Když se řekne Slovinsko, každý si jistě vybaví Triglav, Bled a nebo Lublaň, ale slyšeli jste už někdy o hřebeni Košuta? Většina zahraničních turistů vyrážejících do slovinských hor automaticky zamíří do Julských Alp. Díky tomu, že jsem ve Slovinsku strávil jeden rok a pravidelně se sem vracím, mohu jen potvrdit, že to jsou vskutku nádherné hory, nicméně na některých místech zejména v létě bývá občas přelidněno. Slovinsko však nejsou jenom Julské Alpy. Při hranicích s Rakouskem se rozkládá další nádherné pohoří Karavanky, které tvoří několik hřebenů a tím vůbec nejdelším je hřeben Košuta. Toto pohoří je mnohem méně navštěvované, což o hřebeni Košuta platí dvojnásob a zejména v jeho východní části skutečně žádné davy nečekejte. Vrcholy jako Košutnikov turn či Tolsta Košuta jsou považovány za nejopuštěnější slovinské dvoutisícovky. 

Hřeben Košuta mě lákal už delší dobu. Již mnohokrát jsem na tento přes 10 kilometrů dlouhý zubatý hřeben s úctou pohlížel ze sousedních vrcholů, jeho odlehlost a fakt, že se jedná o nejdelší slovinský hřeben pak už jen byly dalšími lákadly. První plán přejít tento hřeben byl již před rokem, ale vzhledem k předpovědi, kdy hrozily bouřky, z původního plánu sešlo, a tak přechod realizujeme až letos s prakticky stejnou předpovědí jako loni.

Ve čtvrtek 6.6. tak nejdříve s Jendou vyrážíme vlakem do Brna, kdy hned nabereme dvě hodiny zpoždění díky noční srážce vlaků v Pardubicích. Z Brna pak už autem s dalším kamarádem nehorobraníkem přes Vídeň, Graz a Klagenfurt na hraniční přechod Ljubelj a dále přes městečko Tržič skrz Dovžanovo soutěsku pod samotný hřeben Košuta. Pozdě večer za námi ještě přijíždějí z Maribora dva místní kamarádi. 

V noci toho příliš nenaspíme. Vzhledem k možnosti odpoledních bouřek si raději přivstaneme a již po čtvrté hodině vyrážíme na trasu. Nejen, že jsme se díky tomu pak vyhnuli odpolednímu krupobití, ale zároveň si nad ránem užíváme nejlepší výhledy z celého dne. Procházíme kolem ještě spící planiny Dolga njiva a poměrně rychle vystoupáme na první a nejvyšší vrchol celého hřebene Košutnikov turn (2133 m). Posnídáme, užíváme nekonečných výhledů a vyrážíme na dlouhou cestu po zdejším hřebeni. Vynecháváme pouze nejvýchodnější vrchol Tolsta Košuta, od kterého se dá dostat na Košutnikov turn pouze horolezecky, a tak přechod hřebene obvykle začíná či končí právě až na Košutnikovem turnu. Mimochodem Košuta ve slovinštině znamená laň, a tak jako samice od jelena jsou tyto laní vrcholy zařazeny do zvířatkové výzvy. My za víkend zvládli dva, přičemž v nejvýchodnější části jsou další tři. Ty byly původně také v plánu, ale okolnosti rozhodly o tom, že by se to nestíhalo a už by toho bylo příliš.

Na začátku přechodu hřebene Košuta nás čeká asi nejtěžší úsek. Po strmém skalnatém hřebeni za pomoci několika ocelových lan překonáváme vrcholy Ostrv a Macesje. Další část hřebenovky už je o poznání lehčí. Zadarmo to ale není, když překonáváme jeden vrchol za druhým a nabíráme pořád další a další výškové metry. Pro ty výhledy to ale za to stojí. Kromě samotného hřebene Košuta vidíme i další vrcholy v Karavankách, ať už je to Stol, Vrtača či hřeben Begunjščica směrem na západ nebo Hochobir či hřeben Peca směrem na východ. Proti nám pak stojí mohutná stěna hlavního hřebene Kamniško-Savinjských Alp a osamocený Storžič. V dálce pak vidíme Julijské Alpy s nejvyšším a odevšad dobře rozpoznatelným Triglavem. Směrem do Rakouska vidíme přes dlouhou řadu větších či menších vrcholů až na zasněžené vrcholy Vysokých Taur s Grossglocknerem. 

Asi v polovině našeho přechodu přicházíme do nejnižšího bodu tohoto hřebene, kterým je sedlo Škrbina. Po náročnějším začátku sem začala cesta ubíhat celkem rychle, ale co jsme sestoupili, je třeba opět nastoupat, protože za sedlem se hned vypíná další z významnějších vrcholů, kterým je Kladivo (2094 m), a tak nás na poměrně krátkém úseku čeká dalších 300 výškových metrů. Z Kladiva už jsou výhledy omezenější, protože s přibývajícím časem se tvoří stále větší oblačnost. Z vrcholu pokračujeme až na vrchol Kofce gora, odkud již zahajujeme sestup z hřebene. Zbývající dva vrcholy hřebene vynecháváme, protože s nimi ještě počítáme na následující den.

Krátce po poledni přicházíme na planinu Šija a občerstvujeme se ve zdejší chatě. Nezapomínáme si dát jako dezert zdejší vyhlášené štruklji. Po posilnění nám už zbývá pouze dojít zpět k autu na výchozí bod. Cestou obloha pořádně zčerná, za hřebenem už je slyšet hřmění a vychází nám to akorát, že při příchodu k autu začíná drobně pršet. Po cestě autem zpět do civilizace už se rozprší pořádně a ujíždíme špatnému počasí v pravý čas. Bohužel slovinská část naší skupiny, která se s námi rozdělila a šla pouze první část hřebene do sedla Škrbina, takové štěstí neměla, když se příliš zdržela u občerstvení na planině Pungrat a přeháňku si užila naplno. To mělo za následek, že se rozhodli následující sobotní túru s námi nejít a do Mariboru se vrací už o den dříve.

Poté co po dešti hory opět vykouknou z mraků, vidíme na mnoha místech výrazná bílá pole, která na svazích utvořily napadané kroupy. Ty pak na některých místech vidíme i během následující túry. 

Během noci z pátku na sobotu přichází další přeháňka a ráno po páté hodině, když přijíždíme na parkoviště na Ljubelju je stále zataženo a drobně prší. Z toho jsme trochu rozpačití, protože předpověď na dopoledne byla opět dobrá. Zkoušíme tedy vyrazit a poměrně rychle se dočkáme, protože se postupně začíná vyjasňovat. Na sedle Ljubelj už tak máme další pěkné výhledy. Následuje výstup na vrchol Grunt, který byl poměrně nepříjemný, protože po předchozích deštích byla cesta hodně mokrá a kluzká. Po vystoupání nad hranici lesa a následný výstup na vrchol Košutica (1968 m) už byl ale bez problémů. Z Košutice máme vůbec nejlepší výhledy z celého dne. Máme před sebou jako na dlani celý hřeben Košuta, na opačné straně pak opět Begunjščica, Stol a Vrtača s Triglavem v pozadí, směrem do Rakouska je znovu vidět Grossglockner či Hochalmspitze. 

Z Košutice následuje strmý sestup na Hajnževo sedlo, což se ukáže jako nejtěžší úsek vzhledem k drolícímu se kamení, kdy se při každém kroku s námi všechno sesouvá dolů. Ještě strmější je pak výstup z Hajnževega sedla na Veliki vrh (2088 m), čímž se dostáváme zpět na hřeben Košuta. Zde se v první polovině jedná o lehkou zajištěnou cestu a v porovnání s předchozím sestupem je toto mnohem příjemnější. Před samotným výstupem samozřejmě nasazujeme helmy a pro jistotu použijeme i úvazek. Pro Jendu je to vůbec jeho první zajištěná cesta. 

Během výstupu na Veliki vrh se opět udělala oblačnost a samotný vrchol už máme v mracích. Příliš se zde tedy nezdržujeme a pokračujeme přes poslední vrchol Toplar a odtud dolů na dom na Kofcah. Dáváme pivo či Radler, někdo houbovou polévku a jako dezert opět vítězí vynikající štruklji. 

Po občerstvení už jenom sestupujeme dolů až do vesničky Podljubelj. Sice to trvá trochu déle, ale úspěšně pořešíme převoz zpět k našemu autu na Ljubelju a vyrážíme za kamarády do Mariboru. Tím je naše putování po hřebeni Košuta definitivně zakončeno. Samotná návštěva Mariboru by pak byl další samostatný příběh, ale to třeba zase někdy příště. Závěrem lze říci, že to byl další perfektní víkend strávený ve slovinských horách. Počasí by mohlo být trochu stabilnější, ale díky včasným nástupům na túry jsme vše v pohodě zvládli. Kdo chce poznat pěkné hory bez davů lidí a zažít více takové to pravé Slovinsko, mohu jedině doporučit.