Druhá část horala Lužek za mnou. Nápad o tom sepsat pár řádků se mi dostal do hlavy při prvním mrazivém výletu do Lužek, takže se pokusím z každého připravit příběh, třeba někoho inspiruje.

Se mnou se to má tak, že když už vyrazím sbírat nějaké kopce, je to na dýl. není to o tom, že potřebuješ pár kopců do výzvy, tak si obejdeš 10 km a šup do tepla nebo na pivo. Takže opět jsem si k 5 kopcům do výzvy přidal i pár dalších po cestě. A nebyl bych to já, abych si nepřidal ještě něco oproti plánu. Plánovat mě baví, už od dob geocachingu jsem si výlety pečlivě připravoval a pak většinou i dost improvizoval. Ale technika současnosti a super uživatelská přívětivost aplikace horobraní to dělá vše trochu lehčí. A pokud zkrotím hlavu a nepustím se do žádných větších akcí typu půjdu zkratkou nebo kolmo na vrstevnice, tak i ty výlety mají hlavu a patu :)

Druhý výlet do Lužek jsem si naplánoval do okolí Jedlové. Tuto část docela znám, několikrát jsem zde byl se třídami na pobytech a i sám tam párkrát zavítal. Jedlovou a Tolštejn už mám sebrané, takže tam vím, co a jak. Malý Stožec, Konopáč a Pětikostelní kámen jsem neznal a těšil se na rozšíření si obzorů. K 5 kopcům do výzvy jsem přidal i 7, které se nalézali v okolí. Celkový plán cca 25 km. Podle předpovědi mělo být na druhou polovinu února pěkných 8, 9 stupňů a němelo pršet, dokonce i slunce se mělo objevit. Slovy klasika, lepší počasí jsem si nemohl přát. ;)

Pěkně vlakem do Jiřetína pod Jedlovou, z Liberce hodinka, super čas! Ve vlaku snídaně a kakao, aby byla síla na začátku. V báglu bageta a pár sušenek, aby byla síla v průběhu a šlo se. Vyrážím po zelené na první kopec, kterým je Křížová hora, pro mě velmi krásné až mystické místo. Předci věděli, proč tam staví křížovou cestu. Pak už výhled na majestítní Jedlovou. Ale nejdu přímo, ještě malá odbočka na Šibeniční vrch, kde je bohužel prvně vidět, jak neblaze kůrovec Lužické hory postihnul. A pak ještě první z dnešních kopců do výzvy - Malý Stožec. Ještě jsem se nezmínil o podmínkách na trase. I po velkém oteplení bylo všude dost sněhu, od 600 m výš určitě, ale i pod touto hranicí sníh byl, hlavně na cestách a spíš než sníh to byl led. Do toho hodně bláta, takže cesta povětšinou docela náročná, ale zas to mohlo být i horší. Párkrát jsem si vzpomněl na příspěvky horobraníků plnící nížináře, jak krásně zablácené boty mají. :) Cesta na kopec byla i přes sníh a led docela dobrá, bez sněhu by to šlo líp, ale je únor. Vrchol stojí opravdu za to. Koukal jsem, že má kopec vysoké hodnocení, ale realita to ještě překonala. Krásný výhledy do okolí k Jedlové, ke Klíči i na druhou stranu k Chřibské. Úžasný kopec! Doporučuju. Cesta dolů byla hlavně v začátku dost náročná, protože to klouzalo, stálo za to být trochu víc opatrný. Dole na rozcestí následovala svačina a zhodnocení kudy na Jedlovou.


Jedlová je krásným kopcem této části Lužek, opravdu majestátní a krásný kopec s rozhlednou na jeho vrcholu. Škoda jen, že ho dle mého názoru dost hyzdí vysoký vysílač, ten se moc nepovedl. Stoupám na ni z druhé strany a zhruba v půlce se napojuji na červeně značenou cestu k vrcholu. Občas je na asfaltce ještě led, ale je to asi nejpohodovější cesta dneška. Takže rychle vyběhnout, pokochat se, občerstvit se a pak zase dolů. Nahoře začalo dost foukat a stane se to příznačnou věcí dalších kopců. Velmi rychle se dostávám dolu a směřuji to na Tolštejn, krásnou skálu trčící z polí mezi Jedlovou a Pěnkavčím vrchem, který stavitelé minulosti umě využili ke stavbě hradu. Zde také potkávám jediné turisty, které jsem dnes potkal, cestou z Jedlové první a na Tolštejně druhou německou rodinku, asi mají také prázdniny.


Tuhle část znám dobře, tu další už ne. Většinou to pro mě budou nové cesty a kopce, kde jsem nikdy nebyl. Mířím směrem k vlakové zastávce Jedlová. Tahle trať skrz Lužické hory je krásná, křivolaká, vedoucí lesy a strmými svahy okolních kopců. Je jiná oproti většině vlakových tratí, minimálně této části Česka. Cestou k vrchu Konopáč, která byla hodně podmáčená, se naplno odhalily dopady kůrovcové kalamity. Hodně holosečí, hodně pokáceného dřeva, hodně suchých ještě stojících stromů a fakt, že mnohé kopce budou za pár let zcela holé. Vrch Konopáč mě hodně překvapil, krásná vrcholová skála, nádherný výhled na Jedlovou. V okolí řopíky, jako připomenutí pohnutých dějin tohoto území. A jako milá pozornost i malovaný kamínek v horobranických barvách. Kdo sbírá určitě rád poponese někam dál. Druhý jsem viděl na Pětikostelním kameni. Dál cesta sněhem "pěkně ubíhala" a sebral jsem i další kopce v okolí této hřebenovky.


Po přejití hlavní silnice, po pěkné moderní lávce, jsem začal stoupat na nejvyšší bod dnešního dne Pěnkavčí vrch (793 m), jen o metr nižší než je Luž. Kousek od cesty jsem sebral Smrčec a o kus výš i Pětikostelní kámen, opět pěkná skála s výhledem do severních končin republiky. Dlouho jsem si říkal, proč takový tajemný název. A i přes mou docela pečlivou přípravu, jsem až doma zjistil, že se odtud dá spatřit 5 kostelů. Tak příště ;) Kolem Pěnkavčího vrchu vede modře značená cesta, ale až na vrchol vede jen pěšinka, která teď moc vidět nebyla, všude bylo plno sněhu. Do toho se přidal velmi silný vítr, který si pohrával s korunami buků, které všude okolo rostly. Takže můj zrak občas s obavou mířil k nebi a kontroloval, zda nespadne nějaká větev. Tahle část výletu nebyla úplně bezpečná. Občas si na cestách pouštím nějaký podcast do sluchátek, zde to teda možné nebylo. Samotný kopec není zas tak zajímavý, až na vrcholovou mohylku s názvem a výškou, to povedené je. Viděl jsem to i na dalších kopcích v okolí.


Můj výlet začal ubírat na zpáteční cestu. U rozcestí Pod Ptačincem jsem se rozhodoval, co dál. Vlak mi jel až za dlouho a už ve vlaku jsem špekuloval, že při dostatku času seberu i kopec Ptačinec, který jsem už navštívil před 2 lety na kole. Takže jsem věděl do čeho jdu. Rozhodl jsem. Jdu si pro něj. Je to hraniční kopec a kousek od vrcholu je pěkná pískovcová skalka, kde je hraniční patník přímo na skále. Poté jsem šel podél hranic a sebral samotný Ptačinec. A řekl si, že udělám krátký výlet do Německa a nadejdu si i 2 zbývající kopce na české straně Lužek, které nemám - Vyhlídka a Rohál. Němci mají pěkné cesty, akorát je v zimě využívají i k lyžování a používají i rolbu. Takže ten kilometr po cestě byl dost obtížný, protože chodit po ledu není úplně výhra. Na Vyhlídce, která je asi 100 m od hranic opět mohutně foukalo. Takže jsem co nejrychleji směřoval níž. Na Rohál nevede žádná cesta, ale díky lesákům, kteří v oblastí kácí, se dalo aspoň kus po nově vyjeté cestě jít. Kopec sebrán a už jsem to směřoval zpět do Jiřetína. Cestou jsem sebral ještě Kozí hřbet, kopec, který leží přímo na Lužickém zlomu, který jsem navštívil již  při prvním výletu do Lužickcýh hor. A opravdu nejdříve pískovec a borovice a vrchol už na granodioritu podobné hornině s buky v okolí. Pěkný kontrast.


Po 30 km a něco lehce přes 6 hodin trvající túře jsem čekal na vlak do Varndosrfu a pak dál do Liberce. Druhý výlet po sobě a opět bez větších problémů, žádne kufrování, žádné inteligentní zkratky se nekonaly, takže jen horobranická spokojenost. Od Lužek si asi dám chvíli pauzu, přeci jenom jsou krásné i na jaře, v létě nebo na podzim ;) Snad se příběh aspoň trochu líbí a třeba i inspiruje.