Už když jsem v prosinci zjistil, že jedna z výzev bude horal Lužických hor, věděl jsem, že o tuhle výzvu se poperu :) Jsou sice relativně malé, nevysoké, turisticky opomíjené a právě proto mám Lužky rád. Skály, vůně borovic, prudké kopce, zběsilé sešupy a málo lidí - pro samotářskou duši milující přírodu ideální kombinace.

Nejsem z těch, kteří by dali horala na 1, 2 výlety - bude to několik návštěv. Spíš než pěšky mám Lužky projeté na kole, ale to není zcela ideální horobranický pomocník, i když i na něm se dá spousta kopců zdolat, záměrně nepíšu vyjet :) Ale většina zdejších kopců kolu nenahrávají a už vůbec mu nenahrává první únorový víkend, kdy jsme po delší době zažili ledový den. Popravdě jsem za něj moc rád, ale o tom až za chvíli.

Příprava byla detailní. 3 kopce východních Lužických hor. Vraní skály, Kohoutí vrch a Popovka. Zdá se to pohodový výlet. Ale to bych nebyl já, abych z 1 výletu nevymačkal, co se do něj vejde :) A tak jsem si naplánoval 12 kopců, včetně 2 v nejzápadnější části Ještědského pohoří a 1 v Ralské pahorkatině. Vznikl z toho pěkný přechod Lužek z Hrádku do Rynoltic.

Ráno jsem ještě zhodnotil podmínky. Celý den mráz, ale krásně slunečno. Super, aspoň se nebudu bořit blátem, což je v zimních a hlavně jarních měsících, kor po různých lesních kalamitách, je běžná věc. Ještě jsem změnil směr trasy, z Hrádku toho v neděli odpoledne pojede určitě víc než z Rynoltic. A tak mě vlak veze směr Česká Lípa. No a co dělat ve vlaku, sluchátka si ještě užiju po cestě dost, tak se dívám na horobranickou apku a vrtá ve mne ještě 1 kopec, tzv. skoro po cestě. Jedná se o Kostelní vrch hned nad Zdislavou, kterou budu stejně procházet. Je rozhodnuto, ne 12 kopců, ale šťastná 13 to dneska bude.

Vystupuju v Rynolticích na nádraží a nasazuju rychlejší tempo, přeci jenom odhad je 25 km a s právě naplánovanou zacházkou to bude třeba 27 km. Je opravdu krásně, sněhu moc není, ale po delší době svítí slunce a tak i mráz se nezajídá tolik, jak to umí.


Ze Zdislavy mířím na Kostelní vrch, zdola nevypadá úplně náročně a vedou tam cestičky, což je vždy fajn. Ale posledních pár stovek metrů je klasický podještědský stoupák, krátký, ale výživný. Nahoře je sníh a zjišťuju další pozitivní věc tohoto počasí. Po dešti z před 2 dnů vše krásně zmrzlo a proto se ani mých 95 kg tolik neboří, ale uznávám, 85 by bylo ještě lepších :D


Kopec zdolán a mířím vstříc 2 kopcům Ještědského pohoří - Vysoká a Ostrý hřbet. Nejdříve se ale pokochat Sloními kameny, opravdu povedenou imitací africké savany, jen ten chlad mi do horké savany moc neštimoval. Hned za těmito skalami, které jsou i geologickou zajímavostí, se cesta strmě otočila vzhůru a já opravdu kvituju současné počasí, protože podklad drží, i když je vidět, že před pár dny by to byl hrozný marast. Po vystoupání do více než 500 m n. m., kde se budu prakticky celý výlet pohybovat, už následuje spíše krajina Lužických hor, krásné výhledy plné rozeklaných skal, tu krásně na očích, tu skryté v borovicovém lese.


Celá oblast je prošpikována řopíky, pozůstatkem válečného opevňování naší republiky před 2. světovou válkou, nedílná součást zdejší části Sudet. Potvrzuje se i to, že Lužky jsou skoro liduprázdné, za 2 hodinky potkáni 2 pocestní :) Přecházím do horobranických Lužek.

Dnešek bude provázen i tzv. lužickou poruchou, zajímavým geologickým místem a je všudypřítomný. Místy úplně překocené vrstvy hornin dávají vědět, že oblast byla před miliony let vystavena obrovským přírodním silám. Ale to je na jiný příběh.


Čéká mě trochu pobíhání sem a tam, protože to nepůjde jen nejkratší trasou do Hrádku. Obíhám Hřebeny, ani značka soukromý pozemek mě nerozhodí a i když se mi to dost boří, po náporu slunce ledová krusta povolila, tak si připisuju docela pohodový kopec. Je od něj i krásný pohled na Žitavskou pánev, celek, který letos chci také dokončit. Pak přišel už první korálek do Lužického horala - Vraní skály. Leží kousek od cesty, takže to není nic extra náročné, úplně nahoru jsme se nehrnul, přece jenom to dost klouzalo a nechtěl jsem se stát hostinou pro vrány a krkavce, kteří kolem, s patřičným krákáním, hladově poletovali.


Pak jsem to stočil na Pískový vrch, trochu dál od cest a hlavně cesty po průjezdu lesní techniky nejsou v topu a to i přes to, že mrzlo. Vyzkoušel jsem tak opět svá kila na sněhu a trochu si zamakal, protože jsem se bořil po kolena do nestabilního podloží tvořeného hlavně borůvčím. Vrchol zas tak záživný nebyl a mé kroky již vedly dál, trochu z kopce na 2 vrcholy stejného jména - Černý vrch. Do loňské abecedy by se č hodilo ;) 1 kopec je v Lužkách, druhý o 300 m dál už patří do Ralské pahorkatiny, zajímavý dvojkopec, ke kterému jsem spíše klesal.


Pak přišel na řadu Loupežnický vrch, u kterého jsem zvolil taktiku přímo za šipkou, což není vždy ideální varianta, ale to jistě víte :) Tady to bylo docela v pohodě, původně jsem se chtěl vracet a úplně to obejít, ale až na jedno netrefení se odbočky, tak jsem vrch našel, loupežníky už nikoli, ale to mi nevadilo.

Pak už byla v pořadí zlatá část výletu, okolí Popovy skály. Ale cestou jsem vzal ještě kopec jménem Podkova, což je pěkná skála po cestě. Ale kopec leží o pár stovek metrů jinde a hlavně výš a dál od cesty. Takže z cesty, odkud to je asi 100 m k vrcholu, vám to nedoporučuju, je to krpál se skálama. Takže jsem to v klidu obešel a opět využil kladů počasí. Z kopce se šlo hodně dobře, body se zařazávaly do sněhu, kterého nebylo moc a šlo se hodně na pohodu a ani to neklouzalo.

A pak už stoupák na Popovu skálu. Impozantní místo. A v zimě jsem tu ještě nebyl. Dost to klouzalo, ale boty držely. Na vrcholu bylo pár lidí, největší nátřesk dnešního dne, rodinka a polský pár. Ale ty výhledy, takhle by to šlo! Cestou do Hrádku mě už čekaly jen 2 kopce, ale byl tam i 3. vrchol horala Kohoutí vrch, zhora krásný výhled, zdola pořádný skalní masiv.


A pak už jen klesání do Žitavské pánve a trocha sprintu na vlak, který mi samozřejmě o pár minutek ujel. Zkouším bus, taky ujel, 2 minuty. To naštvě, další spoj za více než hodinu... Už mířím do tepla vlakového nádraží a hle přijíždí autobus. Rychle se řidiče ptám, kam jede a on, že do Chrastavy a že se omlouvá, ale má zpoždění, protože mu zamrznul první bus, kterým měl jet. Další výhoda mrazivého dne a já mířím přes Chrastavu zpět do Liberce a jsem spokojený, protože takhle úžasný výlet jsem ani nečekal a vše šlo až neskutečně dobře. Ani sluneční brýle jsem nezapomněl, což se neděje ani v létě, natož v zimě. Tak snad to štěstí vydrží ;)