NO, v lednu pozvání na Malou Fatru. Proč ne. Prodloužený wek s oslavou osvobození a vidinou prodlouženého wek. Byla jsem zde naposledy před 12 lety. A nabídka ubytování skoro na hřebeni se neodmítá. A kde? Chata pod Chlebom. Ale ne ta hlavní, ale taková skromnější, patřící lyžiarskému klubu Turany, ale na dosah ruky od té známé. Jede 6 matek a 9 sígrů. Už to bude výzva.
Prodloužený wek začíná v pátek v 16 hodin na parkovišti autokempu Trusalova. Zavazadla s proviantem nám vyváží předem domluvené auto (to je ale zhýralost, že). Po vyškrábání se na chatu dáváme chvíli rest a pak následuje první lehká procházka na Chleb a seznámení s krásným panoramaty. Na další kopce příjde čas následující dny, ne? Zde pípám první vrchol a nacházím první keš. Pak přesun na chatu a juchajda.
Následující den, sobota a vyrážíme z chaty po žluté TZ směr Hromové, zde se musím kousek vrátit směr Chleb, abych našla keš a pípla horo Hromové. Jenže když jdete s "mudlama" a nehoro, tak nechcete zdržovat, že. Takže rychlovka, píp, zalogovat keš, ani fotku jsem nestihla a vracím se ke skupině. Až na Stěny - Južný vrchol si všímám, že Hromové je furt fialové. Nic, nehážu flintu do žita, ještě jsem tu dva dny a je to "kousek". Následuje krásná hřebenovka s ještě krásnými vrcholy Stěny - Severný vrchol a Poludňový Grúň. Chceme ještě pokračovat na Stoh a pak se po hřebeni vrátit. Jenže se přihnala avizovaná průtrž. Sígři protestují že zpět nejdou. Takže se blátivou strmou cestou vydáváme z Poludňového Grúňa na lanovku. Kdyby to děti věděly, co nás čeká, tak bychom se vrátili po hřebeni, BO to bylo skoro smrtelné. Na pípnutí vrcholu Grúň u chaty už ani já nemám pomyšlení a vyhlížím konec strastiplné klouzavé cesty. Zde i já jsem potupně vděčná za lanovku. Zmrzlí zmoklí unavení uklouzaní sedáme po hodině čekání na lanovku a jedeme směr Snilovské sedlo. Nahoře nás to málem odnese, déšt valí přímo proti nám, mám pocit, že je to má poslední hodina. Nicméně asi za 35 min chůze jsme v bezpečí chaty a jdeme se vyhřát.
Následující den - neděle- míříme na druhou stranu hřebene, dáváme Velký Kriváň (to je ale peklo, tolik lidí, jdeme ve špalíru jak na prvního máje), Pekelník, Koniarky a Malý Kriváň. Mladí ženou, nestíhám. Jsem nadoraz. Na Malém Kriváni přichází odpočinek a totální mlha, ještě jsou všude ty vrcholové tyče. Když se vracíme zpět na Snilovské sedlo, tak se rozhodnu, zcela vyčerpaná, ale přeci TO tam nenechám, znovu odbočit na Chleb a Hromové. Pípám Chleb, jdu na Hromové a opět zrada. Telefon vybitý. To snad ne. Ok, mám přeci exterku. Jo, ale mám k ní špatný kablík. Omg. No, tak to se může stát jen mi. Tak se opět bez uložení vracím zpět na chatu. Cestou si dám jontový nápoj na chatě, tedy raději dva a jdu "umřít" na chatu.
Pondělí ráno vstáváme se zpožděním, a navíc, svalovka je tu. A to musím seslézt k autu ke kempu Trusalova. Už nemám sílu se potřetí pokusit o Hromové, takže mi tam svítí.
To, že mi tam zůstanou svíti další 4 jsem byla srozumněna, to jsem věděla že nedám, ale to Hromové mě fakt mrzí.
No nic, tak takto probíhal a skončil můj pokus o výzvu Hřebenovka Malá Fatra.
Přeji všem hodně sil a krásných zážitků při zdolávání nejen výzev, ale všech kopečků v horobraní. A, myslím že nejen já, jsem s mířena s tím, že člověk nemůže mít vše, hlavně že je zdravý, že může chodit a užívat a vnímat všechny krásy kolem nás. A ne všichni jsme prostě vrcholoví nabušení a 40 km chodící s prstem v nose.
Petra baobaab
