Boubín (1362 m)

Vrchol #32 - Po menším dvouhodinovém zdržení ve Strakonicích jsme s Luci nasedli na vlak směr Kubova Huť. Po celkem poklidné jízdě do Klatov nás čekala výluka, protože předchozí den docela silně foukalo a na trať napadly stromy. Zjistili jsme, že od 4 hodin odpoledne by už snad měla být trať uklizena a vlak bude zase jezdit, avšak do té doby mají lidé stát na zastávce, protože vlak nebude zajíždět k nádraží. V Kubovo Huti nás čekala bohatá sněhová nadílka, příroda se opravdu činila. My se dali pomalu do zdolávání vrcholku, což v tak hlubokém sněhu nebylo zrovna jednoduché. Po cestě jsme prozkoumali bunkr, pokochali se patřičně loukou, nadchli se z pejsků, kteří šli s páníčky proti nám a probrali nejedno téma. Po snad 2 hodinách jsme si uvědomili, že jsme teprve v půlce a že nás ještě čeká to nejtěžší, budeme tedy muset malinko zrychlit, což se lehce řekne, ale hůř udělá když se člověk brodí ve sněhu po kolena. Po nekonečné dřině jsme konečně došli ke rozcestí s červenou turistickou značkou. Zde cesta pokračovala po schodech nahoru, jenže je zima sníh a schody vypadali spíše jako jedna velká ledová klouzačka, docela by se hodili mačky a cepíny, které jsme bohužel neměli a tak jsme se museli zuby, nechty drápat a modlit se, abychom nesklouzli až dolů, v lepším případě pouze jeden z nás. Dobrá věc se překvapivě podařila a my se pomalu blížili k vytouženému vrcholu. Čas nás začínal tížit a také jsme pomalu přestávali cítit zimou nosy, když jsme uviděli rozhlednu na vrcholu Boubín. Zkontrolovali jsme čas a řekli si, kdy půjdeme nejpozději dolů a pak už jsme šli zaslouženě na rozhlednu kochat se neskutečnými a zaslouženými výhledy. Jen je nutno zmínit, že ani schody na rozhledně nebyly bez sněhu, tak bylo docela umění se na rozhlednu vůbec vyškrábat a ještě těžší sejít. Při sestupu nám opravdu hodně zmrzly prsty z neustálého přidržování, bez kterého bychom skončili rozpláclí jako Svarta někde pod rozhlednou. Po sestupu z rozhledny jsme si začali uvědomovat, jak moc nás tlačí čas a že to co jsme šli na horu skoro 4 hodiny musíme stihnou dolu za necelou hodinu a půl. Začal tedy boj s časem, chvílemi zdokumentován nějakou fotkou, do té doby dokud už telefon nebyl tak moc unavený a zmrzlý, že přestal spolupracovat a tak ani nezvládl natočit, jak jsme sjeli schody jako nějaký Indiana Jones. Pak jsme si už museli fakt pospíšit abychom stihli vlak a tak jsme i chvílemi popobíhali. Nevím jestli to byl osud, ale po těch všech zdrženích se sešlo načasování a nám se naskytl nádherný západ Slunce na Basumské louce, zde jsme už věděli, že vlak s největší pravděpodobností stihneme, tak jsme zvolnili. Bohužel jsme si však nebyli jistí, kde máme čekat, jestli na zastávce autobusu nebo vlakové stanici (nejvýše poležené v ČR). Jelikož už bylo asi 17h tak jsme zvolili vlakovou stanici, dokonce jsme tam nebyli sami, byla tam nějaká maminka s dětmi, tak jsme byli uklidnění, že nečekáme sami. Začalo se stmívat a tepolta klesala ještě více pod nulu. Tím, že jsme už jenom stáli a nehýbali se, nám začínala být neskutečná zima. A stále jsme si nebyli jisti, zda stojíme správně, kontrolovali jsme web (Luci kontrolovala) a idos, jestli jede vlak nebo autobus, nikde však nebyla o výluce ani čárka. Celkem nás zneklidnilo, když se maminka s dětmi sebrala a odešla, takže jsme už na stanici čekali úplně sami. Dva klepající se rampouchy. Zmrzlí jak sobolí bobci, těšili jsme se do vlaku, který měl nepřekvapivě zpoždění. Museli jsme čekat dalších 10 minut. Pomalu přicházeli minuty pravdy, přijede vlak nebo jede autobus. Musíme slyšet houkání. Často jsem začal kontrolovat hodinky. Na idosu byl vlak stále v nesmyslné stanici, což by odpovídalo výluce. Přicházela osudná minuta, už vlastně proběla a vlak stále nikde. Znamená to, že jsme tento vlak prošvihli a budeme muset čekat další 2 hodiny na další? Naštěstí ne! Slyšíme houkání a vidíme světlo osobáčku. Nasedáme a jsme ve vlaku úplně sami. Takový nával úlevy člověk mockrát nezažije. Další 2 hodiny bychom už asi v té zimě nezvládli, už tak jsem já odešel s kašlem a smrtelnou nemocí rýmičkou.