Po únorových 2 výletech do Lužek, jsem si dal pár měsíců oddych a věnoval se jiným oblastem. Ale na Lužky jsem nezapomněl. Kromě zimních výletů chci Lužky navštívit na jaře, v létě a na podzim. Některé výzvy jsou o rychlosti a některé, jako tato, je o její užití si, a to naplno.

Nejsem velkým příznivcem hromadných akcí, ale pochody jsou vyjímkou, jsou dlouhé, nejsou o závodění za každou cenu, můžete s někým pokecat, ale také nemusíte, jsou hodně svobodné. A nějak jsem jim přišel na chuť. Lužickou 50 jsem nikdy nešel, ale narazil jsem na info o ní a hodila se mi do plánu lužické výzvy. Dlouho jsem vybíral, jakou trasu ujít. 50 km, královská trasa, je topkou, ale nikdy jsem 50 km nešel a měl jsem z toho obavy. I proto jsem si vybral kratší vzdálenost a to 35 km. I díky tomu, že vím, že Lužické hory jsou nahoru dolů a že i těch 35 km nebude úplnou pohodou. Další věcí bylo, že jsem kromě vrcholů, které trasa přímo protínala, vybral i pár, které byly kousek vedle. I díky tomu byla nakonec moje 35 o 4 km delší. Ale také z toho vyplývá, že horala budu muset rozdělit na více výletů. Vrcholy Luž a Krkavčí kameny, které bych na L50 navštívil, budu muset zdolat jindy :)

Musím na tomto místě udělat reklamu Lužické 50, protože si to zaslouží. Krásné prostředí dělá divy, ale lidé, kteří za L50 stojí, dělají atmosféru a dotváří báječný zážitek, který jsem mohl tuto sobotu zažít. Na info se můžete podívat zde: https://www.luzicka50.cz/. Na startu, který probíhal už od 6 hodin ráno, panovala pozitivní nálada, každý vám poradil, řekl, co máte dělat, lákal vás na čaj, kafe či něco dobrého. No a parádní nálada a motivaci do dalších km vám dala každá kontrola, kterou jste po cestě museli projít. Na nich jste si mohli dát ionťák, pivko, kofolu, ale i něco k jídlu, banány, ovoce, ale i chleba se škvarkama. Mimochodem výtečná volba a doporučuju, energie před stoupáním na Hvozd není nikdy dost ;) Kromě 2 nejdelších tras, 35 a 50 km, si můžete projít i ty kratší 15 a 25 km nebo pro děti příznivou 8 km dlouho trasu.


Do Lužického horala jsem sebral 2 vrcholy, na trase ležící Hvozd a kousek od ní se nacházející Jánské kameny. V 6 ráno byl oficiální start, ten jsem přenechal závodníkům, protože hodně z nich různé trasy běželo. Uběhnout to je extrémně náročné a kdo do zvládnul, má můj respekt a obdiv! Já vyrazil po půl 7. Počasí na ráno nebylo úplně v topu, pršelo, někdy víc, někdy méně, ale bylo relativně teplo. Naštěstí se předpověď zlepšila a déšť už nebyl tak silný a zcela ustal kolem 10. hodiny. Odpoledne vysvitlo i slunce a dokonce jsem si odnesl i první letošní opálení :) Převážná část trasy vedla přes Německou část hor - Zittauer Gebirge (Žitavské hory), které moc neznám, ale díky horobraní jsem už mnoho z jejich vrcholů navštívil. Co na Němcích oceňuju je množství značených cest, které dokázali v Žitavských horách namotat, není tam moc opuštěných a nedostupných míst.


První kilometry jsou jen lehce do kopce, to se ale změnilo při stoupání na první kopec - Mühlssteinberg. Docela pěkný kopec s vrcholovou skálou a výhledem směr Hrádek a Žitava. Pak z kopce dolů a opět nahoru kolem vrcholu Heideberg, který nemá pěkný výhled z vrcholu, ale několik výhledů je cestou. Bohužel i tuto oblast zasáhla velká kůrovcová kalamita a míst, která těžba zasáhla, navštívíte hodně. Oblast kolem Oybinu na vytěžení ještě čeká. Je to katastrofa, protože lesy k této oblasti prostě patří a spoluvytváří, v kombinaci s pískovcovými skalami, tento krásný kout krajiny. Dalším vrcholem byl Zigeunerberg, první kopec, který byl kousek od trasy L50.


Dále následoval Scharfenstein, krásná vrcholová skála s výhledem. Bohužel jsem na ní nelezl a to z důvodu kluzkého povrchu a nulových výhledů, které v dešti zrovna byly, takže nebyly :) Cestou se zrovna rozpršelo a jelikož nemám rád pláštěnky, tak jsem chvíli trpěl v tričku :D U skály je i možnost odpočinku pod přístřeškem, čehož jsem na chvíli využil a dal svačinu. Zrovna tam přišly 2 polské výletnice, Poláků bylo po cestě docela hodně, až mě to překvapilo. Nemyslel jsem si, že jich bude více než Němců, o kterých jsem si myslel, že jsou na podobné akce přímo natěšení. Hodnocení kopce přes 4 hvězdičky svědčí o tom, že je to jeden z top zdejších kopců. Takže doporučuji, ale výhledy snad příště. Pak vylézt pár schodů a po hřebeni směr Töpfer, kde byla i první kontrola. Lidí bylo docela dost, protože zatím všechny trasy nad 25 km vedly společně. A místo je to opravdu nádherné! Několik krásných výhledů do Žitavské pánve a vrcholová skála stojí za to. Pokud máte žízeň či hlad, určitě využijte místní klasickou německou boudou.



Po Töpferu následoval sešup do údolí, kde je možné potkat vláček do Oybinu. A pak opět strmě nahoru na Ameisenberg. Kopce to nadmořskou výškou nejsou velké, pohybujeme se do 600 m n. m., ale dají zabrat, kor s x km v nohách. Pod kopcem jsem si dal první energický gel. Protože mě sestup dost vyčerpal. Byl prudký, na mokru to klouzalo, občas cesta poničená težbou. A představa, že to, co jsem sestoupal, musím opět hned vystoupat se vám dostane do hlavy. Lidí dost ubylo, protože trasa 25 km se odpojila cestou z Töpferu. Dalším kopcem byl Pferdeberg, nikterak zajímavý kopec, ale při sestupu z toho předešlého bylo pár krásných pohledů na hrad Oybin.


Dalším kopcem byl Jonsberg, který se prakticky celý obchází. Poprvé jsem také přes 600 m vysoko. Cestou z něho poprvé zkouším, jaké to je jít s hůlkama. Které jsem si právě pro tento pochod koupil. Musím se přiznat, že od Töpferu až po Jonsberg jsem zažíval krizi a nepomohla ani další svačina. Ale hůlky mi dodaly novou energii a šlo se rázem o dost lépe. A opět ubylo lidí, protože se odpojila i trasa 50 km. Celou dobu se šlo Německem a u obce Valy jsme po delší době nakoukli do Čech. První kopec byl Háječek, na který jsem zareagoval tak, že se mi zdálo divné, že tu kopec není. A definitivně jsem se podíval do mapy, když z cestičky vycházeli 2 turisté. A proč nezafungovala příprava? Protože kopec byl zveřejněný až 5. května :D

Ve Valech byla také další kontrola a opět se zde napojila i 50 km trasa. Přišla vhod, milá obsluha a chleba se škvarkama fakt bodnul. Potkával jsem opět mnohem více lidí a dost z nich i běželo :D A začalo se stoupat směrem k Hvozdu. Byl jsem na něm 2x na kole a vždy to byl zážitek. Takový ten, který není moc pozitivní, ale je silný :D Ale já jsem opět na chvíli zmizel z trasy a sebral další 2 kopce - první kopec do horala Jánské kameny a hned pár metrů vzdálený Johannisstein. Oba to jsou krásné kopce, s vrcholovou skálou a druhý s pěkným výhledem do údolí.



Poté už jsem začal stoupat na Hvozd a kupodivu to nebylo tak drsný, jak jsem si myslel, i když už jsem měl v nohách přes 20 km. Hůlky rozhodně pomohly! Nahoře svérázný hospodský a první delší odpočinek. Dal jsem si trochu jídla a vyměnil boty. Pohorky nebyly špatný, ale v keckách na běhání to šlo o poznání lépe. Sebral jsem i druhý z dvojvrcholu - Hochwald a uháněl z nejvyššího místa treku níž. Počasí se umoudřilo, svítilo slunce a to asi pomohlo i hlavě a krize byla ta tam. Cestou jsem chtěl sebrat ještě 1 kopec  - Brandhöhe, ale byla by to opět zacházka a tak jsem 3. nábližku už neriskoval :)


Do cíle mi chybělo necelých 10 km a cestou ještě 2 vrcholy, takové ty, nenadchne, neurazí. Nejdříve Sommerberg a pak Strassberg. Mezi nimi i poslední kontrola a pěkně studená velká kofola ;) Oceňuji také kolem jdoucí a běžící, že mi říkali, že jdu špatně, že cesta je jinde :D Oba kopce jsou kousek od značené cesty. No, musela jim stačit má strohá odpověď, že jdu sebrat kopec. Myslím si ale, že si o mě mysleli své a za zatáčkou si klepali na čelo :D Po posledním kopci následoval sešup dolů, bohužel přes lesy těžce stižené kůrovcem a pak už podél vody směr hrádecká Kristýna, kde bodlo závěrečné pivko a koupel nohou v chladné vodě.



Moc jsem si to užil a myslím si, že jsem právě založil tradici a budu se sem rád vracet a nejen kvůli horobraní ;)