tu lekačka. Tady má podobu brutálně rozježděné cesty. Je to ovšem jen trik na odlákání pozornosti, protože zatímco se obávám, aby to nebylo stejně z bláta do louže jako minule, rána přichází z nečekané strany. Protože vrch Trhoň je dnes spíše Vyruboň. Sice je díky tomu vrcholová tyč vidět už z daleka, ale to je dost chabá útěcha.




Masakr pokračuje

Od té chvíle mám pocit, že přede mnou jde nějaký lesní Leatherface a všechny plánované zastávky masakruje svou neodmyslitelnou motorovkou. Špičatý vrch příliš špičatý není. Spíš taková hromada kamení, kterou sem někdo navozil, aby tu mohl být horopoint. Zkrátka plácek v lese. Ale o kousek dál je ukrytá fotogenická skála. I když teď už vlastně moc ukrytá není, protože z jedné strany je les fuč. Zůstal jen nepořádek po těžbě. Tak raději honem dál, najít nějaký malebnější brdský koutek.


Klid před Žďárem

O chvíli později ho nacházím. Příjemná cesta okrajem lesa, kterému slunce maluje pomocí stínů nádherný tygrovaný motiv, mě vede k sympatickému koutku s vyřezávanou lavičkou a malebným výhledem do typicky české krajiny. Zvlněné pahorky, lesy, pole, nechybí ani vesnička v údolí. Sluníčko hřeje, vítr se prohání někde daleko, všude je klid a ticho. To jsou ty chvíle, pro které stojí za to vstávat za tmy a mrznout v Kařezu. Vydržím tu pohodu nasávat skoro hodinu, než si vyběhnu zalogovat nedalekou Ohradu, a pak zamířím k hlavnímu vrcholu dnešní cesty, Žďáru, který slibuje víc než nejen výhledy a bod do Brdského horala.






Přírodní rezervace, nevstupovat bez motorové pily

Cesta je občas náročnější stoupák, zejména když se začne zatahovat a přižene se vítr, který fičí pěkně zostra. Nahoře je to parádní, skalní terasy a „ta panoramata táto, viď, to je žrádlo.“ Pokochat, zalogovat a teď už mě čeká jen cesta do Rokycan. Ale také finále brdského masakru motorovou pilou, protože stráně kolem Žďáru jsou vyholené tak, že v podstatě jediné, co tu zůstalo stát, je cedule „Přírodní rezervace“ s pokyny o zákazu pohybu mimo vyznačené trasy. Tož asi to těm ogarům s motorovkama nikdo neřekl. Je to tu jako když Enola Gay vyklopila Chlapečka nad Hirošimou.





Vše zlé je pro něco dobré

Jak se tak prodírám mezi troskami lesa, dumám zda za to může kůrovec, vichřice nebo jen prachy, ale taky mě napadá, že až příroda stopy masakru zahladí, mohlo by to tu být fajn, protože některá místa vykácením docela prokoukla a být tu tráva místo dřevěných pahýlů, asi by se mi to i líbilo. S nápadem, že se sem za rok, nebo možná už v létě, podívám znovu, scházím na polní cestu, která mě pohodlně vede až do Rokycan. Vlak jede za půl hodiny, takže mám čas se porozhlédnout. Míjím řadu zajímavých budov a pohledných městských zákoutí, ze kterých mám pocit, že Rokycany stojí za bližší prozkoumání. Někdy příště.